ECLI:CZ:US:2002:2.US.32.2000
sp. zn. II. ÚS 32/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Miloše Holečka, ve věci ústavní stížnosti 1. L. H. a 2. J. H., zastoupených JUDr. R. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 1999, č. j. 42 Co 146/99-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 13. 1. 2000 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí a namítli, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z příslušného soudního spisu, ústavní stížnosti a k ní přiložených listinných příloh vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Ostravě domáhali vydání rozsudku, kterým by soud určil, že nemovitosti označené v žalobě náleží do společného jmění stěžovatelů. Soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou a odvolací soud na základě podaného odvolání stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil a návrhu na připuštění dovolání v otázce doručení odstoupení od smlouvy nevyhověl. Stěžovatelé proto současně s ústavní stížností podali i dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 4. 2000, č. j. 22 Cdo 370/2000-157, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 15. 1. 2002, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že dle jejich názoru jim nebylo umožněno nesprávným postupem Krajského soudu v Ostravě u jednání dne 11. 10. 1999 se vyjádřit, neboť odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na doplnění dokazování opakovaným výslechem stěžovatele č. 1.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 60 C 101/96.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 24. 7. 2002 uvedl, že podle jeho názoru v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, ani k takovým procesním pochybením, která by ve svém důsledku znamenala porušení uvedených práv. Účastníci jsou oprávněni, resp. povinni, označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (§120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu). Pokud soud důkaz navržený účastníkem neprovedl a odůvodnil, proč tak neučinil (jak tomu bylo v tomto případě), postupoval v naprostém souladu s občanským soudním řádem.V daném případě mají stěžovatelé na věc, která byla předmětem odvolacího řízení, jiný názor, z jejich subjektivního pohledu není rozsudek odvolacího soudu správný. Tato okolnost však nemůže sama o sobě znamenat, že k odlišnému závěru odvolací soud musel dospět pouze za cenu porušení ústavních práv stěžovatelů.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení provedených důkazů. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení se odvolací soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a nebylo shledáno porušení ani jiných tvrzených ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. že rozhodnutí soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku potvrzuje, je součástí nezávislého rozhodování obecných soudů. Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovateli navržené důkazy. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění okresního soudu, vztahující se k době jeho rozhodnutí, když nebyly nakonec zpochybněny ani odvoláním stěžovatelů. Odvolací námitky stěžovatelů se týkaly právního posouzení věci a odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů provedených okresním soudem a konstatoval i správnou aplikaci právní normy na správně zjištěný skutkový stav. Pokud tedy odvolací soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že považoval za nadbytečné provedení důkazů navržených stěžovateli, s ohledem na vyslovený právní názor, nelze namítat nic proti jeho tvrzení, že dokazování bylo provedeno v potřebném a zákonném rozsahu.
Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 9. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu