ECLI:CZ:US:2002:2.US.289.02
sp. zn. II. ÚS 289/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů J. B. a L. B., zastoupených advokátem JUDr. J. N., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 7 Tdo 10/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 5. 2002, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2002, napadli navrhovatelé (stěžovatelé) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 7 Tdo 10/2002, neboť mají za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
Napadeným usnesením bylo podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 3 To 672/2001, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 195/2001. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dovolání jako nový institut, bylo začleněno do trestního řádu novelou účinnou od 1. 1. 2002 (zákon č. 265/2001 Sb). Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. citovaného zákona je zřejmé, že tento zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle které by bylo možno dovolání použít na ta rozhodnutí, která nabyla právní moci za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou. Z toho dle názoru Nejvyššího osudu vyplývá, že dovolání je přípustné pouze tehdy, pokud nastanou zákonné podmínky pro jeho podání za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. V daném případě se rozhodnutí napadené dovoláním stalo pravomocným za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou a časová působnost trestního řádu se řídí zásadou, podle níž se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. O možnosti podat dovolání nemohli být ani obvinění (tj. stěžovatelé) poučeni, neboť daný institut nebyl součástí trestního řádu v době rozhodování odvolacího soudu. Z toho vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, uvedené v §256a odst. 1, 2 trestního řádu, jen v případě, že toto rozhodnutí bylo vydáno ve druhém stupni za účinnosti novely (tj. po 1. 1. 2002).
Proti uvedenému rozhodnutí podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž polemizují s názorem dovolacího soudu, když uvádějí, že zákon č. 265/2001 Sb. nabyl platnosti dne 31. 7. 2001; i když jeho účinnost nastala až dnem 1. 1. 2002, již při jeho vstupu v platnost došlo k otevření dovolací lhůty. Z příslušných ustanovení trestního řádu plyne, že dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v I. stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a pokud to zákon připouští. Dle názoru stěžovatelů z ničeho nevyplývá, že by dovolání bylo možno použít jen u rozhodnutí, která nabyla právní moci až po účinnosti novely. Pokud tedy běh lhůty pro podání dovolání skončí v době účinnosti citovaného zákona, je dovolání přípustné. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy dvouměsíční lhůta, otevřená již za platnosti novely trestního řádu, uplynula až dne 19. 1. 2002, tj. za její účinnosti, přičemž dovolání bylo podáno včas dne 8. 1. 2002. Stěžovatelé pokládají za ústavně zaručené právo požívat příznivých důsledků citovaného zákona. Pokud tedy dovolání nebylo přezkoumáno věcně, bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžejním důvodem pro podání ústavní stížnosti bylo, zda dovolání je přípustné i v případě, kdy směřuje proti druhostupňovému rozhodnutí, které nabylo právní moci před účinností zákona č. 265/2001 Sb. (tj. před 1. 1. 2002), a zda postupem Nejvyššího soudu ČR nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Ústavní soud se již danou problematikou zabýval ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 298/02, a dospěl k závěru, že daný postup Nejvyššího soudu ČR není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Přitom argumentoval tím, že právo na dovolání ústavně zaručeno není, když v Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR žádné takové procesní oprávnění není zakotveno a v čl. 2 sedmého protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) - jako v mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy ČR - je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání, jako na mimořádný opravný prostředek, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Stran procesněprávních aspektů dovolání, tedy stran jeho přípustnosti ve vztahu k rozhodnutím, jež nabyla právní moci před 1. 1. 2002, neshledal Ústavní soud v případě vedeném pod uvedenou sp. zn. III. ÚS 298/02, že by byl postup Nejvyššího soudu ČR (posouzení dovolání jako nepřípustného) v rozporu s ústavně zaručenými právy (svobodami) stěžovatele. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí svůj právní názor, který zaujal v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), řádným způsobem odůvodnil (§134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), na jehož základě je založena ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, cokoli namítat. V souvislosti s tím poukázal Ústavní soud i na skutečnost, že ke shodnému názoru, jaký v napadeném usnesení vyslovil Nejvyšší soud ČR, dospívá i dosavadní nauka (srov. Richter, M.: Časová působnost trestního řádu ve vztahu k dovolání, Trestní právo č. 12/2001, str. 20 a násl., Kratochvíl, V.: Dovolání ve světle trestního řádu a zákona o Ústavním soudu, Trestní právo č. 5/2002, str. 2 a násl.), která má za to, že procesní úkony v průběhu trestního řízení se provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy úkon je prováděn. Zákon totiž umožňuje podat dovolání jen v případě, kdy to "zákon připouští", čemuž je nutno rozumět tak, že dovolání je přípustné proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Rozhodnutí z doby před tímto datem jako předmět dovolání označit nelze, a proto jsou nepřípustná [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že se s výše uvedeným názorem ztotožňuje i II. senát Ústavního soudu, nezbylo mu, než i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu