ECLI:CZ:US:2002:2.US.293.01
sp. zn. II. ÚS 293/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele D. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2001, sp. zn. 6 Cmo 197/2000, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 36 Cm 332/97, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti S., spol. s r.o., zastoupené advokátkou JUDr. D. Ř., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Krajského obchodního soudu, sp. zn. 36 Cm 332/97 (nyní vedeného u Městského soudu v Praze), a listin přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem ze dne 23. 11. 1999, čj. 36 Cm 332/97-20, zamítl Krajský obchodní soud v Praze žalobu stěžovatele s návrhem, aby byl žalovaný (S., spol. s r.o., dále též "vedlejší účastník") uznán povinným zaplatit stěžovateli částku 59.776,- Kč se 17% úrokem od 1. 5. 1996 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí se stěžovatel domáhal zaplacení uvedené částky, jež představovala cenu obalů a přepravních palet, jež vrátil stěžovatel vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s ukončením svého obchodování s nealkoholickými nápoji. Jejich vrácení bylo účastníky sjednáno smluvně. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, kterou vlastně představují obchodní podmínky, jimiž se měly řídit kupní smlouvy mezi účastníky uzavřené. Stěžovatel ovšem neprokázal, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva o dodání zboží v obalech a přepravních paletách, jejichž cena byla předmětem řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatel tak neprokázal ani vznik povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit cenu těchto obalů a palet. Neprokázal ani skutečnost, že mu vedlejší účastník zboží v těchto obalech skutečně dodal a že spornou částku tvoří právě cena těchto obalů a palet dodávky vedlejšího účastníka.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2001, čj. 6 Cmo 197/2000-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se zjištěními a závěry, které učinil soud prvního stupně. Ze smlouvy o základních podmínkách dodávání zboží, uzavřené mezi účastníky (bod VI), jíž se dohodli, že kupující je povinen vracet obaly do šesti měsíců od převzetí zboží, vyplývala povinnost vedlejšího účastníka obaly od stěžovatele převzít za fakturova- nou cenu. Stěžovatel však netvrdil ani neprokázal, že vedlejšímu účastníkovi zaslal obaly ve stanovené lhůtě od převzetí zboží. Taktéž neprokázal, zda se vůbec jednalo o obaly, v nichž převzal zboží od vedlejšího účastníka. Odkaz na zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen zák. č. 634/1992 Sb.), je nepřípadný, neboť stěžovatel není spotřebitelem ve smyslu uvedeného zákona, a proto jeho ustanovení na vztahy mezi účastníky nedopadají.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti napadá závěry obecných soudů. Odkazuje na zásadu rovnosti v právech a povinnostech, zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, a na rovné právo každého podnikat, garantované čl. 26 Listiny. Tvrdí, že byl obchodním partnerem vedlejšího účastníka a obchodoval jako distributor - velko- i maloprodejce s jeho produkty (různými nealkoholickými nápoji "R."). Nápoje byly baleny v nezaměnitelných obalech a přepravkách, které stěžovatel též nakupoval a prodával. Přepravky a obaly platil stěžovatel vedlejšímu účastníkovi při každé dodávce zboží, přičemž mu byly fakturovány. Prázdné obaly následně vracel, přičemž mu byly vystavovány dobropisy. Když vzájemné obchodní vztahy skončily, odeslal stěžovatel vedlejšímu účastníkovi veškeré obaly, jež měl u sebe. Závěry obecných soudů v této věci považuje za nesprávné. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, dle něhož nelze na projednávanou věc aplikovat zákon č. 634/1992 Sb., neboť stěžovatel není spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Tvrdí, že vedlejší účastník měl zákonem uloženou povinnost vykupovat od svých zákazníků veškeré obaly, v nichž prodávané zboží distribuoval, bez ohledu na to, zda určité zboží zákazníkovi skutečně prodal či zda je zákazník získal od jiného distributora. Smyslem podnikání stěžovatele bylo mít zisk z prodeje, nikoliv hromadit u sebe prázdné obaly od nealkoholických nápojů, jak údajně dovozují obecné soudy. Rovnost v podnikání musí platit i ve vztazích stěžovatele a vedlejšího účastníka. Jinak by docházelo k posilování dominantního postavení výrobce nad distributorem. Existuje-li povinnost stěžovatele vykupovat od svých zákazníků veškeré obaly od nápojů, s nimiž obchoduje, musí stejná povinnost nutně platit i pro výrobce. Stěžovatel poukazuje rovněž na ekologický aspekt projednávané věci. Vedlejší účastník je původcem odpadu. Nemůže se proto zbavit povinnosti postarat se o jejich likvidaci či "neutralizování". Postojem obecných soudů se však povinnost k likvidaci odpadů neodůvodněně přesouvá na někoho jiného, což odporuje modernímu evropskému chápání celého problému.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Krajský obchodní soud v Praze (resp. nyní Městský soud v Praze), a vedlejšího účastníka řízení, společnost S., spol. s r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém stanovisku, dle něhož ustanovení zák. č. 634/1992 Sb. na projednávaný případ nedopadají. Stěžovatel nakupuje výrobky v obalech, jež byly předmětem sporu, pro podnikání. Proto nemůže být spotřebitelem ve smyslu uvedeného zákona a nemůže se dle něj dovolávat práva na vykoupení obalů. Bylo jeho věcí, aby si příslušnými právními prostředky zabezpečil u toho, kdo mu zboží v obalech prodával, podmínky, které by mu umožnily povinnosti vůči spotřebiteli splnit. Při rozhodování sporu proto bylo třeba vycházet ze smlouvy o základních podmínkách dodávání zboží, uzavřené mezi účastníky sporu. V ní se strany dohodly, za jakých podmínek je prodávající (vedlejší účastník) povinen obaly, jejichž ceny se stěžovatel domáhá, od kupujícího (stěžovatele) převzít a zaplatit jejich cenu. Vzhledem k tomu, že uvedené podmínky nebyly splněny, resp. se prokázalo, že k jejich splnění došlo, nebylo možno žalobě vyhovět. Nelze dospět k závěru o dotčení práva stěžovatele.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na ustanovení §18 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb. V řízení nebyla prokázána existence dodavatelsko-odběratel- ského vztahu mezi účastníky, neboť stěžovatel neprokázal uzavření kupní smlouvy, jíž by se účastnil jako odběratel zboží vedlejšího účastníka. Stěžovatel nespecifikoval a neprokázal, jaké obaly a v jakém množství vedlejšímu účastníkovi vrátil, a neuvedl konkrétní položky žalované částky.
Společnost S., spol. s r. o., ve svém vyjádření tvrdí, že stěžovatel nahrazuje institutem ústavní stížnosti možnost přezkumu věci soudem třetí instance. Vedlejší účastník se neztotožňuje s argumenty použitými v ústavní stížnosti. Právnická osoba nemůže být nucena do jakýchkoli obchodních vztahů, pokud se k tomu nezavázala smluvně nebo pokud jí tak nenařizuje právní předpis. Stěžovatel poukazuje na zák. č. 634/1992 Sb., opomíjí však jeho ustanovení §2 odst. 1 písm. a), jež upřesňuje pojem spotřebitele. Míní jím fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s nimi. Stěžovatel nakupoval produkci vedlejšího účastníka ovšem právě k účelu podnikání. Nemůže být proto za spotřebitele ve smyslu zák. č. 634/1992 Sb. považován. Společnosti by proto vznikla povinnost převzít od stěžovatele obaly, jen pokud by ji k tomu nutila smlouva. Ta ale uzavřena nebyla. Vedlejší účastník též trvá na tom, že stěžovatel k němu do podniku nedopravil jeho nezaměnitelné obaly, ale tzv. "eurolahve", do kterých své zboží naopak nikdy neplnil. Povinnost odkoupit od stěžovatele prázdné obaly nevyplývá z platné právní úpravy ani ze smlouvy. Vedlejší účastník se proto nedomnívá, že by napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo dotčeno právo stěžovatele na rovný přístup v podnikání.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Je nutné předeslat, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zejména v otázce aplikace zák. č. 634/1992 Sb. Zvolil přitom obdobnou argumentaci, jakou použil již v řízení před těmito soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jsou právní názory obecných soudů ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že právní názor, vyslovený obecnými soudy, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně souladné a srozumitelné.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby vedlejší účastník zaplatil výše uvedenou částku, jež představovala cenu obalů a přepravních palet. Tyto soudy se proto zaměřily na odpověď na otázku, zda taková povinnost vedlejšího účastníka vyplývala ze smlouvy mezi účastníky nebo z právního předpisu.
Soudy shledaly, že ze smlouvy o základních podmínkách dodávání zboží, uzavřené mezi účastníky, vyplývala povinnost vedlejšího účastníka převzít zboží za fakturovanou cenu a povinnost stěžovatele vracet obaly do šesti měsíců od převzetí zboží. Stěžovatel ale neprokázal, že by vedlejšímu účastníkovi obaly zaslal ve stanovené lhůtě, případně, že by se jednalo o obaly zboží vedlejšího účastníka. S uvedeným závěrem stěžovatel v ústavní stížnosti nepolemizuje. Netvrdí, že by obecné soudy v průběhu dokazování pochybily, ani, že by byla skutková zjištění nesprávná. Tvrdí pouze, že vedlejšímu účastníkovi veškeré obaly odeslal.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Ústavní soud se domnívá, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily tak, jak to vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů i jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud proto neshledává důvod zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.
Soudy se také zabývaly tím, zda neplynula shora uvedená povinnost vedlejšího účastníka z právního předpisu. Stěžovatel již v řízení před nimi požadoval aplikovat zák. č. 634/1992 Sb. K jeho požadavku Vrchní soud v Praze uvedl, že stěžovatel není spotřebitelem podle uvedeného zákona a ustanovení zákona tudíž na vztahy mezi účastníky nedopadají. Stěžovatel opomenutí aplikace uvedeného předpisu namítá i v ústavní stížnosti. Ani s ohledem na toto tvrzení stěžovatele však Ústavní soud neshledal důvod napadené rozhodnutí zrušit. Podle ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 634/1992 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Spotřebitelem v tomto smyslu stěžovatel jako malo- a velkoprodejce nápojů zjevně nebyl. Ochranu poskytovanou uvedeným zákonem z toho důvodu nemůže požívat.
Stěžovatel tvrdí, že vyplývala-li povinnost vykupovat od svých zákazníků veškeré obaly od nápojů, s nimiž obchoduje, má taková povinnost vyplývat i vedlejšímu účastníkovi. K tomu Ústavnímu soudu nezbývá, než potvrdit, že stěžovatel měl možnost si vztahy s vedlejším účastníkem sám upravit příslušnými právními prostředky tak, aby mu jejich podmínky vyhovovaly. Princip smluvní autonomie poskytuje podle názoru Ústavního soudu v daném případě dostatečnou garanci, aby byla respektována rovná práva při realizaci práva podnikat tak, jak vyplývají z čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny. Pokud se snad stěžovatel domníval, že současná právní úprava, jejímž použitím došlo k tvrzenému porušení jeho práv, je v rozporu s ústavním zákonem (popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis), měl možnost způsobem předepsaným ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhnout její zrušení, což ovšem neučinil.
Ústavní soud shledal, že právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nedospěl ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Soudy v souzeném případě neporušily žádné z ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu