ECLI:CZ:US:2002:2.US.239.01
sp. zn. II. ÚS 239/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele ing. F. O., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 1. 2001, čj. 143/2001-NBÚ/PFO-1, a proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 21. 2. 2001, čj. 143/2001-NBÚ/PFO-1, za účasti Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností předanou k poštovní přepravě 18. 4. 2001, která i v ostatním splňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl ing. F. O. (dále jen "navrhovatel") v záhlaví označené oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") a následné rozhodnutí ředitele NBÚ.
Oznámením ředitele NBÚ z 19. 1. 2001 bylo navrhovateli sděleno, že k jeho osobě byla provedena podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o utajovaných skutečnostech"), bezpečnostní prověrka IV. stupně, kterou bylo ověřeno, že jako navrhovaná osoba nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 zákona o utajovaných skutečnostech.
Proti nevydání osvědčení podle §36 odst. 3 zákona o utajovaných skutečnostech podal navrhovatel dne 7. 7. 2001 stížnost řediteli NBÚ, neboť si nebyl vědom žádných skutečností, na jejichž základě by došlo k nesplnění podmínek pro vydání osvědčení. Ředitel NBÚ svým v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 21. 2. 2001 stížnost navrhovatele zamítl s poukazem na to, že závěry jsou zcela v souladu se zjištěným stavem. Poučil navrhovatele, že proti jeho rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek.
Navrhovatel následně podal ústavní stížnost, jíž žádal, aby Ústavní soud výše uvedené rozhodnutí ředitele NBÚ, jakož i výše uvedené oznámení ředitele NBÚ, zrušil. Ve své stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející porušují jeho základní lidská práva zaručená v Ústavě (článek 1) a článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti se dále upřesňuje, že shora uvedenými zásahy orgánu veřejné moci bylo porušeno právo navrhovatele coby poslance Parlamentu České republiky, člena výboru pro obranu a bezpečnost a Stálé parlamentní komise pro kontrolu BIS na zachování osobní cti a dobré pověsti. Navrhovatel se nikdy nedopustil ničeho, co by mohlo přivodit újmu zájmům ČR, nebo, co by mohlo být nevýhodné pro zájmy ČR. Domnívá se, že výhrady vůči jeho osobě pocházely z prověrky, kterou prováděla jiná zpravodajská služba než Bezpečnosti informační služba (dále jen "BIS"). Ředitel NBÚ se podle něj neseznámil s "naprosto přesvědčivým stanoviskem BIS" a převzal stanovisko jiné zpravodajské služby, které "se zakládalo na nedoložených spekulacích a pomluvách". Ačkoli si je navrhovatel vědom zvláštního charakteru dané problematiky, domnívá se, že článek 36 odst. 1 Listiny mu i v tomto specifickém případě dává možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. S poukazem na čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má za to, že mu přísluší právo, aby jeho záležitost byla projednána Ústavním soudem ČR, jinak by mu byly odepřeny účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem.
Dne 26. 4. 2001 zaslal navrhovatel Ústavnímu soudu doplněk ke své ústavní stížnosti, který tvoří kopie sdělení ředitele odboru vnitřní bezpečnosti BIS advokátovi navrhovatele JUDr. M. K. ze dne 20. 4. 2001, čj. 321/2001-BIS-9. Ve sdělení se uvádí, že ředitel BIS podal dne 22. 6. 2000 zprávu řediteli Vojenského obranného zpravodajství, které provádělo bezpečností prověrku navrhovatele, o tom, že k osobě navrhovatele nedisponuje BIS žádnými poznatky o tom, že by navrhovatel představoval bezpečnostní riziko ve smyslu zákona o utajovaných skutečnostech. Stejné stanovisko sdělil ředitel BIS dne 11. 10. 2000 písemně i řediteli NBÚ.
Ústavní soud vyzval na základě §32 zákona o Ústavním soudu NBÚ coby účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ve vyjádření ředitele NBÚ, jež Ústavnímu soudu došlo 17. 12. 2001, se především uvádí, že v průběhu bezpečnostní prověrky IV. stupně k osobě navrhovatele byla zjištěna existence bezpečnostních rizik ve smyslu §23 odst. 2 zákona o utajovaných skutečnostech. Navrhovatel absolvoval v průběhu prověrky dva bezpečnostní pohovory (12. 9. 2000 a 10. 1. 2001). NBÚ došel k závěru, že navrhovatel coby "navrhovaná osoba" ve smyslu zákona o utajovaných skutečnostech nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení podle tohoto zákona. Postup NBÚ při provádění bezpečnostní prověrky nebyl v ničem v rozporu se zákonem o utajovaných skutečnostech. Na svém stanovisku obsaženém ve výše uvedeném oznámení i rozhodnutí o zamítnutí stížnosti trvá. NBÚ nesouhlasí s tvrzením navrhovatele, že byla porušena jeho základní lidská práva. K tvrzení navrhovatele o přesvědčivém stanovisku BIS k jeho osobě a o údajné nevěrohodnosti výsledků šetření jednoho ze subjektů podílejících se na bezpečnostní prověrce navrhovatele není NBÚ schopen se vyjádřit "pro nedostatek bližších informací". V závěru vyjádření ředitel NBÚ navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatel především tvrdí, že výše specifikovanými zásahy NBÚ coby orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo na zachování osobní cti a dobré pověsti garantované čl. 10 odst. 1 Listiny. Neprokázal však, že by v daném případě šlo o zásahy neoprávněné.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že odmítnutí NBÚ vydat osvědčení podle zákona o utajovaných skutečnostech nelze samo o sobě považovat za neoprávněný zásah do práva na zachování osobní cti a dobré pověsti prověřované ("navrhované") osoby. Postup NBÚ při provádění bezpečnostní prověrky upravuje zákon o utajovaných skutečnostech, stejně jako její výstup, jímž může být podle okolností vydání osvědčení navrhované osobě, která splňuje zákonné podmínky pro takové vydání (§36 odst. 1), nebo oznámení o nevydání osvědčení navrhované osobě, která některou ze zákonných podmínek pro takové vydání nesplňuje (§36 odst. 3). NBÚ postupoval tedy v daném případě v rámci svých zákonných kompetencí. I při vědomí určitých procesních odlišností Ústavní soud připomíná své usnesení z 26. 1. 1998 k "lustračnímu" osvědčení z hlediska práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny a §11 a násl. občanského zákoníku. Uvádí v něm, že za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nelze považovat postup při vydávání osvědčení v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., kdy "tímto zákonným ustanovením stanovený postup při vydávání osvědčení je dostatečnou zárukou, aby následky z něho nepředstavovaly vyvození důsledků zasahujících do práva na ochranu osobnosti příslušného občana" (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 10, s. 360). Uvedený závěr Ústavního soudu podtrhuje i skutečnost, že bezpečnostní prověrku podle zákona o utajovaných skutečnostech "lze provést pouze s předchozím písemným souhlasem navrhované osoby" (§24 odst. 3). Navrhovatel fakt svého předchozího souhlasu nijak nezpochybňuje.
Navrhovatel dále napadá vyhodnocení šetření ředitelem NBÚ, jemuž vyčítá, že převzal stanovisko nejmenované zpravodajské služby, které se zakládalo na "nedoložených spekulacích a pomluvách".
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení skutkového stavu zjištěného příslušným soudem či orgánem veřejné moci. Tento postoj platí tím spíše pro vyhodnocení šetření NBÚ na základě zákona o utajovaných skutečnostech. Bezpečnostní prověrka má ověřit, zda navrhovaná osoba splňuje podmínky uvedené v §18 tohoto zákona, zvláště pak, zda je "bezpečnostně spolehlivá". Za takto spolehlivou nemůže být považována navrhovaná osoba, u které bylo zjištěno "bezpečnostní riziko" (§23 odst. 1). Jak Ústavní soud již v jiné věci konstatoval, nemůže být jeho úkolem "meritorně hodnotit, zda skutečně stěžovatel svým jednáním některé z těchto bezpečnostních rizik naplňuje či nikoli". Ve stejné věci Ústavní soud prohlásil, že "zjevně není příslušný" hodnotit, zda stěžovatel bezpečnostní riziko představuje (viz I. ÚS 102/2000, dosud nepublikováno).
V každém případě je zjevné, že navrhovatel neunesl důkazní břemeno svého tvrzení. Předložil sice dokument, z něhož vyplývá, že jeho osoba zřejmě nepředstavuje bezpečnostní riziko pro BIS, ze zákona o utajovaných skutečnostech však vyplývá, že na bezpečnostní prověrce IV. stupně se podílejí i ostatní zpravodajské služby, nejen BIS. Jeho osoba tedy mohla představovat bezpečnostní riziko pro kteroukoli z nich. Tvrdí-li navrhovatel, že se sám "nedopustil ničeho, co by mohlo přivodit újmu zájmům ČR", je třeba připomenout, že v rámci bezpečnostní prověrky IV. stupně se zjišťuje i výskyt bezpečnostních rizik "v prostředí, ve kterém se navrhovaná osoba pohybuje" (§29).
Za těchto okolností nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení navrhovatele, že bylo porušeno jeho základní právo na zachování osobní cti a dobré pověsti zaručené čl. 10 odst. 1 Listiny. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud se navrhovatel dovolává neoprávněného zásahu do chráněné osobní cti a dobré pověsti, měl k dispozici zákonné prostředky ochrany osobnosti, které mu poskytuje §13 občanského zákoníku a které zjevně nevyužil.
Navrhovatel se dále dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a domnívá se, že má mít možnost domáhat se v daném případě svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K otázce soudního přezkumu rozhodnutí podle zákona o utajovaných skutečnostech se Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu z 12. 7. 2001 ve věci Pl. ÚS 11/2000 (č. 322/2001 Sb.). V odůvodnění nálezu prohlásil, že ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, představuje natolik specifickou oblast, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Z toho důvodu zrušil i ustanovení §73 odst. 2 zákona o utajovaných skutečnostech (jež ovšem navrhovatel nenapadá), které nepřipouští soudní přezkum, pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 4 Ústavy (s odkladem vykonatelnosti nálezu ke dni 30. 6. 2002). Současně však dodal, že při přípravě nové zákonné úpravy bude zřejmě nutné připustit, a to podle povahy věci a se zřetelem na zastávanou funkci občana, že v některých výjimečných případech bude i nadále vyloučení soudního přezkumu (popř. neuvedení důvodů nevydání osvědčení) považováno za ústavně konformní. Jako příklad takových výjimečných případů Ústavní soud uvedl i "určité příslušníky zpravodajských služeb". Příslušníkem zpravodajské služby byl až do konce r. 1996 i sám navrhovatel. Třebaže tedy Ústavní soud dal argumentu navrhovatele o právu na ochranu u soudu obecně za pravdu, toto jeho stanovisko zjevně nelze bez dalšího a beze zbytku vztáhnout na danou ústavní stížnost a na daného navrhovatele.
Závěry Ústavního soudu obsažené v citovaném nálezu publikovaném pod č. 322/2001 Sb. ostatně korespondují i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ten sice na jedné straně uznal, že řízení ve věcech zásahů do osobní cti či dobré pověsti je nutno považovat za řízení občanskoprávní povahy, jež tudíž podléhá procesním zárukám uvedeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (případy Helmers či Allenet de Ribemont), na straně druhé však uznal v některých typových případech souvisejících s ochranou cti a dobré pověsti přípustnost omezení přístupu k soudu. Uznává, že omezení přístupu k soudu mohou být širší, pokud jde o úpravu veřejných činností. Osoby veřejně činné se podle něj nevyhnutelně a vědomě vystavují pozorné kontrole, a to nejen ze strany tisku, nýbrž především ze strany všech orgánů představujících veřejný zájem. Přísluší v prvé řadě vnitrostátním orgánům, aby určily, v jaké míře musí zájem jednotlivce na úplné a celistvé ochraně své dobré pověsti ustoupit požadavkům diktovaným zájmem společenství (věc Fayed). Je zřejmé, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nedovoluje potvrdit existenci bezpodmínečného práva na přístup k soudu osoby veřejně činné (tedy např. poslance) v případech, kdy proti zájmu tohoto jednotlivce stojí doslova existenční zájem státu na ochraně utajovaných skutečností. Z toho důvodu nelze v daném případě dovodit porušení čl. 13 Úmluvy o účinných právních prostředcích nápravy před národním orgánem.
Jsa vázán toliko petitem ústavní stížnosti, Ústavní soud přezkoumal, zda nebyla porušena jiná základní práva navrhovatele, jejichž porušení ve své stížnosti specificky nenamítl. Seznal, že tomu tak není. Zejména nedošlo k protiústavnímu zásahu do základního práva navrhovatele na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, který byl naopak konstatován v jiných případech spojených s uplatňováním zákona o utajovaných skutečnostech, jež Ústavní soud nedávno posuzoval (viz nálezy I. ÚS 102/2000 a I. ÚS 738/2000, dosud nepublikované). Nezjistil ani porušení čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož má každý občan právo a možnost bez diskriminujících důvodů a bez nerozumných omezení podílet se na vedení veřejných záležitostí, neboť přes rozhodnutí ředitele NBÚ je navrhovatel nadále způsobilý k výkonu funkce poslance Parlamentu České republiky.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem NBÚ nedošlo k porušení základních lidských práv navrhovatele chráněných Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto mu nezbylo, než, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jeho ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. ledna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu