ECLI:CZ:US:2002:2.US.245.02
sp. zn. II. ÚS 245/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Miloš Holeček a JUDr. Jiří Malenovský, ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 15 Co 684/2001, 15 Co 685/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 3. 1999, č. j. 6 C 248/2002-54, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že na ni přechází vlastnické právo k pozemku p.č. 106 v k.ú. D. K. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným rozsudkem obvodní soud porušil její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť uvedený pozemek byl od roku 1928 nepochybně ve vlastnictví jejích rodičů. Ti nebyli podle dekretu č. 33/1945 Sb. zbaveni státního občanství, a proto se na ně nemohly vztahovat dekrety o majetku Němců, Maďarů a kolaborantů. Pozemek jim byl proto neprávem odňat v roce 1950, nikoli v roce 1947. Navíc krajský soud posoudil věc právně odlišně od soudu I. stupně.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena (viz níže) a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.
Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout, když změna právního názoru byla pouze částečná a z hlediska vyhlídek na úspěch stěžovatelky jako případné oprávněné osoby by nevedla ke změně její pozice s ohledem na ustálený výklad této problematiky v judikatuře obecných soudů. Krajský soud na základě důkazního řízení provedeného soudem I. stupně a jeho doplnění dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaných, manželé K., nabyli pozemek na základě návrhu přídělu k 1. 12. 1947, ten po smrti J. K. přešel na jejího manžela v roce 1971. V roce 1977 K. K. zemřel a dědičkou se stala J. H., která v roce 1990 pozemek darovala žalovaným. Stěžovatelka pouze vznáší námitky k právním závěrům, které byly z tohoto výše popsaného důkazního řízení učiněny. Ty se ale týkají výkladu ustanovení obyčejného zákona. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejných zákonů nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V daném případě Ústavní soud takovýto rozpor neshledal, když je třeba uvést, že odvolací soud své rozhodnutí k výkladu §8 odst. 1 zákona o půdě přiléhavě odůvodnil s poukazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 3 Co 148/92 z 5. 1. 1994) a Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 3 Cdon 371/96 z 17. 12. 1997).
K tvrzenému porušení vlastnického práva stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně (srov. již Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, nález č. 5). Nemůže proto jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě nevzniklo, ale teprve rozhodnutím soudu vzniknout má - jako tomu bylo v souzené věci.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Pokud jde o skutečnost, že během řízení zemřel právní zástupce stěžovatelky, nevyžadoval Ústavní soud, aby stěžovatelka zmocnila k zastupování nového právního zástupce, neboť to nemohlo mít na její postavení a výsledek řízení žádný význam, s ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 10. 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu