ECLI:CZ:US:2002:2.US.287.2000
sp. zn. II. ÚS 287/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupené JUDr. R.J., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2000, č.j. 20 Cdo 767/98 - 281, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1997, č.j. 24 Co 103/97 - 241, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 6. 1996, č.j. 14 C 244/94 - 173 (ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 2. 1997, č.j. 14 C 244/94 - 218), spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a s návrhem na zrušení části zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb., pokud jím byl změněn §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb., tak, že za slova "s tehdy platnými předpisy" se vkládají slova "nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, navrhuje odklad jejich vykonatelnosti a spolu s ústavní stížností podává také návrh na zrušení v záhlaví citované části právního předpisu. Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze soudního spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 14 C 244/94, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá následující skutkový stav věci. Návrhem ze dne 27. 8. 1991 se žalobci manželé V. a E. L. (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) domáhali proti žalované stěžovatelce rozhodnutí soudu o tom, že na ně přechází vlastnické právo k domu čp. 2 se stavební parcelou č. 19 o výměře 2.336 m2 v katastrálním území V. Po rozsáhlém dokazování jejich žalobě nejprve vyhověl Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 22. 6. 1996, č.j 14 C 167/91 - 87, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1993, č.j. 12 Co 337/92 - 109. Oba obecné soudy konstatovaly splnění podmínek pro přechod vlastnictví dle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do novely provedené zákonem č. 183/1993 Sb. Na základě dovolání stěžovatelky byly oba rozsudky zrušeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, č.j. 7 Cdo 81/93 - 150, a celou věcí se znovu zabýval Okresní soud v Kladně, který ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 5. 6. 1996, č.j. 14 C 244/94 - 173 (ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 2. 1997, č.j. 14 C 244/94 - 218), rozhodl o přechodu vlastnického práva k domu čp. 2 na manžele L. a zamítl návrh na přechod vlastnického práva ke stavební parcele č. 19 o výměře 2.336 m2. Po provedení rozsáhlého dokazování soud prvního stupně ve velmi pečlivém a obsáhlém odůvodnění v závěru konstatoval, že manželé D. nabyli dům čp. 2 v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a to s vyhláškou č. 156/1975 Sb., neboť důvody, které vedly k dohodě o nižší kupní ceně ve výši 12.000,- Kč, neobstojí ve vztahu k výši správně zjištěné ceny odpovídající cenovému předpisu. Z výpovědí svědků vzal soud za prokázané, že základem pro kupní cenu, za níž byla D. nemovitost prodána, byl znalecký posudek Ing. O., z něhož se vycházelo a podle kterého byla cena domu čp. 2 zaokrouhleně 16.227,- Kč. Nemovitosti se prodávaly ve vztahu k znaleckému posudku. Při snižování ceny se vycházelo ze znaleckého posudku, snížení bylo ve vztahu ke znaleckému posudku v případě, že pokud by cena dle znaleckého posudku byla vyšší, byla by pravděpodobně vyšší i kupní cena. Kupní cena byla snížena na částku 12.000,- Kč, když bylo přihlédnuto k pracím, které manželé D. vložili do nemovitosti, ovšem v té době neexistoval úzus nebo vzorec, podle kterého by se snižovala cena stanovená podle znaleckého posudku, podle odpracovaných hodin na nemovitosti. Dle uvedeného svědka snížení bylo učiněno od oka. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl soud k závěru, že organizace nepostupovala s péčí řádného hospodáře při posuzování možnosti převodu domku a dohodě o jeho ceně. Návrh na přechod vlastnického práva ke stavební parcele č. 19 o výměře 2.336 m2 byl zamítnut, neboť právo osobního užívání pro manžele D. bylo zřízeno za částku odpovídající §11 a §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 11. 1997, č.j. 24 Co 103/97 - 241, rozhodl Krajský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ohledně domu čp. 2 a v zamítavém výroku týkajícím se stavební parcely č. 19 o výměře 2.336 m2 jej změnil tak, že vlastnické právo k této parcele přechází na manžele L. Proti rozsudku připustil odvolací soud dovolání. V odůvodnění odvolací soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně správně aplikoval §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění po změnách a doplněních ve smyslu zákona č. 183/1993 Sb., tedy ve znění platném a účinném v době, kdy rozhodoval a přihlížel tak k hmotněprávním změnám, které nastaly po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, č.j. 7 Cdo 81/93 - 150, jehož právní názor je jinak pro odvolací soud stejně jako soud prvního stupně závazný. Odvolací soud konstatoval, že okresní soud správně dovodil ze znaleckého posudku Ing. S. dle tehdy platného cenového předpisu, že cena předmětného domu měla činit 34.031,- Kč. Tím tedy došlo k naplnění podmínky §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění po změnách a doplněních ve smyslu zákona č. 183/1993 Sb., nemovitost byla získána za cenu výrazně nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům a je namístě přechod vlastnického práva k předmětnému domu na žalobce. Podle krajského soudu z tehdejších citovaných oceňovacích předpisů rozhodně nevyplývala možnost převést nemovitost za cenu nižší, bez ohledu na to, v jakém stavu je stavba. Jestliže cena domu čp. 2 dle posudku Ing. S. byla 34.031,- Kč, činil rozdíl 22.000,- Kč. Pokud jde o správnost stanovené výše ceny této nemovitosti, odkázal odvolací soud na závěry Vrchního soudu v Praze. Zároveň odvolací soud okresnímu soudu vytkl závěr, že manželé D. nabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, když uvedl, ve smyslu rozhodnutí vrchního soudu, že kupní cena nižší než by odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, sama o sobě neznamená porušení právních předpisů ve smyslu §8 odst. 1 citovaného zákona, k tomu by muselo podle vrchního soudu přistoupit ještě soudem provedené zhodnocení splnění povinností uložených organizaci vyhláškou o správě národního majetku. Organizace mohla při prodeji národního majetku dohodnout i částku nižší, než by odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům, musela však podle citované vyhlášky postupovat s péčí řádného hospodáře. Co do správného stanovení výše ceny domu čp. 2 odkázal odvolací soud na rozhodnutí vrchního soudu a vzal tedy za prokázané, že nemovitost byla získána za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Měnící výrok ve vztahu ke stavební parcele č. 19 o výměře 2.336 m2 pak odvolací soud odůvodnil tak, že z provedených blíže uvedených důkazů bylo zjištěno, že pozemek měl i v době přechodu do vlastnictví čsl. státu v roce 1959 charakter stavební. Ve smyslu §1 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 229/1991 Sb. stavební parcely tvoří s budovami celek a sledují jejich právní režim. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1781/96, tedy odvolací soud v této části rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.
Stěžovatelkou podané dovolání zamítl Nejvyšší soud ČR jako nedůvodné, když ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí konstatoval, že dle zákona č. 229/1991 Sb. především stát a jeho organizace, jako nositelé a uskutečňovatelé majetkových křivd, jsou povinnými osobami, fyzické osoby pak jen za předpokladu, že od osob, které by jinak byly povinnými, nabyly věci za právně nebo morálně nestandardních (neregulérních) podmínek. Takové jsou právě podmínky §8 odst. 1 citovaného zákona a proto je přiměřené je v uvedeném smyslu vykládat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, č. 131/1994 Sb.). Zákonem č. 183/1993 Sb. bylo původní znění ustanovení §8 odst. 1 rozšířeno tak, že soud nadále vysloví přechod vlastnictví nejen v případě nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, ale i tehdy, když k němu došlo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. K posouzení toho, zda byla tato skutková podstata naplněna, je rozhodné porovnání ceny podle cenového předpisu s cenou, za niž byla nemovitost převedena (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1266/96). Jinými slovy "cena nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům" představuje objektivní kategorii, jež proto není závislá ani na vědomí nabyvatele, že cena je "nižší" (kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 347/97), ani - což je zde významné - na původu této skutečnosti; logicky či věcně nemůže být rozhodné, jde-li na vrub netolerovatelné odchylky od cenového předpisu (založené znaleckým posudkem) nebo na vrub příčin jiných, včetně jakkoli (zájmově) motivované vůle subjektů vlastnického převodu. Tento závěr tedy zahrnuje i případ, kdy na základě znaleckého posudku, který vyústil v "netolerovatelně" nižší (než stanovenou cenovými předpisy) cenu nemovitostí, si účastníci dojednali cenu ještě nižší, jak tomu bylo v dané věci. Případná možnost (založená jinými předpisy) takovou nižší cenu dojednat, kterou podrobně odůvodnil Vrchní soud v předchozím rozhodnutí, na tom ničeho nemění. Jestliže zjištění "nižší ceny" zůstalo nezpochybnitelným, a není důvod pochybovat ani o tom, že ve vztahu k ceně sjednané je rozdíl "výrazný", je závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty dle §8 odst. 1 správný. K měnícímu výroku ohledně stavební parcely č. 19 o výměře 2.336 m2 odkázal Nejvyšší soud ČR na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 854/96, podle kterého byl-li shledán důvod pro přechod vlastnického práva ke stavbě podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., je třeba podle ustanovení §1 odst. 1 písm. b) a c) tohoto zákona vztáhnout rozhodnutí o přechodu vlastnického práva i na pozemek touto stavbou zastavěný. Právě tento právní názor odvolací soud (v souladu s pozdějším nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 492/97) v dané věci aplikoval, a není žádného důvodu se od něj odchýlit.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, když konstatuje, že po nabytí nemovitostí se minimálně od roku 1979 o ně řádně stará, nepochybně je zvelebila, vyřešila vlastními prostředky mezitím vzniklé závazky, a to i závazky dědictví. Nemovitosti užívala v dobré víře, řádně je spravovala a nikdy nepochopí, že zákonodárce, který má ctít Ústavu, jí zákonem sebere věc, kterou řádně přinejmenším podle §134 obč. zák. nabyla, a že řádné soudy, které především se mají řídit Ústavou, její námitky neberou v úvahu. Stěžovatelka dále uvádí, že zákon č. 229/1991 Sb. uložil povinnost věci vydat osobám, které nebyly oprávněnými držiteli a jednajícími v dobré víře. Novela provedená zákonem č. 183/1993 pak umožnila věc odejmout bez jakéhokoliv zavinění i protiprávního zvýhodnění skutečnému vlastníkovi (i při vydržení), a to bez náhrady, s odkazem na tehdejší cenové předpisy, které byly přijaté úředníky v době označované jako doba nesvobody. Stěžovatelka tak v zákonu č. 183/1993 Sb. spatřuje porušení práva dle čl. 11 Listiny, když bylo odkázáno na "pofiderní normy" z doby nesvobody.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Dle vyjádření předsedkyně senátu 14 C Okresního soudu v Kladně nedošlo ve věci k porušení Ústavy ČR ani Listiny a řízení proběhlo v souladu se zákonem.
Předseda senátu 20 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že byť stěžovatelka tvrdí porušení ústavně garantovaného vlastnického práva, jde toliko o polemiku s právní úpravou konkrétního restitučního nároku, a nikoli s vlastním soudním rozhodnutím a Nejvyšší soud postrádá námitku, směřující proti jeho rozhodnutí, k níž by mohl zaujmout stanovisko.
Předsedkyně senátu 24 Co Krajského soudu v Praze uvedla, že se k ústavní stížnosti vyjadřovat nebude a plně odkázala na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ústavní stížností pouze snaží dosáhnout opětovného projednání své věci s tím, že ústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí je zpochybňována toliko obecným tvrzením, že "řádné soudy, které především se mají řídit Ústavou, její námitky neberou v úvahu". Ústavní soud proto konstatuje a souhlasí s vyjádřením Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci. Naopak z příslušného soudního spisu a ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se v průběhu celého řízení důsledně a obsáhle vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces a ani nezasáhly do stěžovatelkou tvrzeného práva dle čl. 11 Listiny, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Ústavní soud dále přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje porušení procesních principů obsažených v právu na spravedlivý proces a ani netvrdí nesoulad mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry, které by jedině odůvodnily, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Stěžovatelka se pouhým obecným tvrzením domáhá nápravy domnělého protiprávního zásahu do jejího vlastnického práva dle č. 11 Listiny a opětovného projednání věci s tím, že její stížnost směřuje především proti ustanovení právního předpisu a následně teprve soudním rozhodnutím, která měla být dle jejího tvrzení výsledkem jeho aplikace, a to aniž by namítala uvedené porušení práva na spravedlivý proces nebo nesoulad mezi skutkovými a právními závěry.
Ústavní soud dále konstatuje, že mu nepřísluší posuzovat, jestli stěžovatelka nemovitosti zvelebila či nikoliv, nepřísluší mu ani posuzovat, jestli stěžovatelka nemovitosti nabyla dle §134 občanského zákoníku nebo ne, tak jak to stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti. To podle příslušných procesních předpisů a ústavního vymezení pravomoci Ústavního soudu (čl. 87 Ústavy ČR) náleží výhradně soudům obecným. Tato obecná a nezdůvodněná tvrzení pak dle názoru Ústavního soudu sama nezakládají neústavnost napadených soudních rozhodnutí, přihlédneme-li ke skutečnosti, že věc byla vždy dvakrát projednávána u soudů prvního stupně, soudů odvolacích a soudů dovolacích, ve věci bylo prováděno rozsáhlé dokazování a rozhodnutí obecných soudů podrobně a řádně zdůvodňují, proč obecné soudy dospěly ke svým rozhodnutím. Stěžovatelka tedy měla dostatečný prostor k tomu, aby účinným způsobem hájila svá tvrzená práva. Nadto, jak je patrné například z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ve věci byla respektována jak judikatura Nejvyššího soudu ČR, tak i judikatura Ústavního soudu a obecné soudy z ní při svém rozhodování vycházely.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a protože dle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR návrh na zrušení právního předpisu i jeho části sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud současně odmítl také připojený návrh na zrušení části právního předpisu a obdobně také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu