ECLI:CZ:US:2002:2.US.244.01
sp. zn. II. ÚS 244/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 1 Zt 3174/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2001 domáhal zrušení usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 19. 2. 2001, sp. zn. 1 Zt 3174/2000, s tím, že podle jeho přesvědčení napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadeného usnesení a přiložených usnesení orgánů činných v trestním řízení vyplývá, že stěžovatel dne 17. 5. 2000 podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona na R. a M. K., kteří dne 30. 5. 1998 kolem 19.00 hod. stěžovatele po předchozím slovním útoku fyzicky napadli, čímž mu bylo způsobeno pohmoždění hrudníku a roztržení horního rtu. Policejní orgán na základě oznámení stěžovatele věc prošetřil a usnesením ze dne 2. 6. 2000, č. j. OR6-1092/MO1-TČ-2000, věc podle §159 odst. 1 trestního řádu odložil. Na základě stížnosti podané stěžovatelem proti odložení věci vydalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 usnesení ze dne 22. 8. 2000, č. j. Zn 207/2000, kterým stížnosti vyhovělo z důvodu nedostatečného objasnění skutkového stavu věci. Po provedení dalšího šetření policejní orgán usnesením ze dne 25. 12. 2000 opětovně trestní oznámení odložil, neboť bylo zjištěno, že se nejedná o trestný čin a věc nelze na místě vyřídit jinak. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ze dne 5. 1. 2001, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 usnesením napadeným ústavní stížností ze dne 19. 2. 2001, č. j. 1Zt 3174/2000, zamítlo. V odůvodnění napadeného usnesení státní zástupce uvedl, že je nesporné, že sourozenci Kotkovi se zcela nevhodně zachovali ke stěžovateli, kterého nazvali buzerantem. Tento výrok sám o sobě zatím žádnou skutkovou podstatu trestného činu nenaplňuje. Z hlediska dalšího vývoje události a její gradace si nelze nepovšimnout skutečnost uváděnou samotným stěžovatelem, který dne 4. 10. 2000 ve své výpovědi uvedl ..."tyto slova mě strašně urazily, bylo to, jako by mi dal dýku do srdce, tak jsem si donesl nákup, který jsem v té chvíli nesl v rukách, a odložil před vchodem do svého domu a vrátil jsem se zpět k mladíkům, kteří mě tak strašně urazili. Řekl jsem jim, jak se to chovají, že by mohli dopadnout velice špatně, že jsem bývalý boxer. K té ráně došlo, když jsem chytil M. K. tak, že se nemohl hýbat, neboť jsem jej rukama objal kolem jeho břicha a rukou ..... .....po tomto následovala rvačka, do které jsme se zapojili všichni - já jsem se však jen bránil. Tato část výpovědi stěžovatele podle názoru státního zástupce vypovídá jasně o tom, že pokud měl v rukou nákup, sourozence K. neměl chuť upozornit na nevhodnost jejich jednání. Musel mít pro tuto argumentaci volné ruce a při příchodu k nim jasně prezentoval to, že by mohli dopadnout špatně a že je bývalý boxer. Taktéž prvotní násilí, uchopení M. K. výše popsaným způsobem bylo prvotní ze strany stěžovatele. Za těchto podmínek obrana byla přiměřená a proto policejní orgán správně a v souladu se zákonem vyhodnotil jednání bratří K. tak, že nejde o trestný čin a že je na místě věc odložit podle §159 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí (např. usnesení z 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 343 až 345 a usnesení z 8. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 84/89 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 291 až 293) dospěl v posuzované věci po zhodnocení právního stavu věci k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanovení §158 a násl. v daném případě ve znění před novelou zákonem číslo 265/2001 Sb. Dojde-li státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159 odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§159 odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 2 trestního řádu). V dané věci postupovaly orgány činné v trestním řízení podle zákonných ustanovení trestního řádu, stěžovatel měl možnost podat jako poškozený proti jejich rozhodnutí stížnost, jež byla rovněž vyřízena v souladu se zákonem. Z okolností případu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení v neprospěch stěžovatele porušily některá ustanovení Listiny. Porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele pak nelze spatřovat ve skutečnosti, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 1. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu