ECLI:CZ:US:2002:2.US.262.01
sp. zn. II. ÚS 262/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O. W., zastoupeného JUDr. T. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 22 Co 228/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 4. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 22 Co 228/2000, a namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici řízení H. K. vydání rozhodnutí, kterým by jí byla uložena povinnost strpět výlučné užívání nemovitostí specifikovaných v návrhu stěžovatelem, jakož i povinnost převést předmětné nemovitosti na stěžovatele. Stěžovatel totiž chtěl v České republice podnikat a za tím účelem se rozhodl koupit nemovitosti. Vedlejší účastnice řízení slíbila stěžovateli, že vše zařídí, avšak za peníze, které jí stěžovatel převedl, koupila nemovitosti do svého vlastnictví. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2000, č. j. 8 C 42/98-128, byl návrh stěžovatele zamítnut. Na základě odvolání stěžovatele pak napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 22 Co 228/2000, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku o nákladech řízení, jinak byl potvrzen a návrh na připuštění dovolání byl zamítnut.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 22 Co 228/2000, byl mimo jiné zamítnut návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel si tak svým procesním postupem, tj. podáním návrhu na připuštění dovolání, vytvořil prostor pro podání dovolání dle §239 odst. 2 občanského soudního řádu. Ačkoliv sám stěžovatel vyslovení přípustnosti dovolání navrhl, jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 8 C 42/98, a ze sdělení právního zástupce stěžovatele ze dne 18. 2. 2002, dovolání nepodal. Z toho je třeba dovodit, že v daném případě založil stěžovatel zmíněným postupem (nepodáním dovolání) překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci, když nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., je v případě, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na připuštění dovolání, dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužil (obdobně viz rozhodnutí, sp. zn. IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36, svazek 10, str. 479-481, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Pokud jde o názor stěžovatele, že v daném případě se jedná o případ podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, totiž, že ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Ústavní soud judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, a že tento postup je možný jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem. Ústavní soud došel k závěru, že není dána ta z podmínek §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, která spočívá v podstatném přesahu, neboť věc se svou povahou netýká velkého počtu případů, nýbrž se týká výlučně vlastního zájmu stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 4. 2002
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj