ECLI:CZ:US:2002:2.US.272.01
sp. zn. II. ÚS 272/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele I. V., zastoupeného advokátem Mgr. I. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2000, čj. 3 T 271/2000-100, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2001, čj. 4 To 51/2001-124, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 4. 5. 2001, a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že byl stíhán a odsouzen za použití důkazů, jež byly opatřeny způsobem odporujícím zákonu, čímž bylo porušeno jeho základní právo zaručené článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 271/2000, z něhož zjistil následující:
Městský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, čj. 3 T 271/2000-100, stěžovatele vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 trestního zákona k §241 odst. 1 trestního zákona. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest vyhoštění z České republiky ve výměře pěti roků. Podle skutkového zjištění soudu se stěžovatel dopustil trestného jednání dne 30. 6. 2000 kolem 23.00 hod v Brně, na ul. Trnkova, u přístřešku autobusové zastávky MHD č. 58, kde v úmyslu vynutit si pohlavní styk napadl E. D. Tahal ji za oděv, přičemž poškozená upadla a nemohla se účinně bránit. Následně ji odtáhl za přístřešek čekárny, kde si na ni sedl, zacpal jí dlaní ústa a se slovy "daj sama" jí začal rozepínat knoflíky u kalhot. Svého počínání zanechal až poté, kdy byl vyrušen A. O. a R. S., kteří zaslechli volání poškozené o pomoc. Soud prvního stupně vyšel z výpovědi poškozené a souladných výpovědí svědků O. a S., a dále z výpovědí příslušníků Policie ČR a Městské policie v Brně. Konstatoval, že příslušníci městské policie nepostupovali zcela v souladu s trestním řádem, když ukázali poškozené stěžovatele těsně po jeho zajištění a zbavili tak orgány činné v trestním řízení možnosti provedení rekognice. Dospěl nicméně k závěru, že toto pochybení nebylo závažného charakteru, neboť poškozená poznala stěžovatele zcela bezpečně i při dalších úkonech. Soud uvedl, že nepovažoval za rozhodující důkaz o nevině stěžovatele okolnost, že svědek Skřivánek při prováděné rekognici označil za muže, s nímž se setkal u zastávky MHD, osobu odlišnou od stěžovatele. Vyšel přitom z fotodokumentace pořízené při rekognici, z níž vyplynulo, že oba muži si jsou nápadně podobní. Z výpovědi svědka K. nadto zjistil, že stěžovatel byl při zajištění zarostlejší. Soud neměl tudíž nejmenších pochyb o tom, že pachatelem byl právě stěžovatel.
Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Namítal, že v předprocesním stádiu došlo k závažným pochybením, když byl poškozené ukázán ještě před provedením úkonů dle §160 odst. 2 trestního řádu. Tím bylo zmařeno provedení rekognice. Orgánům přípravného řízení vytýkal, že nezajistily žádné materiální stopy. Dle jeho názoru mu nebylo prokázáno podezření ze spáchání trestného jednání, naopak výsledek rekognice potvrdil jeho výpověď, že žalovaný skutek nespáchal.
Krajský soud v Brně zamítl odvolání stěžovatele usnesením ze dne 19. 2. 2001, čj. 4 To 51/2001-124. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně vyvodil z provedeného dokazování správná skutková zjištění. Nezpochybnil ani jeho závěr o tom, že skutek spáchal stěžovatel. Odkázal na pečlivé hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že se nalézací soud vypořádal i se skutečností, že svědek S. označil při rekognici dne 13. 9. 2000 osobu odlišnou od stěžovatele. Vyhodnotil i pochybení orgánů městské policie, které nepostupovaly v souladu s trestním řádem a tím znemožnily provedení rekognice. Odvolací soud dospěl k závěru, že vina stěžovatele byla nepochybně prokázána a jeho obhajoba byla bezpečně vyvrácena.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Cituje v ní ustanovení §158 odst. 3, §160 odst. 2, §2 odst. 5, §12 odst. 1, §76 odst. 2, §89 odst. 2, §93 odst. 2, a §164 odst. 3 trestního řádu a poukazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce zákonů pod R 54/90 i na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 12/95. Tvrdí, že byl stíhán v rozporu s uvedenými ustanoveními, neboť z dokazování vyplynulo, že ho příslušníci městské policie a poté příslušníci Policie ČR v předprocesním stádiu ukázali poškozené. Stěžovatel byl tak zbaven práva navrhnout významný důkaz obhajoby, a to provedení rekognice. Poukázal přitom na rekognici se svědkem S., která vyzněla v jeho prospěch, neboť svědek označil za osobu, s níž se setkal na místě incidentu, jiného muže.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně, aby se coby účastníci řízení vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti argumenty, jež uplatnil u hlavního líčení a v odvolacím řízení. Odkázal proto na odůvodnění svého rozsudku. Upozornil na to, že stěžovatel byl uznán vinným na základě uceleného řetězce přímých i nepřímých důkazů. Nelze proto vytrhovat z kontextu, že ho poškozená po zajištění poznala. Toto poznání pouze vyloučilo možnost provedení rekognice dle trestního řádu. V trestním řízení však není ničím výjimečným, když po oznámení závažného trestného činu činí policejní orgány (též městská policie) úkony k zadržení podezřelého na základě předchozího popisu oznamovatele, jemuž je poté ukázán pro ztotožnění v co nejkratší době po spáchání trestného činu. Rekognici nutno využít zejména tehdy, když pachatel zjištěn není a je teprve ustanovován z okruhu možných podezřelých.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil v rozhodnutí, které řádně odůvodnil. Lze z něho zjistit závěry, které vedly soud k tomu, že odvolání zamítl jako nedůvodné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti v podstatě domáhá nového meritorního přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, je-li jimi porušeno ústavně zaručené právo (srov. např. IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti na stádium, jež předcházelo zahájení jeho trestního stíhání. Tvrdí, že v něm byly opatřeny důkazy v rozporu se zákonem, čímž bylo porušeno jeho právo dle článku 8 odst. 2 Listiny. Uvádí, že ho příslušníci Městské policie v Brně a Policie ČR ukázali poškozené a tím vyloučili možnost rekognice. S. S., jemuž stěžovatel nebyl po zadržení ukázán, označil při rekognici jinou osobu. Stěžovatel vznesl stejné námitky i v řízení před obecnými soudy. Nalézací soud se jimi podrobně zabýval a odvolací soud plně odkázal na jeho závěry.
Při posuzování otázky, zda jsou závěry obecných soudů z ústavního hlediska akceptovatelné, vyšel Ústavní soud ze své judikatury (srov. např. I. ÚS 484/97), v níž opakovaně konstatoval, že trestní řízení má stupňovitou výstavbu a vrcholí řízením před obecným soudem. Jedině soud je oprávněn rozhodnout o vině a trestu. Proto také posouzení toho, zda byl důkaz proveden zákonným způsobem, a zda je tudíž v trestním řízení použitelný, přísluší především soudu, který "hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu" (§2 odst. 6 trestního řádu). Soud přitom nepostupuje libovolně, ale řídí se příslušnými ustanoveními trestního řádu. Ústavní soud dbá ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988), především o to, aby řízení jako celek bylo spravedlivé.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že procesní pochybení policejních orgánů mělo reálný vliv na spravedlnost procesu. Nalézací soud konstatoval, že příslušníci městské policie nepostupovali zcela v souladu s trestním řádem, když ukázali stěžovatele v předprocesním stádiu poškozené, neboť tím zmařili možnost provedení rekognice. Jejich pochybení však vyhodnotil jako méně závažné a vyšel z dalších okolností a důkazů, jež stěžovatele usvědčují. Odvolací soud vyslovil s jeho závěrem souhlas. Ústavní soud se v souladu se svými kompetencemi zabýval otázkou, zda má dané procesní pochybení policejních orgánů v projednávaném případě ústavněprávní rozměr.
Ústavní soud poukázal ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 12/95 (na něž stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti), že trestní stíhání je zásahem do osobní svobody spojeným s určitým omezením práv, avšak ve svém důsledku k němu může dojít pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje použít. Dokazování v trestním řízení lze obecně provádět toliko po zahájení trestního stíhání (§89 odst. 1, §160 trestního řádu). Jedinou výjimku z uvedené zásady představuje neodkladný a neopakovatelný úkon. Mezi neodkladné úkony ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu patří výslech poškozeného, pokud je to nezbytné k neprodlenému zajištění důkazů potřebných k zjištění pachatele. Neodkladnost takového úkonu vyplývá ze skutečnosti, že uplynutím doby mezi spácháním trestného činu a zahájením trestního stíhání může dojít k podstatnému oslabení důkazní hodnoty tohoto vyšetřovacího úkonu, neboť svědek již nemusí být způsobilý po sdělení obvinění určité osobě uvést konkrétní údaje potřebné ke ztotožnění pachatele (srov. František Novotný a kolektiv: Trestní kodexy, komentář, 1998, str. 653). Policejní orgány proto nepochybily, když v souladu s §160 odst. 3 trestního řádu vyslechly poškozenou k okolnostem případu a k popisu pachatele. Tato skutečnost vyplývá z úředního záznamu Policie ČR, Obvodní oddělení Brno - Židenice (č.l. 53 - 54), z výpovědi poškozené (č.l. 89) a z výpovědi svědka B. (č.l. 95). Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že orgány policie nepostupovaly zcela v souladu s trestním řádem, když poté stěžovatele ukázaly poškozené, neboť tím zmařily možnost provedení rekognice s poškozenou. Toto pochybení nebylo natolik závažné, aby mělo reálný vliv na spravedlnost celého řízení. Jak uvedl nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, vyloučilo poznání stěžovatele poškozenou pouze možnost provedení rekognice coby jednoho z důkazů dle trestního řádu. V projednávané věci je rozhodující, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o řadu skutečností, jež tvoří ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů. Za situace, kdy byl stěžovatel ztotožněn na základě přesného popisu poškozené (především jeho oblečení, které měl na sobě v době spáchání skutku i při zajištění), a kdy byl usvědčen nejen výpovědí samotné poškozené, ale i dalšími provedenými důkazy, rekognice nebyla stěžejním a nenahraditelným důkazem, jehož neprovedením by bylo možno řízení ve svém celku hodnotit jako nespravedlivé.
Jak dále vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, vysvětlil soud důvody, proč nepovažoval za rozhodující důkaz svědčící o nevině stěžovatele okolnost, že svědek S. při rekognici označil za osobu, s níž se setkal u zastávky MHD, jiného muže. Ústavní soud nad rámec označených důvodů považuje za nutné doplnit, že svědek popsal stěžovatele při prvním výslechu především podle oblečení, výšky postavy, barvy vlasů a přibližného věku. Uvedl, že s ním hovořil asi 10 sekund ve stínu autobusové zastávky. Pokud byla rekognice provedena až dne 13. 9. 2000, není časový odstup 43 dnů od setkání obou mužů za situace, kdy se svědek přesně nevyjádřil k podobě stěžovatele, bezvýznamný a měl vedle dalších okolností vliv na skutečnost, že svědek neoznačil stěžovatele, ale jemu podobnou osobu. Hodnocení provedených důkazů a jejich právní relevance je zcela v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud v této souvislosti žádné pochybení obecných soudů nezjistil.
Stěžovatel konečně spatřuje porušení svých práv v tom, že úkony v předprocesním stádiu prováděl zčásti věcně nepříslušný orgán. Poukazuje přitom na ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu, podle něhož je k takovým úkonům oprávněn v dané věci vyšetřovatel. Bez uvedení konkrétních skutečností nelze opodstatněnost jeho námitky přezkoumat. Pokud tím stěžovatel poukazuje na způsob, jakým byl omezen na osobní svobodě, poukazuje Ústavní soud na ustanovení §76 odst. 2 trestního řádu, jež upravuje omezení osobní svobody osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Omezení takové osoby může vykonat kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Musí ji však neprodleně předat vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel byl bezprostředně po spáchání skutku zajištěn na ubytovně Z. příslušníky městské policie (viz úřední záznam č.l. 53 - 54). Poté byl předán Policii ČR, Obvodnímu oddělení Brno-Židenice ke ztotožnění (úřední záznam č.l. 2), odkud byl převezen na Městský úřad vyšetřování. Tam byl vyslechnut a následně mu vyšetřovatel sdělil obvinění a rozhodl o jeho zadržení (protokol o výslechu obviněného č.l. 28 - 29, protokol o zadržení obviněného č.l. 3). Příslušné orgány tím práva stěžovatele zaručená článkem 8 odst. 2 Listiny neporušily, neboť při omezení osobní svobody stěžovatele dodržely postup dle ustanovení §76 trestního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že procesní postup obecných soudů byl v souladu se základními zákonnými a ústavními předpoklady a zásadami. Závěr o vině stěžovatele, učiněný v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a potvrzený soudem odvolacím, je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ze zásady zákonného stíhání vyjádřené v článku 8 odst. 2 Listiny vyplývá, že postup orgánů činných v trestním řízení musí být v souladu s procesními předpisy (trestní řád) a důvod vedení trestního stíhání musí mít oporu v hmotném právu (trestní zákon). Ústavní soud nezjistil mimo pochybení policejních orgánů, o němž bylo pojednáno výše a jež nemělo reálný vliv na spravedlnost procesu jako celku, další okolnosti, které by zasáhly do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod. Za této situace není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 19. listopadu 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu