ECLI:CZ:US:2002:2.US.2.01
sp. zn. II. ÚS 2/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. J. O., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., ., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 1999, čj. Sm 74/99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, čj. 9 Cmo 899/99-36, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2001 a doplněnou dne 15. 3. 2001 a dne 27. 6. 2002, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní občanská práva zaručená články 11 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt"), článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a články 1 a 4 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a do té doby rozhodl o odložení jejich vykonatelnosti.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. Sm 74/99, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 31. 8. 1999, pod čj. Sm 74/99-19, směnečný platební rozkaz, jímž stěžovateli uložil povinnost, aby žalobci Ing. J. S., M., zaplatil částku 39.900,- Kč s 6% úrokem p.a. od 15. 4. 1997 do zaplacení, částku 133,- Kč z titulu směnečné odměny a částku 5.388,- Kč na náhradu nákladů řízení, to vše ve lhůtě tří dnů, nebo, aby v téže lhůtě počítané od doručení platebního rozkazu podal proti němu námitky. Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky. Uvedl, že směnku podepsal v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále namítal, že směnka mu nebyla předložena k placení dne 15. 4. 1997.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 21. 9. 1999, čj. Sm 74/99-29. Námitky podané stěžovatelem dne 16. 9. 1999 odmítl jako opožděné. Vyšel ze zjištění, že směnečný platební rozkaz byl stěžovateli uložen na poště dne 6. 9. 1999, kde si jej stěžovatel vyzvedl dne 15. 9. 1999. Soud dovodil za použití §47 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), že dnem doručení byl již 9. 9. 1999, tedy třetí den od uložení zásilky, a nikoli den jejího faktického převzetí. Jelikož námitky byly datovány dnem 16. 9. 1999 a posledním dnem lhůty pro jejich podání byl den 13. 9. 1999, byly odmítnuty jako opožděné.
Stěžovatel podal proti usnesení odvolání. Uvedl v něm, že na oznámení o uložení zásilky na poště, které nalezl náhodou na okně dne 13. 9. 1999, bylo uvedeno, že si má zásilku vyzvednout na poště do 21. 9. 1999. Zásilku si vyzvedl dne 15. 9. 1999 a druhý den podal námitky. Uvedl, že v době doručení nebyl v místě zásilky, a popřel, že by byl poštou vyzván, kdy a v jakou hodinu mu bude zásilka znovu doručena. Dovolával se i znění §173 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je náhradní doručení platebního rozkazu vyloučeno.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2000, čj. 9 Cmo 899/99-36, napadené usnesení potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí upozornil na to, že pro směnečný platební rozkaz platí speciální právní úprava obsažená v §175 o.s.ř., která neobsahuje zákaz náhradního doručení. Uvedl, že tvrzení odpůrce, že v době doručení v místě zásilky nebyl, není z hlediska podmínek náhradního doručení právně významné a stěžovatel netvrdil ani neprokazoval dlouhodobější absenci v místě doručení. Soud druhého stupně proto konstatoval, že podmínky náhradního doručení byly splněny, a pokud stěžovatel podal námitky k poštovní přepravě dne 16. 9. 1999, učinil tak opožděně.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Objasnil důvody vzniku směnečného závazku. Vyslovil přesvědčení, že za daných podmínek byl soud povinen nařídit dle §175 odst. 1 věty poslední o.s.ř. soudní jednání, v průběhu něhož by zjistil skutečný právní stav, což ale neučinil. Byl tak nesprávným postupem soudu zbaven svého základního práva, zaručeného článkem 38 odst. 2 Listiny, neboť mu nebyla dána možnost účastnické výpovědi, nemohl navrhovat důkazy svědčící v jeho prospěch, z nichž by vyplynulo, že nárok na peněžité plnění ze směnky je protiprávní. Má za to, že právní síla uvedeného článku Listiny má v aplikační praxi soudu přednost před jakýmkoli ustanovením zákona. Stejného pochybení se dle jeho přesvědčení dopustil i odvolací soud, jenž se nevypořádal ve svém rozhodnutí s celou skutkovou a právní problematikou, neboť se zabýval výhradně okolnostmi doručení směnečného platebního rozkazu. Stěžovatel se domnívá, že soudy aplikovaly pravidla o účincích doručení směnečného platebního rozkazu s mimořádnou formálností a tvrdostí. Upozorňuje na to, že na obálce poštovní zásilky, kterou byl platební rozkaz doručován, je výslovně vyznačeno, že vyzvednutí uložené zásilky je možné do 21. 9. 1999. Již na podkladě tohoto údaje neodpovídá zjištění odvolacího soudu, že stěžovatel byl poštou po druhém bezvýsledném pokusu o doručení vyrozuměn, že má možnost si zásilku vyzvednout do tří dnů. Takové upozornění mu pošta nesdělila a naopak byl uveden v omyl, že zásilka je na poště uložena až do 21. 9. 1999. Odkazuje na poštovní řád a je přesvědčen, že právní účinky řádného doručení lze spojovat jen s doručenkou, která vykazuje všechny formální a obsahové náležitosti. Stěžovatel považuje za nepochybné, že zákonné lhůty nelze soudem prodloužit. Odkazuje však na ustanovení §58 o.s.ř., podle něhož lze prominout jejich zmeškání. Vyslovuje názor, že soud je povinen v tomto směru poskytnout účastníkovi poučení. Pak by nepochybně podal spolu s námitkami i návrh na prominutí zmeškání lhůty.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové upozornil ve svém vyjádření na to, že stěžovatel vznáší v bodě I. ústavní stížnosti kauzální námitky. Pokud by je uvedl včas, v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, byly by předmětem projednání při nařízeném soudním jednání. Za situace, kdy je podal opožděně, se jimi soud nemohl zabývat, neprováděl k nim žádné dokazování a není schopen se k nim nyní kvalifikovaně vyjádřit. K bodu II. ústavní stížnosti uvedl, že předložená směnka je směnkou vlastní, splatnou na viděnou a není opatřena doložkou bez protestu. V daném případě, kdy ze směnky je žalován její výstavce, tedy přímý dlužník, není protestní listina vedle směnky listinou nutnou k uplatnění práva ve smyslu §175 odst. 1 o.s.ř. Vycházeje ze zákona směnečného a šekového, majitel neztrácí proti výstavci směnky vlastní svá práva, zmešká-li lhůtu k protestaci pro nezaplacení. K bodu III. ústavní stížnosti krajský soud uvedl, že řádně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu o doručování. Odkázal v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poučení stěžovatele jako účastníka řízení o tom, že může požádat o prominutí zmeškání lhůty, jde dle názoru soudu nad rámec poučovací povinnosti. Tomu odpovídá i konstrukce §58 o.s.ř., která předpokládá, že to bude sám účastník, který o prominutí zmeškání lhůty požádá a k žádosti opožděný úkon sám připojí. Soud má za to, že jeho postupem nedošlo ke zkrácení práv stěžovatele. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že předmětem napadeného usnesení soudu prvého stupně se stala pouze otázka včasnosti podaných námitek. Soudy obou stupňů se proto nemohly zabývat věcnou stránkou uplatněného směnečného nároku. Argumentace směřující k popření žalovaného nároku je proto nepřípadná a pro rozhodnutí o posouzení včasnosti stěžovatelových námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu je bez právního významu. Odvolací soud setrval na svém stanovisku, že v daném případě je náhradní doručení do vlastních rukou možné. Neztotožnil se ani s názorem stěžovatele, že nebyly splněny podmínky náhradního doručení. Z dokladů založených ve spise se jednoznačně podává, že podmínky splněny byly. Právě skutečnost, že se adresát v den prvního pokusu o doručení v místě bydliště nezdržoval, je důvodem, pro nějž právní úprava náhradního doručení existuje. Dlouhodobá nepřítomnost v místě bydliště nebyla stěžovatelem tvrzena ani prokazována. Odvolací soud proto zastává názor, že se stěžovatel cestou ústavní stížnosti snaží suplovat důkazní řízení, které by bylo proběhlo, nebýt jeho nečinnosti, už u soudu prvního stupně.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní vedle popisu věcných argumentů, jimiž odůvodňuje své tvrzení, že nebyl povinen zaplatit směnku, polemizuje s právními závěry obecných soudů o způsobu, jakým mu byl doručen směnečný platební rozkaz. V podstatě se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval v prvé řadě ústavností interpretace a aplikace použitého ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném v době, kdy byla stěžovateli doručována zásilka se směnečným platebním rozkazem.
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že soudy aplikovaly procesní důsledky spojené s doručováním směnečného platebního rozkazu s mimořádnou formálností a tvrdostí. Při posuzování problematiky doručování a účinků s ním spojených vychází Ústavní soud ve svých rozhodnutích (např. I. ÚS 272/96) z judikatury obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 19/1968, Sb. soud. rozh.). Soudy v ní zastávají stanovisko, že jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má ten důsledek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, jíž je doručováno. Směnečný platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou všech žalovaných. Vzhledem k tomu, že ustanovení §175 odst. 1 o.s.ř. nevylučuje možnost náhradního doručení, lze fyzické osobě doručit uložením na poště (§47 odst. 2 o.s.ř.). Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postup pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou adresáta, je stanoven v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. vyhláškou č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů (dále jen "poštovní řád"), jmenovitě body č. 17 až 21. Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, lišící se od listin soukromých svou důkazní silou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 85/2000). Potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.). Obsahuje-li všechny náležitosti, učiní soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §147 odst. 2 o.s.ř. přímo z doručenky.
V daném případě oba soudy vyšly z doručenky, založené ve spise na č.l. 19, z níž zjistily, že zásilka obsahující směnečný platební rozkaz byla stěžovateli marně poprvé doručována dne 3. 9. 1999. Stěžovatel byl vyrozuměn, že mu bude zásilka znovu doručena dne 6. 9. 1999. Protože ani při druhém doručení nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržoval, byl vyrozuměn o tom, že si může zásilku vyzvednout na poště do 3 dnů s tím, že pokud si ji v této lhůtě nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty za den doručení. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že uvedená doručenka obsahuje všechny formální náležitosti stanovené poštovním řádem, včetně razítek a podpisů pověřených pracovníků pošty. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl poštou uveden v omyl, když byl upozorněn, že si zásilku může vyzvednout do 21. 9. 1999. Své tvrzení však blíže nespecifikuje ani neprokazuje. Poukazuje jen na poštovní relaci, jež je výslovně vyznačena na obálce poštovní zásilky. Dle názoru Ústavního soudu stěžovatel nemůže bez uvedení dalších skutečností, jež by prokazovaly, že byl poštou uveden v omyl, argumentovat pouze údaji uvedenými na poštovní zásilce, neboť si ji vyzvedl až dne 15. 9. 1999, tj. po uplynutí lhůty k podání námitek (lhůta uplynula dne 13. 9. 1999). Ústavní soud se ani nedomnívá, že pošta mínila vyznačením údaje "do 21. 9. 1999" stěžovatele poučit o tom, že bude mít zachovánu lhůtu k podání námitek, když si zásilku do uvedeného data vyzvedne. Odkazuje přitom na čl. 20 přílohy č. 5 poštovního řádu, podle něhož se písemnosti s modrým pruhem i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty. V daném případě byl konec odběrní lhůty vyznačen na adresní straně zásilky "do 21. 9. 1999", a to v souladu s §3 odst. 2 písm. c) poštovního řádu. Námitka stěžovatele ve vztahu k otázce, kdy se zásilka považuje za doručenou, nemá tudíž žádný význam. Pro posouzení věci je rozhodující, zda byl o uložení zásilky uvědoměn (tuto skutečnost stěžovatel nezpochybňuje). V daném případě lze i dle názoru Ústavního soudu přiznat doručence prokazující doručení směnečného platebního rozkazu charakter veřejné listiny, neboť obsahuje všechny předepsané údaje (srov. JUD. č. 24814, č. 25003, ASPI). Závěr obecných soudů o tom, že podmínky náhradního doručení dle §47 odst. 2 o.s.ř. byly v případě stěžovatele splněny, zásilka mu byla doručena dne 9. 9. 1999, a lhůta pro podání námitek tudíž skončila dnem 13. 9. 1999, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Za situace, kdy stěžovatel podal námitky až 16. 9. 1999, nemohly soudy postupovat jinak, než jeho námitky odmítnout jako opožděně podané.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup obecných soudů, které se při svém rozhodování zabývaly výhradně okolnostmi spojenými s otázkou řádného doručení směnečného platebního rozkazu a nevypořádaly se se skutkovou a právní problematikou věci. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, vyjádřeným v jejich rozhodnutích i ve stanovisku k ústavní stížnosti, že předmětem napadeného usnesení soudu prvého stupně a následně i rozhodnutí odvolacího soudu byla výlučně otázka včasnosti podaných námitek. Soudy obou stupňů se bez odpovědi na ni nemohly zabývat věcnou stránkou uplatněného směnečného nároku. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, že se stal pouhým objektem soudního řízení. Stěžovatel spatřuje v postupu soudů porušení svého základního práva dle článku 38 odst. 2 Listiny a uvádí, že právní síla tohoto článku má v aplikační praxi soudů přednost před jakýmkoli ustanovením obecného předpisu. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje také na článek 96 odst. 2 Ústavy. Oba citované články zaručují ústnost a veřejnost jednání před soudem s tím, že výjimky stanoví zákon. Mezi takové zákonné výjimky patří zkrácené směnečné řízení upravené v §175 o.s.ř., jež umožňuje při splnění formálních předpokladů vydat rozhodnutí bez nařízení jednání a slyšení účastníků.
Stěžovatel nenapadá formálně toto ustanovení a nenamítá jeho rozpor s ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 ve znění před 1. 6. 2002. Tvrdí nicméně, že při doručování směnečného platebního rozkazu je "nelogicky" připuštěno i tzv. náhradní doručení (na rozdíl od doručování platebního rozkazu). Ústavní soud naopak "logiku" v rozdílném způsobu úpravy doručování v obou uvedených případech shledává. Rozhodnutí o žalobě formou platebního rozkazu (§172 o.s.ř.) je řízením nepříliš formálním. Chybí především typická podmínka, tj. žalobcův výslovný návrh na vydání platebního rozkazu. Je tedy věcí úvahy soudu, zda platební rozkaz vydá či nařídí jednání. Skutkovým základem pro vydání platebního rozkazu jsou pouze žalobcem tvrzené skutečnosti. Vzhledem k povaze platebního rozkazu, jenž je rozhodnutím vydaným jen na základě tvrzení jedné ze sporných stran, zákon předepisuje v ustanovení §173 odst. 1 o.s.ř. doručit žalovanému platební rozkaz způsobem, jenž vylučuje pochybnosti o tom, zda se žalovaný předepsaným způsobem dozvěděl, že bez jednání soudu mu bylo uloženo zaplatit peněžité plnění. Jakýkoli způsob náhradního doručení je proto vyloučen. Naproti tomu je úprava směnečného platebního rozkazu daleko formálnější. Lze ho vydat jen na návrh a k jeho vydání je oprávněn pouze soudce. Ve směnečném řízení lze uplatnit jen ty nároky věřitelů vůči dlužníkům, které jsou spojeny s nezaplacením nebo nepřijetím směnky. Uplatňované pohledávky musí být na rozdíl od podmínek pro vydání platebního rozkazu prokázány už v žalobě přesně určenými listinami, především směnkou, jejíž formální náležitosti upravuje zákon směnečný a šekový. Dlužník, jenž směnku podepsal, není proto postaven do situace, která může nastat v případě vydání platebního rozkazu, že by se až doručením rozhodnutí dozvěděl o nároku věřitele. Zákon z uvedených důvodů možnost náhradního doručení směnečného platebního rozkazu nevylučuje.
Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny všechny náležitosti, jež vyžaduje §175 odst. 1 o.s.ř., a směnečný platební rozkaz vydal, jeho postup nutno považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Nelze tudíž spatřovat porušení práv dle uvedených článků v tom, že vydání rozhodnutí o nároku ze směnky nepředcházelo ústní jednání ve věci a že stěžovatel nebyl vyslechnut. Kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu by soudy řešily za předpokladu, že by je stěžovatel podal včas. Byly by předmětem projednání při nařízeném soudním jednání (§175 odst. 4 o.s.ř.), při němž by stěžovatel mohl uplatnit své návrhy a vyjádřit se k provedeným důkazům.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že nebyl poučen o svých procesních právech a povinnostech, konkrétně o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty. Povinnost soudů poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech vyplývá z obecného ustanovení §5 o.s.ř. Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. např. I. ÚS 119/96, II. ÚS 441/2000), že poučovací povinnost soudů má být přiměřená situaci a se zřetelem ke všem okolnostem nemusí jít tak daleko, aby byl účastník vždy informován o tom, jak má v řízení postupovat. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, vysloveným ve vyjádření k ústavní stížnosti, že poučení o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty jde nad rámec poučovací povinnosti. Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by v případě, kdy je podán zjevně opožděně opravný prostředek, který neobsahuje návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř., měl soud (ať již soud prvního stupně nebo soud odvolací) povinnost vyzvat osobu, jež opravný prostředek podala, k podání takového návrhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Soudní judikatuře č. 6/2000 pod č. 65).
Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů, došlo k porušení práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že soudy provedly výklad a aplikaci příslušných ustanovení ústavně konformním způsobem a v mezích zákona. Jeho rozhodnutí je nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy, s ohledem na jejich zařazení v Ústavě je zřejmé, že jde o obecné základní články, nikoli o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, o nichž je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat.
Stěžovatel konečně namítá, že soudy protiprávně zasáhly do jeho vlastnických práv zaručených čl. 11 Listiny. Jeho obecné tvrzení bez odůvodnění konkrétních souvislostí mezi napadenými rozhodnutími a porušením uvedeného článku nemůže dle přesvědčení Ústavního soudu založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. listopadu 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu