ECLI:CZ:US:2002:2.US.286.02
sp. zn. II. ÚS 286/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Č. a 2. G. Č., 3. A. H., 4. I. Č. a 5. O.Č., a 6. P. M., všichni právně zastoupeni JUDr. K. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, č. j. Nco 200/2001-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 5. 2002, a byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 30. 5. 2002, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002, č. j. Nco 200/2001-359, a to pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatelé sdělili, že předmětná ústavní stížnost navazuje na Ústavní stížnost vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 136/99, a žádají, aby tento spis Ústavního soudu byl k této nové stížnosti připojen a plné moci pro zastupování před Ústavním soudem, které jsou v daném spise založeny, byly vztáhnuty i na tuto nově podávanou ústavní stížnost.
Protože Ústavní soud zjistil, že řízení v předchozí věci stěžovatelů vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 136/99, již bylo skončeno (nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2000), nebylo možné podání přiložit k předchozí ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud vyzval stěžovatele k doplnění podání plnými mocemi udělenými stěžovateli jejich právnímu zástupci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Po té co byla výše uvedená vada včas a řádně odstraněna, Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 2. 2002, č. j. Nco 200/2001-359, Vrchní soud v Praze rozhodl, že soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. J. N. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 11 Co 532/2001.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jejich věc není rozhodována nestranným soudem. Namítají podjatost soudce krajského soudu JUDr. J.a N.a, kterou vyvozují ze skutečnosti, že JUDr. J. N. se pohrdavě vyjadřuje o jejich způsobu vedení sporu, jakož i o Ústavním soudu. Předseda senátu odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. J. N. se při rozhodování ve věci stěžovatelů již jednou dopustil vydání protiústavního rozhodnutí, uvádějí stěžovatelé, které bylo následně Ústavním soudem zrušeno. Nové usnesení, které JUDr. N. namísto Ústavním soudem zrušeného usnesení vydal, bylo vydáno bez nařízení jednání. Značnou část odůvodnění tohoto usnesení obsahují osobní poznámky předsedy senátu k danému případu a zejména k právní zástupkyni stěžovatelů. Osobní vyjádření soudce, zakomponovaná do odůvodnění usnesení, podle stěžovatelů vzbuzují pochybnosti o tom, zda je soudce ochoten respektovat stanovisko Ústavního soudu a zda je ochoten o věci nestranně rozhodnout.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že si jsou vědomi toho, že jejich subjektivní názor není pro rozhodnutí o vyloučení soudce dostačujícím argumentem, odvolávají se však na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kde je otázka nestrannosti soudce řešena. Ve smyslu těchto judikátů je také podle stěžovatelů třeba přihlédnout ke skutečnosti, zda se orgán jeví jako nezávislý, a uvádějí, že jim se jako nezávislý uvedený soudce rozhodně nejeví.
Především je Ústavní soud nucen konstatovat, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Vrchní soud v Praze se vypořádal se všemi námitkami, které byly stěžovateli uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze, který v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí konstatoval, že "z vyjádření dotčeného soudce ani z tvrzení žalobců nevyplynuly žádné skutečnosti, které by naznačovaly vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům, či k věci a mohly by vzbudit pochybnost o nepodjatosti soudce s ohledem na to, že podjatost soudce nelze vyvozovat ze skutečnosti, že jmenovaný soudce podle mínění žalobců pohrdá Ústavním soudem ČR". Dále Vrchní soud v Praze správně ve svém rozhodnutí zdůraznil, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci (ust. §14 odst. 4 občanského soudního řádu).
Ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01, Ústavní soud uvedl, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti soudce, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybnosti o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se zákon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat.
Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy (i jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele (sp. zn. III. ÚS 230/96).
Ingerence Ústavního soudu do etických otázek, spojených s výkonem soudcovského povolání není na místě, zejména je-li o těch kterých návrzích rozhodováno postupem předvídaným zákonem (ust. §16 odst. 1 občanského soudního řádu), (sp. zn. III. ÚS 230/96).
.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně stěžovateli namítané porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Protože stěžovatelé neuvedli soudu jiné skutečnosti a důkazy, o které by opřeli své tvrzení podjatosti příslušného soudce, s ohledem na výše uvedené skutečnosti byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu