ECLI:CZ:US:2002:2.US.220.02
sp. zn. II. ÚS 220/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky JUDr. K. T., zastoupené advokátem JUDr. Z. R., proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno III ze dne 2. 12. 1999, č.j. 146414/99/290912/8069, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 1. 2001, č.j. 110-3909/2000-0107, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, č.j. 29 Ca 106/2001-90, za účasti Finančního úřadu Brno III, Finančního ředitelství v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, č.j. 29 Ca 106/2001-90, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Finančního úřadu Brno III ze dne 2. 12. 1999, č.j. 146414/99/290912/8069, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 1. 2001, č.j. 110-3909/2000-0107, neboť má za to, že uvedené orgány veřejné moci svým postupem porušily její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 91 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud z příslušného správního spisu zjistil, shora citovaným rozhodnutím finančního úřadu (dodatečným platebním výměrem č. 990000632) byla stěžovatelce v souladu se zprávou o daňové kontrole ze dne 22. 11. 1999, č.j. 98160/99/290/931/2653, doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši 166.784,- Kč. Z příslušné části zprávy o kontrole vyplynulo, že stěžovatelka neuvedla v rámci příjmů ve smyslu §10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, příjmy z prodeje ideální poloviny nemovitosti na ul. P. 25, Brno, kterou prodala na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 1997 ve znění dodatku ze dne 20. 4. 1997 (právní účinky vkladu do KN nastaly dne 16. 4. 1997) Ing. M. S. za částku 2 mil. Kč, když předtím zakoupila 1/4 této nemovitosti na základě smlouvy ze dne 27. 5. 1992 (registrované Státním notářstvím Brno dne 15. 9. 1992 pod č.j. 4 RI - 440/92) od firmy A., komerční organizace, zastoupené Ing. J. T., za částku 50.000,-- Kč a další 1/4 nemovitosti na základě smlouvy ze dne 1. 10. 1993 (právní účinky vkladu do KN nastaly dne 4. 10. 1993, evidováno pod č.j. 911 Vl-3115/93) od pana N. K. za částku 256.025,75 Kč. K tomu stěžovatelka sdělila, že kupní cena 1/4 nemovitosti, zakoupená od A., činila ve skutečnosti 1.850.000,- Kč a nikoliv pouze 50.000,-- Kč, jak je uvedeno ve smlouvě, neboť se jednalo o vyrovnání půjčky, kterou stěžovatelka měla poskytnout Ing. J. T. v r. 1990 ve výši 1.800.000,- Kč do podnikání ve firmě A.. Správce daně však zjistil, že firma A. v letech 1990 až 1992 tuto půjčku nezaúčtovala, a tak pro zjištění základu daně vycházel z kupní ceny 50.000,-- Kč, tj. z částky, jaká je uvedena ve citované smlouvě.
Proti uvedenému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které však finanční ředitelství shora citovaným rozhodnutím zamítlo. V odůvodnění pak uvedlo, že napadá-li stěžovatelka finančním úřadem stanovenou výši nabývací ceny nemovitosti 50.000,-- Kč, představující výdaj na její pořízení ve smyslu §10 odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb., vycházel správce daně z důkazních prostředků, které zajistil v rámci důkazního řízení, a to z kupní smlouvy předložené stěžovatelkou. Tato smlouva byla, jak vyplývá z okolností případu, stěžovatelkou považována za platnou až do okamžiku zjištění správce daně o nezdanění příjmu z prodeje dané nemovitosti. Proto finanční ředitelství považuje použití tohoto důkazního prostředku v souladu s §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Pokud stěžovatelka uvádí, že 1/4 kupní ceny nemovitosti byla ve skutečnosti 1.850.000,-- Kč, byla povinna toto své tvrzení v rámci daňového řízení doložit, což však neučinila. Důkazy předložené stěžovatelkou, a to "Dohoda o vyrovnání dluhu" ze dne 8. 4. 1992 (notářsky ověřena dne 3. 1. 2000) a "Dohoda o narovnání" ze dne 13. 10. 1999 (uzavřené formou notářského zápisu č.j. NZ 265/99), které měly osvědčit skutečnou kupní cenu, je třeba pokládat za účelové, neboť se jedná o ujednání jen některých smluvních stran zúčastněných na kupní smlouvě ze dne 27. 5. 1992 a jde o ujednání notářsky ověřená až po zahájení kontroly správcem daně a zjištění nezdanění z příjmů z prodeje předmětné nemovitosti. Existenci údajné pohledávky vůči majiteli firmy A., Ing. J. T., zpochybňují i zjištění správce daně, který prověřil daňová přiznání jmenovaného a přílohy k těmto přiznáním, přičemž dospěl k závěru, že o půjčce ve výši 1.800.000,- Kč či jakékoliv jiné půjčce nebylo účtováno.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou však krajský soud jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že namítá-li stěžovatelka porušení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., dle názoru soudu správce daně shromáždil důkazy v míře zcela dostatečné pro rozhodnutí, řádně je hodnotil a v řízení nezůstaly opomenuty důkazní prostředky mající zásadní vliv na výsledek dokazování; soud dále uvedl, že správce daně se v daném ohledu plně vypořádal s námitkami stěžovatelky. K namítanému porušení §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. pak soud vyslovil názor, že správce daně zjišťuje jen skutečnosti, k jejichž zjištění je podle tohoto ustanovení povinen, zatímco neunesení důkazního břemene dopadá na daňový subjekt. Odpovědnost za zjištění stavu věci v daňovém řízení spočívá s výjimkou citovaného ustanovení na daňovém subjektu a nikoliv na správci daně. Pokud jde obecně o eventuelní procesní vady, dle názoru soudu k nim soud může přihlédnout tehdy, jestliže mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí. To však ze spisu nevyplynulo a naopak v průběhu daňového řízení měla stěžovatelka dostatek prostoru k navržení, příp. předložení důkazů svědčících v její prospěch, přičemž v řízení před soudem se již nelze dovolávat odchylného posouzení věci, než k jakému dospěl finanční orgán. Kromě toho ze žaloby není zřejmé, v čem konkrétně má nezákonnost rozhodnutí, pokud jde o procesní vady, být spatřována.
V záhlaví citovaná rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které namítá, že správce daně nepřihlédl ke všem důkazům, které stěžovatelka předložila, a některé skutečnosti, svědčící v její prospěch, přímo zamlčel. Jedná se především o uznání závazku, jež je doloženo dohodou o rozdělení SJM ze dne 26. 9. 1991 a notářským zápisem č.j. NZ 265/99 ze dne 13. 10. 1999. Dále je nepravdivé tvrzení správce daně, že firma A. nezaúčtovala poskytnutou půjčku, přičemž účetní doklady této firmy se nacházejí v archivu správce daně. Stěžovatelka napadá i postup soudu, který se těmito důkazy vůbec nezabýval, odmítl i návrh stěžovatelky na výslech svědků, a to pracovníků správce daně a Ing. J. T., v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále poukazuje na pochybení soudu, který v odůvodnění rozsudku nesprávně parafrázuje ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.; to zakládá domněnku, že dle názoru soudu je správci daně dáno na výběr, které z důkazů si vybere dle své úvahy, což představuje porušení zákonnosti napadeného rozhodnutí, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Tento názor měl způsobit, že soud se nezabýval skutečností, že stěžovatelka během soudního řízení předložila citovaný notářský zápis, jenž je veřejnou listinou potvrzující, že jde o akt toho, kdo ji vydal, a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v ní napsáno; pokud se tímto důkazem správce daně nezabýval, hrubě porušil své povinnosti ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka má v souvislosti s tím za to, že správce daně postupoval s úmyslem vyhnout se "důkaznímu břemenu", jež je povinen dle §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. nést. Tímto nezákonným postupem byla stěžovatelce uložena povinnost hmotněprávní povahy v podobě povinnosti uhradit daňové nedoplatky, což jí - v důsledku jejich evidování u správce daně - znemožnilo výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a zapříčinilo finanční ztrátu. Stěžovatelka napadá i postup soudu v tom ohledu, že pokud v roli žalobkyně ve správní žalobě neuvedla, v čem spatřuje nerespektování zásad daňového řízení, bylo povinností soudu vyzvat ji, aby tuto vadu odstranila. To však soud neučinil, a tak porušil čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Soud dle stěžovatelky pochybil i v tom ohledu, že zamítl její žádost na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného správní žalobou, když se řádně nezabýval důvody, pro které stěžovatelka navrhla vykonatelnost napadnutého rozhodnutí odložit. Konečně stěžovatelka poukazuje - vzhledem k čl. 91 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy - i na protiústavnost samotné úpravy správního soudnictví a domnívá se, že by Ústavní soud měl zrušit veškerá napadená rozhodnutí, která byla na základě této právní úpravy vydána. Vzhledem k tomu, že správce daně nepostupoval podle §2 odst. 1 a 3 a dále §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., a krajský soud při soudním řízení porušil řadu právních předpisů a ve svém rozhodování - bez zkoumání důkazů - připustil, že vědomá lež ze strany pracovníků správního orgánu nevybočuje ze zákonných norem upravujících jednání státních orgánů s občany, v důsledku čehož došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených práv a svobod, navrhla stěžovatelka napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně zcela odmítl porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, když poukázal na to, že její tvrzení ohledně porušování právních předpisů spočívá pouze v obecné rovině. Soud postupoval podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., kdy přezkum zákonnosti správního aktu je založen na kasačním principu a v žádném případě se nejedná o řízení nalézací. Soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch ohledech, které jsou vymezeny žalobou, a za relevantní je nutno považovat jen námitky uplatněné ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. V tomto rozsahu soud věc projednal a po zjištění, že žaloba není důvodná, ji zamítl. Pokud jde o důvody zamítnutí žaloby, soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Závěrem navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, případně zcela zamítnout.
Dle vyjádření Finančního ředitelství v Brně podstatou sporu je, že se stěžovatelka snaží "prosadit" jinou kupní cenu nemovitosti než tu, která je uvedena v platné kupní smlouvě, přičemž napadá postup správce daně pro údajný rozpor s §2 odst. 3 a §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. S tím se finanční ředitelství neztotožňuje, neboť se zabývalo všemi námitkami a tvrzeními stěžovatelky, podrobně se k nim vyjádřilo a právně zhodnotilo všechny podstatné skutečnosti. Pokud jde o námitku, že se nezabývalo všemi předloženými důkazními prostředky, žádné porušení citovaných předpisů nenastalo; stěžovatelka není spokojena, že jako důkaz nebyl osvědčen onen dodatečně vyhotovený "notářský zápis", avšak ve světle skutečností, jež vyplynuly z daňového řízení, správce daně jako důkaz osvědčil předmětnou kupní smlouvu. Pokud stěžovatelka napadá porušení §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., dle názoru finančního ředitelství toto ustanovení vůbec na daný případ nedopadá, neboť nebylo povinností správce daně prokazovat nepravdivost tvrzení uvedených v notářském zápise, protože by to bylo nesmyslné, když existovala platná kupní smlouva z 27. 5. 1995 (pozn.: správně 27. 5. 1992), zaregistrovaná státním notářství, na jejímž základě došlo k zápisu do katastru nemovitostí. Notářský zápis ostatně osvědčuje pouze to, že účastníci shodně prohlásili, že registrované znění kupní smlouvy ze dne 27. 5. 1992 nesouhlasí se skutečnými projevy vůle účastníků. Namítá-li stěžovatelka, že se soud nezbýval jí předloženými důkazy, finanční ředitelství to pokládá za postup v souladu s §250i o. s. ř. Pokud jde o parafrázování §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. soudem, nelze z toho dovozovat, že se citovaným ustanovením soud neřídil. Vzhledem k tomu, že daňové rozhodnutí žádnou nezákonností netrpí, navrhuje finanční ředitelství ústavní stížnost zamítnout.
Finanční úřad Brno III zejména poukázal na to, že vycházel z předmětné kupní smlouvy, z které jednoznačně vyplývá částka, za kterou byla ideální 1/4 nemovitosti zakoupena, zatímco dohodu o narovnání, uzavřenou dne 13. 10. 1999 mezi stěžovatelkou a jejím manželem a dodatečně předloženou stěžovatelkou, pokládá za účelový důkaz. K tvrzení stěžovatelky, že se správce daně nezabýval předloženými důkazy, finanční úřad uvedl, že tyto důkazy důsledně prověřil a vyhodnotil je ve vzájemné souvislosti s důkazy, které měl k dispozici z předchozích daňových řízení s firmou manžela stěžovatelky. Údajně "lživá" tvrzení správce daně vyplývají z platných daňových přiznání a jejich povinných příloh (rozvaha a výsledovka) za zdaňovací období 1990 - 1992 firmy A., podaných a podepsaných manželem stěžovatelky, dle kterých tato firma nezahrnula do svého účetnictví poskytnutou půjčku ve výši 1,800.000,- Kč, ani příjem za prodej předmětné nemovitosti za kupní cenu tvrzenou stěžovatelkou. Tento příjem nebyl uvedenou firmou přiznán ke zdanění, protože v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 1992 byl uveden příjem z prodeje majetku ve výši 20.000,- Kč. Dle názoru tohoto účastníka nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, a tak navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením důkazů, jak je provedly finanční orgány, a následně i s postupem obecného soudu, jenž vady v dokazování nezohlednil ve svém rozhodování. Jak však bylo v řadě dřívější rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů, neboť z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat až takovou situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Pro daný případ výše uvedené závěry znamenají, že za protiústavní postup je možno považovat takový, pokud by finanční orgány vycházely ze skutkového stavu, jenž by byl v extrémním rozporu s vykonanými důkazy, a pokud by současně obecný soud nedostál svým zákonným povinnostem, jež pro něj vyplývají z části páté, hlavy druhé o. s. ř. Finanční orgány označily za rozhodující důkaz, pokud jde o nákupní cenu ideální 1/4 předmětné nemovitosti ve výši Kč 50.000,--, kupní smlouvu ze dne 27. 5. 1992, jež byla uzavřena mimo jiné mezi stěžovatelkou a A., komerční organizací, zastoupenou Ing. J. T., která se stala podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a jejíž platnost nebyla až do zahájení daňové kontroly (18. 5. 1999) nikým zpochybněna. Naopak, důkazy předložené stěžovatelkou, a to především "Dohodu o vyrovnání dluhu", jež měla být uzavřena mezi stěžovatelkou a Ing. J. T. ze dne 8. 4. 1992, a zejména notářský zápis nazvaný "dohoda o narovnání", jež byl pořízen dne 13. 10. 1999 mezi týmiž účastníky, které měly prokazovat "skutečnou" kupní cenu ve výši Kč 1.850.000,--, hodnotily finanční orgány vzhledem k výše uvedené kupní smlouvě a k okolnostem daného případu jako účelové. V tomto hodnocení Ústavní soud zásadní pochybení neshledal, a proto plně odkazuje na příslušnou část rozhodnutí finančního ředitelství. V souvislosti s tím Ústavní soud poznamenává, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že uvedený notářský zápis má být rozhodujícím důkazem, protože se jedná o veřejnou listinu. Jednak by pro účely daňového řízení bylo nemyslitelné, aby finanční orgány musely v prvé řadě vycházet z toho, co - v případné snaze vyhnout se plnění svých povinností - prohlásí daňové subjekty, byť i formou notářského zápisu, nehledě na to, že veřejná listina obecně prokazuje i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno či potvrzeno, není-li prokázán opak; v daném případě finanční orgány v rámci volného hodnocení důkazů tento důkaz odmítly jako nepravdivý, když tato skutečnost vyplynula z důkazního řízení. Stejně tak nepovažuje Ústavní soud za vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů, pokud finanční orgány dospěly na základě účetních výkazů předložených Ing. J. T. - A., komerční organizace, že o půjčce, kterou měla stěžovatelka jmenovanému poskytnout do podnikání v rámci uvedené firmy dne 5. 9. 1990, nebylo účtováno. Jak vyplynulo z příslušného správního spisu, příloha daňového přiznání za rok 1990 - "Roční účetní závěrka", obsahuje v části A. Rozvaha, kolonka Závazky k 31. 12., částku Kč 2.269.656,--, jež by mohla představovat uvedenou půjčku, avšak příloha opravného daňového přiznání za rok 1991 - opravná "Roční závěrka" (podaná dne 9. 3. 1992), obsahuje v části I. Rozvaha, v kolonce Závazky k 31. 12., částku pouze částku 381 tis. Kč (pozn.: správnost tohoto údaje potvrzuje i to, že v příslušném účetním výkazu za rok 1992 na straně závazků k 1. 1. se v souladu s předchozím obdobím nachází opět částka 381 tis. Kč). Vzhledem k tomu, že k vyrovnání půjčky mělo dojít v roce 1992, ve kterém stěžovatelka nakoupila předmětnou nemovitost, a vzhledem k tomu, že se eventuální půjčka stěžovatelky v účetních výkazech jmenované organizace za rok 1991 již neobjevuje (a ve výsledovce firmy Ing. T. za rok 1992 se neobjevuje ani výnos z prodeje nemovitosti), nelze považovat závěr finančních orgánů za nesprávný. Ústavní soud neshledal oprávněnou ani námitku stěžovatelky, že se finanční orgány nezabývaly důkazy, jež předložila. Tyto pouze předmětné důkazy hodnotily způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, což nezakládá, jak opakovaně Ústavní soud konstatuje, opodstatněnost ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud s namítaným porušením §2 odst. 1 a 3 zákona č. 337/1992 Sb. neztotožnil. Pokud jde o případné porušení §31 odst. 8 citovaného zákona, touto otázkou se již podrobně zabýval obecný soud; vzhledem k tomu, že se Ústavní soud s jeho názory plně ztotožňuje, nezbývá než stěžovatelku odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění jeho rozsudku.
Namítá-li dále stěžovatelka, že soud neprovedl jí navržené důkazy, je třeba vycházet z §250i odst. 1 o. s. ř., dle kterého soud při přezkumu zákonnosti rozhodnutí dokazování neprovádí a vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Je třeba souhlasit s názorem stěžovatelky, že uvedené ustanovení nevylučuje provedení dalších důkazů v řízení před soudem. To se však děje pouze za účelem zjištění, zda správní (finanční) orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, aby mohl řádně posoudit skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Jestliže soud dospěl k závěru, že finanční orgán vycházel ze správně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž vyplynul z příslušného správního spisu, nebylo jeho povinností důkazy navržené stěžovatelkou provádět. Z napadeného rozsudku je patrné, že obecný soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí způsobem stanoveným zákonem, a tak z ničeho nelze dovozovat porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, eventuálně čl. 14 Paktu. Námitka, že v odůvodnění rozsudku se objevuje nepřesná citace §2 odst. 3 zákona č. 337/1991 Sb., je nedůvodná, neboť tato skutečnost neměla na rozhodování soudu žádný vliv. Námitka stěžovatelky, že obecný soud se řádně nezabýval jejím návrhem na odložení vykonatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, za situace, kdy je ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci samé odmítána, je bezpředmětná. Stejně tak Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že pokud ve správní žalobě namítala porušení zásad daňového řízení, aniž by uvedla, v čem by mělo spočívat, měl ji obecný soud vyzvat k odstranění vad podání; je tomu tak proto, že správní žaloba důvody údajné nezákonnosti rozhodnutí obsahovala (§249 odst. 2 o. s. ř.), avšak ty nebyly soudem shledány v daném žalobním bodě opodstatněnými, a to nejen pro jejich proklamativní charakter, ale i proto, že tyto důvody úzce souvisely s důvody ostatními, s nimiž se soud řádně vypořádal. Kromě toho je dle názoru Ústavního soudu věcí stěžovatelky, jež je sama advokátkou, aby v žalobě řádně zdůvodnila své námitky dle zásady "nechť si každý střeží svá práva".
Poukazuje-li stěžovatelka na porušení čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR, má Ústavní soud za to, že neexistence Nejvyššího správního soudu sama o sobě protiústavnost napadeného rozhodnutí založit nemůže (pozn.: povinnost dalšího přezkumu rozhodnutí soudu zakládá čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to pouze v případě projednávání "závažné trestní věci"). Pokud jde o stěžovatelkou uváděné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, povinnost přezkumu nejen zákonnosti, ale i věcné správnosti správních rozhodnutí soudy dle tohoto ustanovení, se vztahuje na případy správních sankcí v rámci projednání "trestního obvinění" (viz nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb.; tímto rozhodnutím byla navíc zrušena stěžovatelkou nepřímo napadená část pátá o. s. ř. až ke dni 31. 12. 2002.), nikoliv však na řízení, jehož předmětem je stanovení daňové povinnosti, jak opakovaně konstatuje Evropský soud pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ze dne 12. 7. 2001, č. 44759/98).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu