ECLI:CZ:US:2002:2.US.202.02
sp. zn. II. ÚS 202/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. L. M., právně zastoupené JUDr. M. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2162/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 4. 4. 2002, a doplněnou podáními, která Ústavnímu soudu došla dne 5. 4. 2002, dne 29. 5. 2002 a dne 1. 7. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2162/2001, a to pro porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným usnesením ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2162/2001, Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř.") odmítl dovolání žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 28 Co 284/2001 (výrok I.), s odůvodněním, že dovolání bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Dále dovolací soud zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 3 C 204/93 (výrok II.).
V odůvodnění svého výše uvedeného usnesení Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že v souladu s ust. části dvanácté, hlavy I., bodu 15 zák. č. 30/2000 Sb., byla věc odvolacím soudem projednána a rozhodnuta podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu, a to ve znění účinném do 31. 12. 2000), a proto je Nejvyšší soud ČR ve shodě s ust. bodu 17, povinen podle dosavadních právních předpisů projednat a rozhodnout i o dovolání v uvedené věci, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání. Při posuzování běhu lhůty k podání dovolání byl tedy soud povinen přihlédnout k ust. §240 odst. 1, věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle kterého účastník řízení může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ust. §240 odst. 2 téhož předpisu zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u dovolacího nebo odvolacího soudu.
Dovolací soud dále s odkazem na obsah spisu konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu byl žalobkyni i žalovanému doručen dne 25. 9. 2001, a tohoto dne tedy nabyl právní moci (§159 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně, sepsané dne 12. 11. 2001, bylo podáno na poštu dne 18. 11. 2001. V dané věci běžela lhůta k podání dovolání ode dne právní moci rozsudku odvolacího soudu, tj. od 25. 9. 2001, a skončila dne 25. 10. 2001 (čtvrtek). Z uvedeného dovolací soud dovodil, že jednoměsíční lhůta dodržena nebyla, neboť dovolání žalobkyně bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání.
Dále dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud žalobkyně dovoláním napadla také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení s odkazem na ust. §236 odst. 1 o. s. ř., zastavit.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že právní názor Nejvyššího soudu ČR týkající se délky dovolací lhůty je nesprávný. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nepřípustným způsobem rozšiřuje ust. bodu 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. Protože řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno podle dosavadních právních předpisů a řízení před odvolacím soudem bylo již provedeno podle o. s. ř., novelizovaného zákonem č. 30//2000 Sb., je třeba lhůtu pro podání dovolání počítat podle novelizovaného znění o. s. ř.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu ČR, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci jednoduchého práva (§28 a násl. zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, předpisů - s účinností od 1. 4. 2002 ust. §21 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ústavní soud ovšem připouští, že v souvislosti s poskytováním ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám, se Ústavní soud nemůže zcela vyhnout interpretaci jednoduchého práva, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Interpretace jednoduchého práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (k problematice poměru "jednoduchého" a ústavního práva viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98).
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením nesprávně aplikoval část dvanáctou, hlavu první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.
Podle bodu 15 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. V projednávané věci jde o tento případ.
Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v odvolacím řízení v předmětné věci bylo postupováno podle o. s. ř., ve znění účinném po 1. 1. 2001, vyžádal si Ústavní soud rovněž písemné vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 28 Co 284/2001, ze kterého zjistil, že v něm odvolací soud výslovně uvedl, že "přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení §212 odst. 1 občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2000 ve smyslu hlavy I., bodu 15 přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb.", (str. č. 3 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud tedy správně postupoval podle o. s. ř., ve znění před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb.
V ust. dvanácté části, hlavě první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., se uvádí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Dle důvodové zprávy k zák. č. 30/2000 Sb., k části dvanácté, hlavě první, bodu 17, v případech, v nichž je povahou provedených změn vyloučeno, aby se při projednávání a rozhodování věcí vycházelo z nové právní úpravy, se proto potřebné úkony provedou nebo řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů.
V komentáři k přechodným ustanovením zák. č. 30/2000 Sb., konkrétně k bodu 17 je uvedeno následující: Zejména nová úprava přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a dalších otázek dovolacího řízení, která navazuje také na novou úpravu odvolacího řízení, vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů (Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C. H. Beck 2001).
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Dovolací soud provedl správnou interpretaci a následnou aplikaci bodu 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb.
V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (což odvolací soud ve svém rozhodnutí na straně č. 3 výslovně uvedl) a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/200 Sb. (původní ustanovení o. s. ř. se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje, jak výše uvedeno, na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ĆR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě v ústavní stížnosti namítané porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1Listiny, nebo čl. 90 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 19. srpna 2002