ECLI:CZ:US:2002:2.US.298.02
sp. zn. II. ÚS 298/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele JUDr. Ing. J. K., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. T. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2002, č.j. 10 Ca 13/2002-37, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu, pozemkovému úřadu v Jindřichově Hradci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě s citovaným zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2002, č.j. 10 Ca 13/2002-37, neboť má za to, že uvedené rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a je v rozporu s čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 14. 12. 2001, č.j. PÚ-5774/01-72/FIS. Pozemkový úřad v tomto rozhodnutí kromě jiného stanovil, že M. K. z 1/4, Ing. A. K. z 1/4, M. S. z 1/4, stěžovatel z 1/8 a M. K. z 1/8, nejsou vlastníky pozemku dle PK p.č. 263/3 v k.ú. T. o výměře 1207 m2, v současné době začleněného do pozemku KN p.č. 1011/1. Své rozhodnutí pozemkový úřad zdůvodnil tím, že jak vyplynulo ze znaleckého posudku ze dne 3. 5. 1994 č. 2671-101/94, předmětný pozemek byl vyvlastněn pro účel dle Směrného plánu města T. (SÚP z roku 1959) a zastavovacího plánu pro vybudování rekreačního střediska (PÚP zástavby při rybníku Svět z roku 1963), byl začleněn do areálu rekreačního a sportovního zařízení, byl a je užíván k účelům, pro které bylo vyvlastňováno; stal se tak součástí věci nové. Z tohoto důvodu jej nebylo možno pro zastavěnost ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vydat. Krajský soud v Českých Budějovicích pak svůj závěr odůvodnil tím, že podle shora citovaného posudku pozemková parcela č. 263/3 byla vyvlastněna pro zřízení rekreačního zařízení a že současné užívání pozemku koresponduje účelu, pro který byl pozemek vyvlastněn. Uvedený pozemek v katastru nemovitostí již neexistuje, byl začleněn do pozemku p.č. 1011/1 ve vlastnictví Města T. a je nezbytně nutný k provozu staveb, které se v uzavřeném rekreačním zařízení (areálu koupaliště u rybníka Svět) nacházejí. Nejedná se tedy o samostatnou věc v právním slova smyslu, a proto nemůže sloužit svému účelu. V rozsudku krajského soudu se zdůrazňuje, že předmětný pozemek spolu s dalšími, rovněž vyvlastněnými pozemky (o nichž bylo již rozhodnuto, že je vydat nelze) byl začleněn do zmíněného areálu, který tvoří jeden celek, přičemž v zásadě není rozhodná míra využití jednotlivých částí areálu. Dle názoru soudu tak daný pozemek je třeba považovat za část pozemku, která se stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k provozu stavby. Proto jej nelze ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vydat.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že krajský soud se řádně nevypořádal s námitkami uplatněnými v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu, jež spočívaly v tom, že se jednalo o nezastavěný pozemek dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., když pláž dle názoru stěžovatele jednak nelze považovat za stavbu, a i kdyby tomu tak bylo, nejsou naplněna kritéria pro jeho nevydání ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) věta první za středníkem zákona č. 229/1991 Sb., neboť stavba (pláže) nebrání zemědělskému využití pozemku, a stavba, pokud jde o její povahu, odpovídá podmínkám citovaného ustanovení. Kromě toho by taková stavba neodpovídala podmínkám stanoveným v §11 odst. 1 písm. c) věta druhá a třetí zákona č. 229/1991 Sb., protože v dané věci nebylo vydáno stavební povolení. Z tohoto důvodu obecný soud založil dle stěžovatele nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, a tím porušil právo účastníků na spravedlivý proces. Dále stěžovatel namítá, že v případě restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. je nerozhodný účel vyvlastnění a způsob současného užívání pozemku, soud se však těmito otázkami zabýval a ze skutečnosti, že pozemek je v souladu s účelem vyvlastnění užíván spolu s okolními pozemky jako koupaliště, a dále z toho, že současný zápis v katastru nemovitostí svědčí o tom, že pozemek je jeho součástí, soud dovodil, že předmětný pozemek není samostatnou věcí. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 82/95 však není přípustné dovozovat neexistenci pozemků v důsledku jejich sloučení a přeparcelování, resp. přečíslování. Dále stěžovatel uvedl, že na daném pozemku se nenachází žádná stavba, pozemek je z více než poloviny své plochy zatravněn, rostou na něm stromy a ve zbytku je plocha pozemku pokryta navezeným pískem. Jedná se o obdobný případ, jaký řešil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 131/96, dle kterého oprávněné osoby mají nárok na vydání pozemků, na nichž byly zřízeny autokempy, neboť charakter autokempů a koupališť je téměř totožný, protože i v případě pláží tyto tvoří vyhrazené prostory a stavby jsou situovány mimo pozemek, jehož se napadené rozhodnutí týká, přičemž jde o jednoduché a drobné stavby. Ani těmito námitkami stěžovatele se obecný soud nezabýval. Z výše uvedených důvodu navrhl stěžovatel napadený rozsudek zrušit.
Ústavní soud si vyžádal spolu s příslušnými spisy vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že obsahem ústavní stížnosti je polemika s názory uvedenými v napadeném rozsudku, z čehož je zřejmé, že tato má charakter opravného prostředku. Dle jeho názoru se plně vypořádal s námitkami stěžovatele a řádně zdůvodnil, proč je vydání předmětné parcely vyloučeno - pozemek je začleněn do rekreačního areálu, jenž tvoří jeden celek a je jej nutno považovat za jednu stavbu ve smyslu stavebního zákona. Pozemek se tak stal součástí věci nové. Soud odmítl i poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu z důvodu odlišného skutkového stavu. V daném případě nebyla dovozována neexistence předmětného pozemku v důsledku sloučení a důvodem nevydání nebyla okolnost sloučení pozemku, ale skutečnost, že pozemek má charakter pozemku zastavěného, protože se stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytný k rekreačnímu provozu. V závěru svého vyjádření krajský soud odmítl porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, protože ze skutečnosti, že nebylo přisvědčeno žalobním důvodům, nelze dovozovat, že by nebyla práva stěžovatele chráněna. Dle názoru soudu orgány veřejné moci postupovaly v souladu se zákonem. Z uvedených důvodů navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Pozemkový úřad uvedl, že v dané věci bylo rozhodováno v souladu s platnou právní úpravou i skutečným stavem, a tak navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkového stavu a po posouzení právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecného soudu ve věci výkladu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. K takovému porušení by v souvislosti s výkladem "jednoduchého" práva mohlo dle konstantní judikatury Ústavního soudu dojít pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), eventuelně v důsledku svévolné interpretace nebo interpretace v rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98).
Pochybení obecného soudu v tomto ohledu však Ústavní soud nezjistil, když navíc se ztotožnil s právními závěry obecného soudu, jež jsou dostatečně zdůvodněny v napadeném rozsudku. Přitom Ústavní soud vycházel z toho, že smyslem a účelem právní úpravy provedené ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je rovněž ochrana práv a oprávněných zájmů třetích osob - vlastníků staveb, s nimiž pozemek dotčený případným restitučním nárokem bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k provozu těchto staveb (stavba se tedy může nalézat i na jiném pozemku). Potřeba takové ochrany nabývá na významu v případech, kdy nejsou dotčeny jen individuální zájmy vlastníků, ale i zájmy veřejné, jako je tomu v případě ploch (např. okrasné zeleně) nacházejících se uvnitř či v blízkosti komplexů trvalého bydlení, rekreačních zařízení sloužících široké veřejnosti, apod. (k této problematice srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 185 - 186). Povinností a oprávněním obecného soudu, zda lze pozemek (celý nebo jeho část) vydat, aniž by byly narušeny provoz a funkčnost stavby, kterou lze v daném ohledu chápat i jako celý rekreační komplex, případně provoz a funkčnost jednotlivých staveb ve svém souhrnu, jež se v předmětném areálu nacházejí, přičemž do dané rozhodovací pravomoci nemůže Ústavní soud v zásadě zasahovat (viz výše). K tomu je třeba poznamenat, že krajský soud rozhodl danou otázku v souladu se závěry shora uvedeného znaleckého posudku, nehledě na to, že i na základě posouzení příslušného situačního plánu lze dle názoru Ústavního soudu dospět ke shodnému závěru. K tomu je třeba poznamenat, že dané rekreační zařízení je i zařízením sportovním, a tak lze v tomto případě uvažovat i o aplikaci §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. Pokud jde o námitky stěžovatele, s nimiž se krajský soud údajně v napadeném rozhodnutí nevypořádal, má Ústavní soud za to, že se jedná pouze o vyjádření jednotlivých bodů právního názoru odlišného od názoru krajského soudu, a tak nebylo třeba, aby se jimi tento soud jednotlivě zaobíral. Rovněž poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu neobstojí, neboť ve srovnání s nálezem ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. II. ÚS 82/95 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 31) nebyla důvodem nevydání pozemku jeho "neexistence" v důsledku sloučení či přečíslování pozemků; pokud jde o nález ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. II. ÚS 131/96 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, č. 107), jedná se o skutkově rozdílnou věc, a to mimo jiné vzhledem k povaze předmětných staveb.
V výše uvedených důvodů nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého rozhodování obecného soudu (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazuje znaky protiústavnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu