Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.10.2002, sp. zn. II. ÚS 251/02 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 124/28 SbNU 75 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.251.02

sp. zn. II. ÚS 251/02 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti A., spol. s r. o., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2002, č.j. 29 Ca 497/2001 - 14, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2002, č.j. 29 Ca 497/2001-14, se zrušuje. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 24. 4. 2002 ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítl, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, konkrétně dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 23. 11. 2001 u Krajského soudu v Brně domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě, kterým správce daně ve smyslu §54 a §55 zákona o správě daní a poplatků zamítl žádost stěžovatele o obnovu řízení ve věci dříve vydaného platebního výměru Finančního úřadu ve Znojmě. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí zastavil, když konstatoval, že okamžikem podání žaloby vznikla stěžovateli poplatková povinnost podle zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Současně s podáním žaloby se stal soudní poplatek splatným. Protože stěžovatel svou povinnost nesplnil, byl soudem vyzván k jejímu splnění v dodatečně stanovené osmidenní lhůtě. Právní zástupkyně stěžovatele výzvu převzala dne 4. 12. 2001, avšak lhůta uplynula marně, a proto soud řízení zastavil. Proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a navrhl jeho zrušení. Námitky stěžovatele spočívají jednak v tvrzení, že výzva k zaplacení soudního poplatku neobsahovala přesné uvedení, že poskytnutá osmidenní lhůta je již lhůtou dodatečnou a dále jeho námitky směřovaly proti tvrzenému nerespektování ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu ze strany krajského soudu. Stěžovatel se domnívá, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena nejen jeho právnímu zástupci, ale i samotnému stěžovateli, když on je tou osobou, která má v řízení něco osobně vykonat. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze sdělil, že se nevzdává postavení vedlejšího účastníka řízení a souhlasil s upuštěním od ústního jednání. K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil předseda senátu 29 Ca Krajského soudu v Brně, který rovněž souhlasil s upuštěním od ústního jednání a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Účastník řízení považuje tvrzení stěžovatele o nedostatečném porozumění výzvě krajského soudu za tvrzení ryze účelové, neboť v opačném případě by se ze strany jeho právní zástupkyně muselo jednat o elementární nepochopení způsobu, jakým má být ze strany účastníků občanského soudního řízení plněna vůči soudu jejich poplatková povinnost. Jak soudu uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, poplatková povinnost vznikla stěžovateli v dané věci již okamžikem podání žaloby. Nejde o povinnost ukládanou soudem, ale o povinnost vyplývající přímo ze zákona [§4 odst. 1 písm. a) zákon o soudních poplatcích]. Výzva soudu ze dne 29. 11. 2001 tedy reagovala právě na nesplnění zákonné povinnosti stěžovatelem a lhůta k zaplacení soudního poplatku v této výzvě uvedená je právě lhůtou "dodatečně soudem stanovenou" k tomuto procesnímu úkonu. Krajský soud při tom postupoval plně v intencích ustanovení §9 odst. 1 věty před středníkem zákona o soudních poplatcích, neboť toto ustanovení soudu ukládá vyzvat poplatníka k (dodatečnému) zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určí, není-li poplatek za řízení, splatný podáním návrhu na zahájení řízení, zaplacen. Předseda senátu dále uvedl, že k výzvě byl použit standardní formulář, jehož použití vyplývá z příslušných interních normativních instrukcí. K námitce stěžovatele, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze jeho právní zástupkyni a nikoliv jemu samotnému, předseda senátu uvedl, že nadále nepovažuje výzvu k zaplacení soudního poplatku za výzvu k nezastupitelnému procesnímu úkonu, jak to má na mysli ustanovení §49 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Pro soudní řízení je totiž zcela nepodstatné, kdo fakticky požadovaný soudní poplatek zaplatil a nemůže jít proto v žádném případě o plnění povinnosti, ke které je povolán toliko účastník řízení a nikdo jiný. V opačném případě by se dospělo k jistě absurdnímu závěru, kdyby soud při zjištění, že kolkovou známku vylepil například na stejnopisu žaloby fakticky někdo jiný než žalobce (poplatník), řízení pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem zastavil (neboť povinnost by byla splněna někým jiným), přičemž by současně rozhodl o vrácení soudního poplatku osobě, která kolek vylepila, neboť ta k zaplacení soudního poplatku přistoupila bez právního důvodu. Účastník řízení dále uvedl, že nečinnost žalobce či zmocněnce, jakožto osoby, která zastupuje žalobce po celé řízení před obecným soudem, nemůže být napravována cestou vyvolání řízení před orgánem ochrany ústavnosti. II. K interpretaci §49 odst. 1 občanského soudního řádu v řízení dle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil zejména v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal i v rozhodnutích dalších, a to v nálezech, sp. zn. II. ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 377/2000, II. ÚS 738/2000, IV. ÚS 48/01 a III. ÚS 292/01). Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní názor, z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu, což se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje, dle Ústavního soudu, takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 občanského soudního řádu, jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V nyní posuzované ústavní stížnosti, která vykazuje s citovanými nálezy Ústavního soudu shodu v podstatných okolnostech, pak Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od svých dříve učiněných právních závěrů a nadále setrvává na svém názoru, že pokud došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by předtím byla výzva k jeho zaplacení doručena i navrhovateli samotnému, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Na svém právním názoru pak Ústavní soud setrvává tím spíše, že plénum Ústavního soudu, které se dne 18. 4. 2001 zabývalo návrhem I. senátu na přijetí odlišného stanoviska - v podstatě podporujícího postup obecného soudu - setrvalo na názoru vyjádřeném ve výše citovaných nálezech (k tomu srov. cit. nález, sp. zn. IV. ÚS 48/01). Pro výše uvedené porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a výrokem označené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu. Konstatované porušení čl. 36 odst. 1 Listiny samo odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí a Ústavní soud se dále nezabýval dalšími námitkami stěžovatele. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. 10. 2002