ECLI:CZ:US:2002:2.US.22.02
sp. zn. II. ÚS 22/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného JUDr. T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2001, č. j. 22 Co 1777/2001-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2001, č. j. 22 Co 1777/2001-40, neboť se domnívá, že uvedeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Napadeným rozsudkem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 22 Co 1777/2001-40, Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 7. 2001, č. j. Nc 194/2001-21, ve výrocích v odstavci druhém a třetím o běžném a dlužném výživném, v odstavci pátém o výživném pro dobu po rozvodu a v odstavci šestém o nákladech řízení tak, že otec (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) je povinen přispívat na výživu nezletilého L. počínaje dnem 1. 3. 2001 částkou 5 000,- Kč měsíčně předem splatnou k rukám matky vždy nejpozději do pátého dne toho kterého měsíce. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 3. 2001 do 25. 10. 2001 v celkové výši 22 200,- Kč je otec povinen splácet spolu s běžným výživným v měsíčních splátkách po 1 000,- Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod nebezpečím ztráty výhody splátek. Dále odvolací soud otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého L. počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství částkou 5 000,- Kč měsíčně předem splatnou k rukám matky vždy nejpozději do pátého dne toho kterého měsíce. Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci prvém a čtvrtém o výchově nezletilého L. zůstal odvoláním nedotčen.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nehodnotil důkazy v souladu s ust. §132 o. s. ř., a způsobem svého hodnocení popřel rovnost stěžovatelových práv a stěžovatelova postavení před soudem. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podle stěžovatele nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tyto závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, neboť z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají. V ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvedl, že napadá rozsudek krajského soudu ve výrocích bod bodem I. až III., tedy ve všech jeho výrocích.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Odvolací soud po té, co jistil, že skutkový stav věci byl soudem prvního stupně zjištěn v nedostatečném rozsahu, doplnil dokazování v souladu s ust. §213 odst. 2 o. s. ř. Po doplnění dokazování zhodnotil odvolací soud důkazy v souladu s ust. §132 o. s. ř. a ust. §211 o. s. ř., a z takto dostatečně zjištěného skutkového stavu pak vyvodil odvolací soud odpovídající právní závěry. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Ústavní soud shledal dostatečným a srozumitelným. Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá hodnocení důkazů soudem. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval (III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96), že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rovněž výrok odvolacího soudu o nákladech řízení. V souladu s ust. §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ust. §224 odst. 1. o. s. ř., nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že posouzení konkrétních okolností případu přísluší výlučně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že tento orgán není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pouze z té skutečnosti, že krajský soud zaujímá v projednávané věci jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny nebo čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 29. ledna 2002