Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.10.2002, sp. zn. II. ÚS 317/01 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 116/28 SbNU 17 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.317.01

sp. zn. II. ÚS 317/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatele J. S., o ústavní stížnosti, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 11. 2000, čj. 1 T 218/2000-93, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2001, čj. 7 To 39/2001-111, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a M. Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 11. 2000, čj. 1 T 218/2000-93, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2001, čj. 7 To 39/2001-111, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 25. 5. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na nedotknutelnost obydlí dle článku 12 odst. 1 Listiny a na ochranu vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 a 3 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 1 T 218/2000, z něhož zjistil následující. Okresní soud Brno-venkov uznal rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, čj. 1 T 218/2000-93, stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč. Pro případ jeho nevykonání mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle skutkových zjištění soudu stěžovatel spáchal trestný čin tak, že dne 25. 3. 2000 v katastrálním území obce Ž., v objektu rekreační chaty v blízkosti obce H. fyzicky napadl poškozeného M. Č., kterého nejprve uchopil za oděv a odhodil na zeď a poté otevřel vchodové dveře a vyhodil ho ze dveří na zem. Tím mu způsobil zranění, které poškozeného omezilo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů. Soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že poškozený při vycházení z domu zakopl o práh a nahrál pád na zem, a vyšel ze shodných výpovědí očitých svědků. Ti vypověděli, že nikdo z poškozených ani přítomných nepoužili vůči stěžovateli fyzické násilí. Byl to naopak stěžovatel, kdo několikrát zaútočil na integritu zúčastněných osob a nakonec poškozeného vyhodil ze dveří. Soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že jednal v nutné obraně, neboť jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu údajného útoku ze strany poškozeného. Pokud se stěžovatel domníval, že odvrací útok na majetek, měl postupovat jiným způsobem a nikoli tak, že porušil zájem společnosti na ochraně zdraví, kdy fyzická obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany přítomných osob. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Namítal, že jeho jednání směřovalo pouze k tomu, aby chránil své vlastnictví a aby zabránil cizím osobám v dalším narušování jeho domovní svobody. Měl za to, že jednal v nutné obraně. Krajský soud v Brně o odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2001, čj. 7 To 39/2001-111. Napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Shledal, že soud prvého stupně učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, a nepochybil ani v otázce právní kvalifikace. Odvolací soud poukázal na to, že výpověď poškozeného, o jejíž věrohodnosti nejsou pochybnosti, nezůstala osamocena. Potvrzují ji výpovědi dalších svědků a objektivní lékařské zprávy i znalecký posudek, z jehož závěru vyplynulo, že mechanismus zranění poškozeného odpovídá tvrzení poškozeného. Uvedl, že stěžovatel si v odvolání osvojil obhajobu, již uplatnil před soudem prvého stupně, který se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal. Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Znovu v ní opakuje, že jeho jednání a úmysl směřovaly pouze k tomu, aby zabránil cizím osobám v narušování domovní svobody a chránil své vlastnické právo poté, co mu policie odepřela pomoc. Pokud došlo jeho jednáním k ublížení na zdraví poškozeného, o čemž ovšem má důvodné pochybnosti, je přesvědčen, že jednal v nutné obraně. Způsob, jakým jednal vůči trojnásobné přesile, nelze označit jako zjevně nepřiměřený. Jeho vlastní obrana spočívala v tom, že se snažil vytlačit mnohem fyzicky zdatnějšího poškozeného ze svého obydlí a zabránit mu tak v odmontování radiátorů. Tvrdí, že oba soudy poskytly ochranu těm, kdo porušili jeho práva, a policejním orgánům přiznaly pravomoci, které jim nepřísluší. Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně a vedlejší účastníky řízení Okresní státní zastupitelství Brno-venkov, Krajské státní zastupitelství v Brně a M. Č., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud Brno-venkov odkázal na napadený rozsudek a uvedl, že při svém rozhodování postupoval ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že oba napadené rozsudky jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení práv stěžovatele. Okresní státní zastupitelství Brno-venkov a Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejších účastníků v řízení výslovně vzdaly. Poškozený M. Č., ač doloženě vyzván, se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvené v Listině či garantované Ústavou. O spravedlivosti řízení má vážné pochybnosti. Ústavní soud, jenž je dle své ustálené judikatury vázán petitem, nikoli obsahem ústavní stížnosti, se zaměřil na posouzení otázky, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem vyhodnotily a odůvodnily svůj závěr o tom, že obrana stěžovatele byla zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného. Vyšel přitom ze své judikatury, podle níž je jedním z principů ovládajících koncept práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování povinnost soudu své rozhodnutí odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, jež je pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, porušuje ústavní princip zákazu libovůle v rozhodování (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96). Stěžovatel napadá v ústavní stížnosti způsob, jakým obecné soudy posoudily jeho jednání, jež směřovalo k tomu, aby ochránil své vlastnictví a zabránil cizím osobám v narušování jeho domovní svobody. Je na rozdíl od obou soudů přesvědčen, že jednal v nutné obraně. Podstatou nutné obrany je snaha odvrátit nebezpečí, které vyvolal útok, jenž směřuje proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl označen za trestný čin, namířený proti útočníkovi. Protože však ten, kdo útok odvrací, chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, nýbrž ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost, takže čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí (srov. Šámal a spol., Trestní zákon, komentář, 3. vydání, str. 97). Pro posouzení, zda pachatel jednal v nutné obraně či nikoli, je třeba objasnit, proti čemu, tj. proti jakému útoku na zájmy chráněné trestním zákonem obrana směřovala. Dále je nutno stanovit obsah obrany a její hranice. Přitom platí, že nutná obrana je vyloučena, byla-li zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Nepoměr obrany a útoku musí být očividný a mimořádně hrubý. Pokud nejsou splněny všechny podmínky nutné obrany, jde o vybočení z jejích mezí. Teorie a praxe rozlišují exces intenzivní - co do míry obranného zákroku, kdy obrana je zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku, a exces extenzívní - co do doby obranného zákroku. Takové excesy je třeba posoudit podle obecných zásad, zejména též z hlediska subjektivních znaků skutkové podstaty. Pachateli se přičte obecná polehčující okolnost podle §33 písm. f) trestního zákona (srov. Solnař Vl.: Základy trestní odpovědnosti, 1972). Jak zjistil Ústavní soud z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že šlo v jeho případě o nutnou a přiměřenou obranu, neboť obrana stěžovatele byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného, když bylo potvrzeno, že ze strany přítomných nebylo činěno žádné fyzické násilí vůči stěžovateli. Dále soud uvedl, že pokud se stěžovatel domníval, že odvrací útok na svůj majetek, měl postupovat jiným způsobem a ne tak, že porušil zájem na ochraně zdraví. Ústavní soud považuje takový závěr obecného soudu za nesrozumitelný, a tudíž za nepřezkoumatelný. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení namítal, že jeho jednání směřovalo pouze k tomu, aby zabránil poškozenému a dalším osobám v narušování domovní svobody a porušování svého vlastnického práva. Z obsahu spisu a z provedeného dokazování vyplývá, že skutek se stal v rekreační chatě stěžovatele. Objekt tedy požíval ochrany nedotknutelnosti obydlí ve smyslu článku 12 odst. 1 Listiny a ustanovení §238 trestního zákona. To mělo být výchozím zjištěním soudu pro jeho další právní úvahy. Soud měl hodnotit nejen skutkové okolnosti popsané ve skutkové větě rozsudku, jež se vztahují k samotnému trestnému jednání stěžovatele, nýbrž měl hodnotit podrobně i další okolnosti, které žalovanému skutku předcházely a byly důležité pro posouzení obhajoby stěžovatele, že jednal v nutné obraně. Z dokazování sice vyplynulo, že stěžovatel poškozenému a dalším osobám, jež stěžovatele doprovázely, umožnil vstoupit do jeho objektu, později je však jednoznačně vyzval, aby dům opustili. Nejpozději tímto okamžikem se v objektu zdržovali neoprávněně a začali porušovat domovní svobodu stěžovatele (srov. Rt 47/97). Z dokazování dále vyplynulo, že poškozený v průběhu incidentu hodlal z chaty stěžovatele odnést věci v hodnotě údajného dluhu stěžovatele, což se mu částečně přes odpor stěžovatele podařilo. To nasvědčuje tomu, že poškozený útočil na majetek stěžovatele a tím ohrozil jeho vlastnické právo dle článku 11 Listiny a porušil ustanovení §247 trestního zákona. Ústavní soud připouští, že v otázce vlastnictví radiátorů instalovaných v chatě stěžovatele existovaly pochybnosti, neboť poškozený předložil jako důkaz smlouvu o dílo, uzavřenou mezi ním a stěžovatelem, v níž se uvádí, že až do zaplacení ceny díla jsou montážní předměty a materiál majetkem zhotovitele, tj. jeho coby poškozeného. Stěžovatel však na druhé straně tvrdil a prokazoval, že poškozenému nic nedluží a že věci jsou v jeho vlastnictví. Ústavní soud připomíná, že vlastnictví věcí je občanskoprávním vztahem (§1 občanského zákoníku). Fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především dohodou (§3 občanského zákoníku). K případným majetkovým sporům je povolán soud (§4 občanského zákoníku). Stěžovatel se dle přesvědčení Ústavního soudu zachoval správně, když poté, co poškozeného bezvýsledně vyzval k opuštění domu, přivolal na ochranu svého práva na nedotknutelnost obydlí policejní orgány a opakovaně je žádal, aby vůči poškozenému zakročily. Teprve poté, kdy mu policie odmítla po dvojím naléhání efektivní pomoc poskytnout, přistoupil ke svépomoci. Policie v této věci zasáhla evidentně nekvalifikovaně, neboť místo toho, aby poškozeného vyzvala k opuštění domu stěžovatele a účastníkům následně doporučila vyřízení sporu občanskoprávní cestou, připustila, aby poškozený proti vůli stěžovatele věci z jeho domu odmontoval a odvezl. Proto k tíži stěžovatele nelze hodnotit, že měl postupovat při ochraně majetku jiným způsobem. Naproti tomu nemůže Ústavní soud souhlasit s hodnocením postupu policie krajským soudem, jenž v něm neshledal nic zvláštního, neboť policisté údajně postupovali v souladu se smlouvou o dílo uzavřenou mezi stěžovatelem a montážní firmou. Důsledkem uvedené úvahy krajského soudu je tolerování takové míry svépomoci orgány veřejné moci, jež je v podmínkách právního státu zcela nepřijatelná a od níž je Ústavní soud nucen se kategoricky distancovat. Policie přirozeně nebyla důkazně schopna ani oprávněna k tomu, aby autoritativně konstatovala, zda byla smlouva o dílo oběma stranami řádně plněna, v jaké míře a kým byla porušena atd., a v důsledku toho nemohla ani "dovolit" poškozenému, aby v obydlí stěžovatele určité součásti (svého?) již namontovaného topení znovu demontoval a prostě si je odnesl. Není možné apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že stěžovatel, jenž odvracel útok na majetek a na nedotknutelnost obydlí, svým jednáním ublížil jinému na zdraví (srov. R 47/95). U nutné obrany se nevyžaduje, aby se bránící osoba vyhnula útoku jiným způsobem, jak je tomu např. u krajní nouze (srov. např. Městský soud v Praze: rozhodnutí 7 To 202/94, Sb. rozh. č. 47/1995). Nutná obrana je dle soudní judikatury přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku a na nedotknutelnost obydlí (srov. NS ČSR: rozhodnutí 11 Tz 5/83, Bull. 3/83, č. 14). O to více musí být poskytnuta ochrana majetku, pokud k útoku na něj dochází v místě, jež je chráněno z titulu jiného práva jako nedotknutelné (obydlí). Soud, který upřednostnil při posouzení podmínek nutné obrany ochranu práva poškozeného na zdraví před právem stěžovatele na ochranu majetku a nedotknutelnosti obydlí měl proto vysvětlit, proč nepovažoval obranu stěžovatele (bránění v demontáži, vystrčení poškozeného ze dveří) za výkon nutné obrany. Konstatování nalézacího soudu je bez podrobného rozboru intenzity útoku a obrany, způsobu provedení útoku, osob útočníka a obránce, následku hrozícího z útoku a způsobeného obranou a dalších okolností, za nichž byl útok spáchán, povrchní, zavádějící a předčasné. Je navíc v extrémním nesouladu se zjištěnými okolnostmi, jež vyplývají z provedeného dokazování. Bez objasnění všech těchto otázek nemohl nalézací soud dojít k odůvodněnému závěru o tom, že obrana stěžovatele byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku poškozeného. Takové zjištění soudu je přinejmenším předčasné. Uvedená pochybení soudu prvého stupně nenapravil ani Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatele. Jak zjistil Ústavní soud z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací jednání stěžovatele a konstatoval, že se nalézací soud řádně vypořádal s obhajobou stěžovatele, kterou uplatnil i v odvolání. V další části odůvodnění se odvolací soud zabýval skutkem, popsaným ve skutkové větě, aniž by hodnotil s tím související otázku nutné obrany. Zjevně tedy neshledal postup soudu prvého stupně vadným, neboť se k jeho pochybením nijak nevyjádřil. Tím, že obecné soudy opomenuly ústavně konformním způsobem odůvodnit své závěry o tom, že stěžovatel při odvracení útoku poškozeného nejednal v nutné obraně, zatížily svá rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů (zejména ustanovení §125 trestního řádu) i zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny, včetně zásady presumpce neviny. Uvedené vady činí napadená rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelnými a současně i neústavními ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Vycházeje z výše uvedeného, Ústavní soud, aniž by se svým nálezem jakkoli dotýkal vlastního merita věci, dospěl k závěru, že obě napadená rozhodnutí ve svém celku porušila právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud proto rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 11. 2000, čj. 1 T 218/2000-93, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2001, čj. 7 To 39/2001-111, dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Nezabýval se již otázkou porušení dalších ústavních práv, neboť to považoval vzhledem k okolnostem za nadbytečné. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 1. října 2002