ECLI:CZ:US:2002:2.US.304.01
sp. zn. II. ÚS 304/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti R. S., s. r. o., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, č. j. 29 Ca 81/99-28, v bodě I. výroku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2001 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, č. j. 29 Ca 81/99-28, v bodě I. výroku, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) ze dne 11. 2. 1999, zn. FŘ-5473/98-120, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 4. 9. 1998, čj. 143643/98/303912/4362. Tímto platebním výměrem bylo stěžovatelce předepsáno daňové penále na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 146.984,- Kč, ve smyslu §63 a §46 odst. 7 věta čtvrtá zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), neboť stěžovatelka uhradila opožděně své daňové povinnosti.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem Krajského soudu v Brně, který jí podanou žalobu ve správním soudnictví zamítl, došlo k zásahu do jejích práv zaručených čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to pokud se týká délky řízení a práva vlastnit majetek.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka řízení a vyjádření a spis Krajského soudu v Brně.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 1. 2002 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že přezkoumal zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, a to v rozsahu námitek vznesených stěžovatelkou, neboť je v tomto řízení vázán ustanovením §249 odst. 2 občanského soudního řádu. Protože po přezkoumání věci dospěl k závěru, že daňové penále na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1994 bylo předepsáno správcem daně v souladu se zákonem, žalobu zamítl.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření ze dne 7. 3. 2002 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl k námitce stěžovatelky ohledně délky celého řízení, včetně daňového (celkem 4 roky), že daňové řízení je zákonodárcem koncipováno jako kontinuálně probíhající veřejnoprávní řízení, procesně upravené zákonem o správě daní a poplatků, jehož účelem je zajištění práv a povinností vyplývající daňovým subjektům z daňově právních vztahů založených na nerovnosti účastníků těchto vztahů a jehož cílem je získání zákonem uložených plateb ve prospěch státního rozpočtu, které jsou pak používané ke krytí nákladů spojených s výkonem funkce státu. V rámci daňového řízení se tedy realizuje správa daně, jejíž obsah zákonodárce vymezil v ustanovení §1 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Správou daně se pak rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a době. Správce daně - Finanční úřad ve Znojmě - provedl u stěžovatelky ve dnech 18. 11 1996 - 30. 6. 1997 daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob, daně z přidané hodnoty a daně silniční za zdaňovací období 1993, 1994, 1995 a 1996, dle ustanovení §16 zákona o správě daní a poplatků. Daňová kontrola vzhledem ke svému rozsahu byla provedena za 6,5 měsíce, a to ještě s přerušením. Zpráva o výsledku daňové kontroly byla vypracována dne 7. 7. 1997 a dne 24. 7. 1997 byla projednána se stěžovatelkou. Dodatečný platební výměr č. 970000184 ze dne 30. 7. 1997, kterým byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1994, byl správcem daně vydán 30. 7. 1997 a doručen stěžovatelce dne 5. 8. 1997. Odvolání proti předmětnému rozhodnutí podala stěžovatelka dne 4. 9. 1997 a o tomto odvolání rozhodl odvolací orgán - vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 4. 6. 1998 pod č. j. FŘ - 5097/97-120. Po provedení úhrady dodatečně vyměřené daně z příjmů právnických osob za rok 1994 vydal dne 4. 9. 1998 správce daně - Finanční úřad ve Zlíně platební výměr na daňové penále č. 980001967, kterým byl stěžovatelce sdělen předpis daňového penále na předmětné dani za zdaňovací období roku 1994, který byl dne 9. 9. 1998 doručen stěžovatelce. Dne 9. 10. 1998 podala stěžovatelka odvolání proti předmětnému platebnímu výměru na daňové penále, které správce daně spolu s předkládací zprávou dne 22. 10. 1998 postoupil odvolacímu orgánu - vedlejšímu účastníku, který ho zamítl rozhodnutím ze dne 11. 2. 1999, č. j. FŘ-5473/98-120. Žaloba stěžovatelky dle části páté občanského soudního řádu na přezkoumání zákonnosti předmětného rozhodnutí o odvolání vydaného vedlejším účastníkem byla doručena Krajskému soudu v Brně dne 18. 3. 1999. Z uvedeného časového přehledu vyplývá kontinuálnost celého daňového řízení provedeného u stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, a to od provedení daňové kontroly, jejímž předmětem byla mimo jiné i kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1994, dodatečného vyměření předmětné daně, její úhrady ze strany stěžovatelky a vydání a doručení platebního výměru za zdaňované penále na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1994, kterým byl sdělen stěžovatelce předpis předmětného penále jako příslušenství daně ve smyslu §58 citovaného zákona. Podle vedlejšího účastníka nedošlo v rámci prováděného daňového řízení k časové prodlevě namítané stěžovatelkou, jednotlivé správní úkony jak správce daně, tak i odvolacího orgánu, nemohly předcházet dle platné právní úpravy jiné správní úkony, tedy v daňovém řízení nedošlo ke zbytečným průtahům, které by zatěžovaly stěžovatelku. Pokud se týká námitky stěžovatelky na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, vedlejší účastník uvedl, že platební povinnosti, pod kterými teorie finančního práva rozumí z hlediska právního jak daně, tak i jejich příslušenství ve smyslu §58 zákona o správě daní a poplatků, které stát stanoví zákonem k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet, které představují neekvivalentní většinou periodické platby sui generis, za které není poskytována přímá protihodnota a které z hlediska ekonomického jsou nástrojem redistribuce hrubého domácího produktu a jedním ze základních rozpočtových příjmů státu, jsou tyto z hlediska daňových subjektů jako účastníků konkrétních daných daňově právních vztahů vždy subjektivně vnímány jako určitá majetková újma. Pokud se tak však děje na základě a v mezích zákona, nemůže se v uvedeném případě jednat o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o vyměření daňového penále stěžovatelky věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka ústavní stížností pouze vyjadřuje svoji nespokojenost se stanovením daňového penále a její námitky směřují proti délce řízení a proti skutečnosti, že dodatečně vyměřenou daň uhradila na základě vydaného dodatečného platebního výměru, přičemž správci daně vypočítávají daňové penále nikoliv ode dne případného prodlení daňového subjektu s úhradou dodatečně vyměřené daně podle dodatečného platebního výměru, ale již ode dne, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Takto dle stěžovatelky dochází často k tomu, případ stěžovatelky nevyjímaje, že daňové penále je vyšší než samotná dodatečně vyměřené daň.
Pokud se týká první námitky stěžovatelky, a to ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce byla dána možnost v rámci předchozího řízení před soudem v souladu se zákonem č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, podat stížnost na průtahy v řízení. Stěžovatelka však neprokázala, že tuto možnost využila. Ústavní stížnost navíc musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelky však směřuje proti napadenému rozhodnutí obecného soudu, nikoliv proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Za situace, kdy se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného" zásahu (tzn. průtahů) ze strany obecného soudu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl a ostatně ani stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku, než kasaci napadeného rozsudku. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Ke druhé uplatněné námitce, tzn. nespokojeností stěžovatelky se stanovením penále, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na přiléhavou a vyčerpávající argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž se krajský soud odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky uplatněnými ve správní žalobě, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud se se závěry stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i s obsahem vyjádření vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti, ztotožňuje a jejich výklad ustanovení §46 odst. 7 a §63 zákona o správě daní a poplatků považuje za správný. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.
Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 11. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu