ECLI:CZ:US:2002:2.US.231.2000
sp. zn. II. ÚS 231/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. V. Z., zastoupeného advokátem JUDr. R. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, čj. 30 Co 643/99-42, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a M. H., zastoupené advokátem JUDr. J. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 11. 4. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho není jeho rozhodnutí v souladu s článkem 90 Ústavy. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 4 C 1552/98, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 4. 5. 1999, čj. 4 C 1552/98-23, určil, že vedlejší účastnice (v rozsudku označená jako žalobkyně) je výlučným vlastníkem domu č.p. 37 se stavební parcelou č. 52 o výměře 840 m2 a pozemků p. č. 17/1 - ovocný sad o výměře 3.659 m2 a p. č. 17/2 - zahrada o výměře 58 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu v Mělníku v katastru nemovitostí na LV č. 248 pro obec a k. ú. J. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele (v rozsudku označený jako žalovaný) nahradit vedlejší účastnici náklady řízení a České republice soudní poplatek. Soud dospěl k závěru, že na určení vlastnictví ve prospěch vedlejší účastnice je dán právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník uveden stěžovatel a změnu zápisu o vlastnictví lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí, kterým soud určí, zda tu právo je či není. Soud vycházel z odstavce III. platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 1. 8. 1995, podle něhož měl stěžovatel jako kupující zaplatit vedlejší účastnici jako prodávající kupní cenu převáděných nemovitostí ve dvou splátkách, první před podpisem smlouvy a druhou, ve výši 340.000,- Kč, nejpozději do 15 dnů ode dne zápisu vkladu vlastnického práva katastrálním úřadem. Z toho dovodil, že splatnost zbývající části kupní ceny, tj. 340.000,- Kč nastala dnem 24. 11. 1995. Od tohoto dne běžela obecná promlčecí lhůta a určovací žaloba byla proto podána ve lhůtě. Soud I. stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastnice v souladu s ust. §48 občanského zákoníku a odstavcem III. citované kupní smlouvy platně odstoupila od smlouvy z důvodu nezaplacení zbytku kupní ceny. Tím se kupní smlouva zrušila od samého počátku a vedlejší účastnice je vlastnicí předmětných nemovitostí.
V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně stěžovatel namítal, že soud nevyhověl návrhu právního zástupce na výslech stěžovatele a jeho syna, čímž ho jako účastníka zkrátil na jeho právech. Navrženými výslechy by zjistil, že z dlužného nedoplatku byla uhrazena částka 95.000,- Kč. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěry soudu, že rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty je datum zápisu vkladu. Je přesvědčen, že rozhodujícím okamžikem jsou právní účinky vkladu, které nastaly ke dni 3. 8. 1995. Nárok vedlejší účastnice, uplatněný u soudu dne 11. 11. 1998, je dle jeho názoru promlčen. Stěžovatel dále namítal nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva.
Krajský soud v Praze rozhodl o podaném odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 2. 2. 2000, čj. 30 Co 643/99-42. Rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěry, k nimž dospěl soud I. stupně při hodnocení existence naléhavého právního zájmu na určení, jenž vychází z potřeby vedlejší účastnice, aby byly v katastru nemovitostí vyznačeny vlastnické vztahy k nemovitostem, které odpovídají skutečnosti. Důkazy provedené soudem I. stupně odvolací soud považoval za dostatečné pro zjištění skutkového stavu věci. Plně se ztotožnil i se zhodnocením těchto důkazů včetně rozhodnutí soudu I. stupně o namítaném promlčení práva vedlejší účastnice na odstoupení od kupní smlouvy. I dle jeho názoru bylo v řízení dostatečně prokázáno, že účastníci uzavřeli ohledně specifikovaných nemovitostí kupní smlouvu, která dávala vedlejší účastnici možnost od smlouvy odstoupit pro nedoplacení kupní ceny. Této možnosti vedlejší účastnice využila, od smlouvy platně odstoupila, a to v době, kdy její právo nebylo promlčeno. Tím zaniklo vlastnické právo stěžovatele jako nabyvatele přímo ze zákona. Pokud až v odvolacím řízení začal stěžovatel tvrdit, že z dlužného nedoplatku zaplatil 95.000,-Kč a že se s vedlejší účastnicí ústně dohodl na změně kupní smlouvy tak, že po něm nebude zbytek kupní ceny požadovat, a navrhoval k tomu jako důkaz svůj účastnický výslech, odvolací soud poukázal na to, že stěžovatel byl k jednání před soudy obou stupňů předvolán a v obou případech se bez omluvy nedostavil. Za situace, kdy netvrdí, že by kupní cenu ve stanovené lhůtě zaplatil a naopak výslovně uvádí, že tak neučinil, považoval odvolací soud za podstatnou otázku platného odstoupení od smlouvy právě pro nedoplacení kupní ceny. Proto navrhovaný důkaz výslechem stěžovatele posoudil jako nadbytečný. Měl za to, že nebylo zapotřebí provádět dokazování ani ke stěžovatelem tvrzené ústní změně předmětné kupní smlouvy, neboť takový právní úkon by byl neplatný pro nedostatek písemné formy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 3. 2001, čj. 22 Cdo 339/2001-73, jeho dovolání jako nepřípustné odmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že se jednání u soudů, k nimž nebyl řádně předvolán, nezúčastnil z důvodu nemoci. Jeho nezaviněná neúčast u jednání dne 2. 2. 2000 je dle jeho názoru překážkou, která bránila projednání věci u odvolacího soudu. Pokud k ní soud nepřihlédl a ve věci rozhodl, porušil tím práva stěžovatele dle článku 36 odst. 1 Listiny. Dále odvolacímu soudu vytýká, že mu zabránil v realizaci jeho procesních práv a omezil ho v plnění jeho důkazní povinnosti, neboť zamýšlené důkazy, které měl v úmyslu navrhovat, jsou pro stěžovatele z hlediska jeho tvrzení podstatné a přinesly by do projednávané věci zásadní zvrat. Soud vycházel pouze z důkazů vedlejší účastnice a neakceptoval návrh na výslech stěžovatele a jeho syna, čímž mu znemožnil osobně se k celé věci vyjádřit a navrhnout případně další důkazy. Soudy proto nemohly vycházet ze skutečného stavu věci dle ustanovení §153 odst. 1 občanského soudního řádu. Tím porušily jeho práva dle článku 38 odst. 2 Listiny. Dále namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkou promlčení doplatku kupní smlouvy. Jejich závěr, že rozhodující pro posouzení této otázky je datum rozhodnutí o vkladu a nikoliv právní účinky vkladu, považuje za rozporné se zákonem i Listinou. Dle jeho názoru soudy pochybily i při posuzování naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Takovým postupem se dostaly do rozporu s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu a s Listinou. Tvrdí, že všechna pochybení vykazují také porušení jeho práv dle článku 90 Ústavy.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Praze a vedlejší účastnici řízení M. H., zastoupenou advokátem JUDr. J. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Praze odkázal na své rozhodnutí, ve kterém uvedl důvody, proč nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování stěžovatelem navrženými důkazy. Uvedl v něm také, proč jednal a rozhodl bez jeho přítomnosti.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. jako nedůvodná zamítnuta. Dle jejího názoru dostály obecné soudy svým povinnostem vyplývajícím z občanského soudního řádu i jednacího řádu. Stěžovatele řádně k nařízenému jednání předvolaly, avšak ten se k jednání před soudem I. stupně svým zaviněním dostavil v jiný den. K jednání před odvolacím soudem se nedostavil, ač byl řádně předvolán, a ani nepožádal o odročení. Obecné soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč nepřistoupily k účastnickému výslechu stěžovatele a proč neprovedly další důkazy. Absence výslechu účastníka není procesním pochybením potud, pokud neúčast při jednání není důsledkem pochybení v postupu soudu. Je jedním z demonstrativně uvedených důkazních prostředků a pouze soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Poukázala na ust. §28 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je zástupce účastníka oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník. Přitom zástupce stěžovatele při jednání před soudem I. stupně netvrdil žádné relevantní skutečnosti a nenavrhoval žádné důkazy. V rámci odvolacího řízení pak navrhl výslech stěžovatele a jeho syna. Z hlediska merita věci však netvrdil žádné podstatné skutečnosti, k jejichž prokázání by měly označené důkazy směřovat. Vedlejší účastnice se domnívá, že ohledně promlčení nároku na zaplacení zbytku ceny a nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě nepřísluší Ústavnímu soudu přezkum. Odkazuje na podrobné zdůvodnění těchto námitek odvolacím soudem. Pokud stěžovatel uvádí, že mu doposud nebyla vrácena zaplacená část kupní ceny, vedlejší účastnice upozornila na to, že nemovitost doposud nevyklidil, přičemž se jedná o synalagmatické nároky. Jediné pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů. Odůvodnění stížnosti obsahuje takřka stejné argumenty, které stěžovatel uvedl ve svých odvolacích námitkách. Okolnost, že se se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny v tom, že odvolací soud neakceptoval jeho nezaviněnou neúčast u jednání před odvolacím soudem, tím mu znemožnil osobně se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z důkazů vedlejší účastnice. S uvedenými námitkami se Ústavní soud neztotožňuje. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku vyplývá, že stěžovatel byl k jednání před soudem I. stupně řádně a včas předvolán, bez omluvy se však nedostavil. Rovněž o jednání před odvolacím soudem byl vyrozuměn, což potvrdil i jeho právní zástupce (viz čtvrtý odstavec protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. 2. 2000). Ze spisu nevyplývá, že by se omluvil či požádal o odročení jednání. Za této situace obecné soudy nepochybily, když jednaly bez přítomnosti stěžovatele. V jejich postupu nelze spatřovat porušení práva stěžovatele dle článku 38 odst. 2 Listiny. Citované ustanovení je nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení zúčastnit a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Tato možnost byla stěžovateli dána, neboť byl k jednání u soudů řádně předvolán. Pokud se bez omluvy nedostavil, musel si být vědom možných následků vyplývajících z jeho chování, včetně toho, že nebudou provedeny jím zamýšlené důkazy. Nelze přehlédnout, že u jednání před obecnými soudy byl přítomen jeho právní zástupce, který mohl dle §28 odst. 2 občanského soudního řádu činit všechny úkony, ke kterým byl oprávněn stěžovatel. Postup obecných soudů je ostatně plně v souladu s nároky, které klade na civilní řízení princip rovných zbraní tak, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva. Ve svém rozsudku ve věci Nideröst-Huber princip rovnosti zbraní vykládá tak, že každé straně ve sporu "musí být poskytnuta rozumná možnost vyložit svou věc za podmínek, které ji nestaví do situace zjevně nevýhodné oproti svému protivníkovi". Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že obecné soudy stěžovateli "rozumnou možnost" poskytly a že se stěžovatel před nimi v žádném případě nenacházel v situaci "zjevně nevýhodné" oproti žalobkyni (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem).
Stěžovatel dále vytýká odvolacímu soudu pochybení v tom, že vycházel pouze z důkazů vedlejší účastnice a jím navrhované důkazy neprovedl. Právě v tom spatřuje nejen porušení procesních předpisů platných pro obecné soudy, ale současně též neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv. S jeho názorem se Ústavní soud neztotožňuje. Ve svých dřívějších rozhodnutích (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 nebo nález sp. zn. III. ÚS 150/93, na nějž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje) dovodil, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, ani to, zda provedené důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezi a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle článku 10 Ústavy (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 26/94). Princip nezávislosti soudů je třeba vztáhnout i k postupu soudů dle ustanovení §120 o.s.ř. Obecný soud sám v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je vzhledem k navrhovanému petitu třeba provést, případně, zda je nutné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzuje také, nakolik jsou návrhy stran na doplnění dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné pravomoci. Procesní postup soudů a otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád. Z ustanovení §132 o.s.ř. vyplývá povinnost soudů hodnotit důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Ustanovení §153 o.s.ř. pak soudům ukládá, aby rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu. Jen soudu přísluší rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o.s.ř.).
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že zástupce stěžovatele v řízení před odvolacím soudem navrhoval jako důkaz výslech stěžovatele a jeho syna k tomu, že nebyla zaplacena celá kupní cena, ale bylo zaplaceno více, než je tvrzeno v žalobě. Dále tvrdil, že písemnou kupní smlouvu účastníci ústně změnili tak, že zbytek kupní ceny nebude požadován. Odvolací soud návrhu nevyhověl a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč navrhované důkazy neprovedl. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem soudu, že klíčovou otázkou pro posouzení věci je okolnost, zda vedlejší účastnice platně odstoupila od kupní smlouvy. K tomu provedl všechny dostupné důkazy již soud I. stupně, jenž v odůvodnění svého rozsudku podrobně citoval obsah provedených důkazů a tyto důkazy ve smyslu §132 o.s.ř. ústavně konformním způsobem zhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry převzal i odvolací soud s tím, že mají oporu v obsahu provedeného dokazování. Za situace, kdy stěžovatel netvrdí, že by celou kupní cenu zaplatil, a naopak výslovně uvádí, že tak neučinil, bylo dle názoru odvolacího soudu podstatné, že vedlejší účastnice platně od smlouvy odstoupila z důvodu nedoplacení kupní ceny. Výslech stěžovatele k otázce, kolik zaplatil, když sám netvrdí, že zaplatil vše, je i dle názoru Ústavního soudu nadbytečný, stejně jako prokazování jeho tvrzení o ústní změně smlouvy, neboť takový právní úkon by byl neplatný pro nedostatek písemné formy.
Ústavní soud proto ani nesdílí námitku stěžovatele, že rozsudek odvolacího soudu vyšel z neúplného zjištění skutkového stavu věci. Soud I. stupně vycházel především z listinných důkazů, a to kupní smlouvy a prohlášení vedlejší účastnice o odstoupení od kupní smlouvy. Skutečnosti, jež by byly zjištěny výslechem stěžovatele za situace, kdy nenabídl žádný důkaz o tom, že zaplatil celou kupní cenu, by samy o sobě na zjištěném skutkovém stavu nemohly nic změnit. Občanské soudní řízení je totiž ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni nejen tvrdit skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozují příznivé právní důsledky, ale jsou povinni k těmto tvrzením nabídnout soudu důkazy (§120 o.s.ř.). V této konstrukci je výslech účastníka řízení jedním z řady důkazních prostředků dle §125 o.s.ř. a jeho absence nemůže být procesním pochybením ani porušením ústavně zaručeného práva na projednání věci za přítomnosti účastníka za předpokladu, že neúčast při jednání soudu nebyla důsledkem pochybení v postupu soudu. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud nepovažuje za důvodné ani námitky stěžovatele směřující proti nesprávnému právnímu posouzení naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a promlčení nároku na zaplacení zbytku kupní ceny. Znovu připomíná, že mu nepřísluší hodnotit právní posouzení věci obecnými soudy. V případě článku 36 odst. 1 Listiny by k porušení ústavně zaručeného práva a následnému zásahu Ústavního soudu mohlo dojít tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Ústavní soud se nedomnívá, že by se obecné soudy dostaly v souvislosti s hodnocením naléhavého právního zájmu a promlčení nároku do jakéhokoli, natož pak příkrého nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Rovněž v této souvislosti soud I. stupně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti provedl a zhodnotil potřebné důkazy, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. S námitkami vznesenými stěžovatelem v odvolacím řízení se odvolací soud řádně vypořádal. Ústavní soud musí dát za pravdu názoru, vyslovenému ve vyjádření vedlejší účastnice k ústavní stížnosti (jenž plně koresponduje se stanoviskem odvolacího soudu), že pro počátek běhu promlčení lhůty je rozhodující splatnost doplatku kupní ceny, stanovená dle smluvního ujednání účastníků kupní smlouvy nejpozději do 15 dnů ode dne zápisu vkladu vlastnického práva Katastrálním úřadem v Mělníku. Jiný výklad ani dostatečně určité smluvní ujednání o zaplacení kupní ceny obsažené v kupní smlouvě neumožňuje. Rovněž posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví nepodléhá přezkumu Ústavního soudu. Z ustálené soudní judikatury jednoznačně vyplývá, že jedině na základě určovací žaloby může soud rozhodnout o vlastníku sporné nemovitosti a pouze takové rozhodnutí je podkladem pro změnu záznamu na příslušném listě vlastnictví v katastru nemovitostí (viz SR 2/95, str. 25). I dle přesvědčení Ústavního soudu měla vedlejší účastnice naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. na určení svého vlastnického práva k nemovitostem.
Článek 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry obecných soudů o tom, že vedlejší účastnice platně odstoupila od kupní smlouvy pro nezaplacení doplatku kupní ceny, mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Rovněž právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež v ničem nevybočily z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivé řízení či zasáhly do jiných ústavně zaručených práv.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a stěžovatel se ho tudíž v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 29. ledna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu