ECLI:CZ:US:2002:2.US.25.01
sp. zn. II. ÚS 25/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Miloš Holeček, ve věci ústavní stížnosti F. C., zastoupeného Mgr. & Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 10. 2000, č. j. 29 Cdo 1314/2000-293, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, č.j. 7 Cmo 710/99-268, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 1999, č.j. 13 Cm 649/98-229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 10. 1. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 10. 2000, č. j. 29 Cdo 1314/2000-293, kterým bylo zamítnuto v rozsahu připuštěných dovolacích otázek jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, č.j. 7 Cmo 710/99-268. Ve zbývající části bylo dovolání odmítnuto. Usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 1999, č.j. 13 Cm 649/98-229, a vysloveno, že dovolání se nepřipouští. Uvedeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut návrh, že usnesení přijatá na valné hromadě obchodní společnosti J., a.s., konané dne 30. 6. 1998, jsou neplatná. Napadenými usneseními krajského soudu a odvolacího soudu byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Výtky vůči usnesení dovolacího soudu z hlediska ochrany ústavnosti v návrhu výslovně obsaženy nejsou.
Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na její spojení s projednáním ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 286/2000. Tomuto návrhu nebylo vyhověno a o dříve podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 286/2000, tak, že ji odmítl. K posouzení návrhu si přitom Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 Cm 649/98, vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel jako akcionář obchodní společnosti J., a.s., se obrátil na Krajský soud v Českých Budějovicích se žalobou na určení, že usnesení přijatá na valné hromadě uvedené a. s., konané dne 30. 6. 1998, jsou neplatná. Navrhovatel jako důvody neplatnosti usnesení valné hromady uvedl následující skutečnosti: posuzování projektu sloučení J., a. s., s obchodní společností B., a. s., nedostatečným počtem znalců ve smyslu §69 odst. 4 obchodního zákoníku v původním znění; jednání ve shodě ve smyslu §66b odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku, když obě společnosti, tj.obchodní společnost B., a. s., a I., a.s., vlastnící podíly na obchodní společnosti J., a. s. (B. - 49,87% a I. - 30,06%), a I. vlastnící podíly na společnosti B., a. s. (10,46%), hlasovaly o všech důležitých bodech shodně, zejména o bodu, týkajícím se sloučení J., a. s., se společností B., a. s., aniž tuto skutečnost oznámily, čímž porušily ustanovení §183b odst. 1 obchodního zákoníku; nesprávný postup společnosti J., a. s., a společnosti B., a. s., při slučování ve smyslu zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, když společnost B., a. s., podala opožděně návrh Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na zahájení řízení o povolení spojení podniků, v důsledku čehož společnost B. nemohla disponovat svými akciemi a valná hromada nebyla usnášení schopná; nesprávné zastoupení obchodní společnosti B. na předmětné valné hromadě. O podaném návrhu rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který po provedeném jednání podaný návrh usnesením, č.j. 13Cm 649/98-229, ze dne 17. 5. 1999, v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění se velmi podrobně zabýval všemi důvody neplatnosti, které navrhovatel v žalobě uvedl.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 2. 2. 2000, č.j. 7 Cmo 710/99-268, potvrdil usnesení soudu I. stupně a vyslovil, že dovolání se nepřipouští. Navrhovatel v podaném odvolání předně namítal podjatost soudce soudu I. stupně, dále vytkl soudu I. stupně nesprávnost právního posouzení věci. K námitce podjatosti soudce soudu I. stupně odvolací soud v odůvodnění uvedl, že námitka podjatosti není důvodná, vznesené námitky spočívají v podstatě v postupu soudce při jednání, při vedení řízení, což nelze podřadit pod ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dále odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu I. stupně, které má v provedeném dokazování oporu a nebylo ani navrhovatelem zpochybňováno. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu I. stupně a podrobně se zabýval jednotlivými tvrzenými důvody neplatnosti usnesení valné hromady. K návrhu navrhovatele na připuštění dovolání v přesně uvedených otázkách uvedl, proč dovolání v těchto otázkách nepřipustil a z jakého důvodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání s odvoláním se na §239 odst. 2 o.s.ř. a současně z procesní opatrnosti podal i návrh na zahájení řízení o již zmíněné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 286/2000. Podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadal usnesení soudu I. i II. stupně. Namítal, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, protože mu postupem obecných soudů bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a porušeno právo na rovnost účastníků. Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel především v tom, že soud II. stupně pochybil ve svém odůvodnění týkajícím se nestrannosti soudce soudu I. stupně a o vznesené námitce podjatosti vůbec nerozhodl, když se touto otázkou zabýval pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále spatřoval navrhovatel pochybení v tom, že v řízení před soudem I. stupně, i když se rozhodovalo o otázce hospodářské soutěže, nerozhodoval senát a soud odvolací se touto otázkou nezabýval. Navrhovatel také namítal, že soud nesprávně posoudil vliv rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na účinnost smlouvy o nabytí akcií a rovněž to, že se soudy nedostatečně zabývaly posouzením hlasování na předmětné valné hromadě, jestliže se hlasovalo s akciemi, s nimiž nebylo spojeno hlasovací právo, a dospěly k právnímu závěru, z něhož nelze dovodit odůvodnění soudního rozhodnutí. Porušení jeho práva bylo způsobeno také tím, že soudy v jeho neprospěch vyložily ustanovení §69a odst. 4 obchodního zákoníku v tehdy platném znění, týkající se posouzení vystupování znalců při sloučení akciových společností. Konečně namítal i to, že soud I. stupně neprovedl i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány a nepřipustil některé důkazy, které naopak navrhovatel navrhoval. Na základě uvedeného pak dovozoval, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Proto žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud však usnesením ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 286/2000, tuto ústavní stížnost odmítl, když posuzoval otázku její přípustnosti ve vztahu k dovolání, které uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo ve vymezených dovolacích otázkách označeno za přípustné. Vzhledem ke své ustálené rozhodovací praxi dospěl Ústavní soud k závěru, že v dovoláním připuštěných otázkách, pokud by byly rovněž předmětem ústavní stížnosti, je ústavní stížnost nepřípustná, protože nebyly doposud vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, když za takový prostředek je nutno považovat i dovolání, o jehož přípustnosti bylo rozhodnuto. Vzhledem k tomuto závěru pak Ústavní soud musel ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh jako nepřípustný odmítnout. Ve zbývající "přípustné" části byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Stěžovatel další ústavní stížností ze dne 11. 1. 2001 navrhl zrušení všech rubrikovaných usnesení obecných soudů, když vlastní obsah dříve podané ústavní stížnosti rozšířil o polemiku s rozhodnutím dovolacího soudu. Ústavní soud však může jako soudní orgán ochrany ústavnosti rozhodovat v řízeních o ústavních stížnostech o ústavnosti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a pouze za určitých okolností (zejména z důvodů procesní ekonomie) i o rozhodnutích, která mu předcházela. Proto se předmětem řízení staly jednak otázky, o kterých bylo dovolacím soudem rozhodnuto meritorně, jednak otázky ústavnosti důvodů, ze kterých bylo dovolání ve zbývající části odmítnuto. II. senát Ústavního soudu přitom neshledal žádný důvod, proč by se měl odchýlit od závěrů rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 286/2000, a proč by současně nevycházel ze skutkových zjištění učiněných v již skončeném řízení o této ústavní stížnosti.
K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 25. 10. 2000, č.j. 29 Cdo 1314/2000-293, dovolání v připuštěných dovolacích otázkách zamítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud ČR podle §239 odst. 2 o. s. ř. vymezil přípustnost dovolání v následujících otázkách: povaha pověření člena představenstva jednáním jménem společnosti, účinnost rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže podle §8 a §8a zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve vztahu ke smlouvě o koupi akcií společnosti, složení soudu při rozhodování, nezávislost znalců přezkoumávajících projekt sloučení. V ostatních otázkách, které navrhovatel v dovolání uváděl, když v nich dříve nepožádal o připuštění dovolání při jednání před odvolacím soudem rozhodl tak, že dovolání není přípustné. Ve výslovně připuštěných dovolacích otázkách pak Nejvyšší soud ČR posoudil právní závěry odvolacího soudu a konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto rozhodl, jak je uvedeno výše.
Toto usnesení stěžovatel napadá obsáhle ve své ústavní stížnosti, aniž na rozdíl od uvedené výtky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy krajským a odvolacím soudem specifikuje, v čem spatřuje jeho neústavnost.
Na tomto základě Ústavní soud posoudil postup a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný (§35 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc proto mohla být Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, která směřuje proti závěrům dovolacího soudu, kterým není část dovolacích důvodů připuštěna, Ústavní soud konstatuje, že otázky sjednocování judikatury obecných soudů ve věcech jednoduchého práva jsou v souladu s jeho ustálenou judikaturou v kompetenci Nejvyššího soudu ČR, na kterém v souladu s tehdy platnou právní úpravou bylo (§239 odst. 2 o.s.ř.), aby posoudil, zda se jedná o otázku po právní stránce zásadního významu. Pokud Nejvyšší soud žádost o připuštění dovolání odmítne, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení o připuštění dovolání. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud však postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Navrhovatel nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu. Ten se však nemohl případem zabývat po věcné stránce, když nedošel k závěru, že se jedná o věc, která splňuje podmínky §239 odst. 2 o. s. ř. Protože však přípustnost dovolání ve všech otázkách neshledal, jde meritorní polemika v ústavní stížnosti mimo rámec případu, neboť Nejvyšší soud byl povinen posoudit přípustnost žádosti o připuštění dovolání, nikoli věcně rozhodnout ve věci samé podle §243b o.s.ř. Z toho proto plyne i zjevná neopodstatněnost stížnosti v této její části.
Ústavní soud dále posuzoval tu část usnesení, ve které Nejvyšší soud rozhodoval meritorně o otázkách, které jako dovolací důvody přijal. Těmito otázkami byly: a) povaha pověření člena představenstva jednáním jménem společnosti; b) účinnost rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže podle §8 a §8a zákona č. 63/1991 Sb., ve vztahu ke smlouvě o koupi akcií společnosti; c) složení soudu při rozhodování a konečně d) nezávislost znalců přezkoumávajících projekt sloučení. V této části poté Nejvyšší soud dovolání zamítl a stěžovatel o námitky proti tomuto rozhodnutí rozšířil obsah své předchozí ústavní stížnosti.
Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli v rozporu s článkem čl. 6 odst. 1 Úmluvy, popř. s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") upřena možnost domáhat se soudní ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ani netvrdí. Jeho obecný odkaz na porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je výslovně uváděn pouze v souvislosti s rozhodováním krajského soudu a odvolacího soudu. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné ústavněprávní zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Stejný postoj Ústavní soud zaujal k možnému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost totiž zcela postrádá zdůvodnění souvislosti mezi napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci a porušením uvedeného ústavně zaručeného práva stěžovatele. Obraty jako "právní marasmus", "úsměvné závěry" Nejvyššího soudu samy o sobě ústavněprávní opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemohou.
Základem ústavní stížnosti je především polemika s právními závěry Nejvyššího soudu učiněnými ve vztahu k výkladu jednoduchého práva. Ústavní soud však neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o porušení základního práva nebo svobody, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Samo nesprávné právní posouzení věci, pokud by k němu vůbec došlo, proto nemusí být vždy důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
V daném případě se jednalo o výklad obyčejných zákonů jako jsou obchodní zákoník, občanský zákoník, zákon o ochraně hospodářské soutěže. S výkladem, který zaujal Nejvyšší soud, stěžovatel nesouhlasí. Ovšem právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, které se týká pouze výkladu jednoduchého práva, nikoli ústavních předpisů, by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, nález č. 34).
Z výše uvedených dovolacích důvodů má bezprostředně ústavněprávní dosah pouze námitka stěžovatele ohledně chybného složení soudu, neboť zde jde o aplikaci čl. 38 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na zákonného soudce. I když to stěžovatel nenamítá, považoval Ústavní soud za potřebné se touto otázkou blíže zabývat. Pokud jde o otázku podjatosti předsedy senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, byla již řešena v usnesení, sp. zn. III. ÚS 286/2000. V rámci dovolání byla řešena otázka, zda bylo po právu, aby soud I. stupně v otázce hospodářské soutěže nerozhodoval v senátu. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval, když ji nepovažoval ani po právní stránce za otázku zásadního významu s odkazem na §135 odst. 2 o.s.ř. (č.l. 271 soudního spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu však o takovou otázku šlo, neboť dosud v judikatuře řešena nebyla. Dospěl k závěru, že složení soudu I. stupně bylo v souladu s o. s. ř., když tento soud nerozhodoval o právním vztahu upraveném předpisem o hospodářské soutěži, ale o neplatnosti usnesení valné hromady a otázkou upravenou předpisem o hospodářské soutěži se zabýval jako otázkou předběžnou. K tomu je třeba uvést, že podle §36b odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tehdy platném znění platilo, že v obchodních věcech jedná a rozhoduje krajský soud jako soud prvého stupně v senátu, jde-li o spory z právních vztahů upravených předpisy o ochraně hospodářské soutěže a o nekalé soutěži. Ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. však nevylučuje, aby otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu (zde senátu krajského soudu), soud (tedy i samosoudce) posoudil sám, pokud již o takové otázce nebylo příslušným orgánem vydáno rozhodnutí. Tuto interpretaci ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva, neshledal Ústavní soud nikterak extrémní z hlediska zachování ústavního principu práva na zákonného soudce, když - jak plyne z bodu I. výroku krajského soudu - bylo rozhodováno meritorně o otázce platnosti usnesení valné hromady podle obchodního zákoníku, nikoli o předpisech o ochraně hospodářské soutěže.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo, než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu