ECLI:CZ:US:2002:2.US.333.02
sp. zn. II. ÚS 333/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. Z. T., zastoupeného advokátem JUDr. A. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2535/2000, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a 1) K. T., a 2) M. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 24. 5. 2002, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne faxem a dne 27. 5. 2002 poštou, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 4 C 81/2002, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 6. 1994, čj. 4 C 263/92-33, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že na něj přechází ze žalovaných K. T. a M. T. (dále též "vedlejší účastníci") vlastnické právo ke stavbě č.p. 011, původně č.p. 2, v K., okres Beroun, se st. parc. č. 8 a 9 v k. ú. K. (dále "předmětné nemovitosti"). Soud uložil stěžovateli též povinnost zaplatit náklady řízení.
Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 1995, čj. 15 Co 674/94-75, předchozí rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24. 10. 1997, čj. 4 C 263/92-117, rozhodl ve věci tak, že na stěžovatele přechází z vedlejších účastníků vlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí. V části, týkající se druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí, návrh zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů a úhradě soudního poplatku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 1999, čj. 26 Co 634/98-162, rozsudek okresního soudu změnil tak, že na stěžovatele přecházejí ideální tři čtvrtiny předmětných nemovitostí. Ve zbývajícím zamítavém výroku, jímž byl návrh stěžovatele zamítnut co do jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí, a dále ve výroku o nákladech řízení a úhradě soudního poplatku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání jak stěžovatel, tak i vedlejší účastníci. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 5. 3. 2002, čj. 28 Cdo 2535/2000-205, dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Rozsudek krajského soudu pak, s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na přechod vlastnického práva vedlejších účastníků k jedné čtvrtině předmětných nemovitostí, a výroku rozsudku soudu prvního stupně označeného "IV", zrušil. V tomto rozsahu vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že dovolání stěžovatele směřovalo proti části výroku, kterým byl návrh co do jedné čtvrtiny vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítnut, dovolání vedlejších účastníků pak proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a byl vysloven přechod vlastnického práva ke třem čtvrtinám předmětných nemovitostí na stěžovatele. Nejvyšší soud postupoval v souladu s částí dvanáctou, hlavou první, bodem 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), podle dosavadních právních předpisů, tj. dle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001. Dovolání vedlejších účastníků shledal Nejvyšší soud přípustným, a zabýval se jím proto věcně. Rozhodl výše uvedeným způsobem. Dovolání stěžovatele shledal nepřípustným. Soud prvního stupně rozhodl ohledně podílu jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, která je předmětem dovolání stěžovatele, v obou rozhodnutích shodně, tj. žalobu zamítl a odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nepřichází proto v úvahu aplikace ustanovení §138 odst. 1 písm. a) ani písm. b) [správně §238 odst. 1 písm. a) a b)]. Odvolací soud přípustnost dovolání proti svému rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.) a stěžovatel připuštění dovolání k řešení právní otázky zásadního významu nenavrhl (§239 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud rovněž neshledal, že by řízení trpělo některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které zakládají přípustnost dovolání vždy. Rozhodl proto výše uvedeným způsobem.
Stěžovatel napadá závěry Nejvyššího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že jím podané dovolání bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 6. 1994, čj. 4 C 263/92-33, byl usnesením Krajského soudu v Praze zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení s vyslovením závazného právního názoru. Předpokladem přípustnosti podle uvedeného ustanovení o.s.ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má, dle názoru stěžovatele, na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu, který má na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé. Právním názorem odvolacího soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jak má být předpis vyložen. V projednávané věci soud prvního stupně svým prvním rozhodnutím ve věci zamítl návrh stěžovatele, neboť ten dle názoru soudu neprokázal, že převod nemovitostí na vedlejší účastníky byl v rozporu s právními předpisy.
Krajský soud v Praze vyslovil závazný právní názor, jak má být vyložen zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, jenž je právním předpisem, o nějž se opírá nárok stěžovatele. Soud prvního stupně následně zamítl nárok stěžovatele na přechod vlastnického práva k ideální jedné polovině předmětných nemovitostí, neboť byl povinen řídit se právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud byl návrh co do jedné čtvrtiny nemovitostí zamítnut, potvrdil. Stěžovatel se domnívá, že nelze souhlasit s právním názorem dovolacího soudu, že soud prvního stupně rozhodl ohledně jedné ideální čtvrtiny nemovitostí shodně. Rozsudek soudu prvního stupně, který byl vynesen v souladu s právním názorem odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 1994 ve věci samé, byl obsahově, tj. zejména z hlediska ukládaných práv a povinností, rozdílný. K posouzení rozdílnosti rozsudků nepostačí vyjít pouze z formálního znění výroku rozsudku odvolacího soudu, ale je nutno porovnat obsah obou výroků. Pouze, pokud dojde ke změně práv a povinností účastníků rozsudkem prvního stupně, který byl vázán rozhodnutím soudu druhého stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dle stěžovatele je v projednávané věci zřejmé, že rozsudkem soudu prvního stupně vyneseným v souladu s právním názorem soudu odvolacího došlo ke změně práv a povinností jak stěžovatele, tak vedlejších účastníků, neboť prvním rozhodnutím byl nárok stěžovatele zcela zamítnut a následné rozhodnutí soudu prvého stupně mu přiznalo nárok na ideální jednu polovinu nemovitostí. Podmínky pro použití dovolacího důvodu dle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. byly tedy splněny.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, i vedlejší účastníky řízení, 1) K. T., a 2) M. Tr., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 2002 sdělil, že napadený rozsudek považuje nadále za správný a odkázal na jeho odůvodnění.
Vedlejší účastníci se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřili.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel dle návrhového žádání napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu jako celek, byť je z obsahu jeho ústavní stížnosti patrné, že brojí pouze proti jeho výroku o odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Ústavní stížnost v části směřující proti druhému výroku, jímž Nejvyšší soud částečně zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil jej uvedenému soudu k dalšímu řízení, by ovšem i tak nebyla přípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci by byla ústavní stížnost v části směřující proti druhému výroku, jímž Nejvyšší soud částečně zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení, podána ve fázi, kdy o věci nebylo dosud rozhodnuto konečným způsobem, tedy za situace, kdy mají účastníci řízení právo hájit své právní názory v dalším řízení a realizovat svá práva, a to i podáním opravného prostředku proti novému rozhodnutí obecného soudu. Je jim zachována i možnost podat ústavní stížnost proti budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci. Proto Ústavní soud usuzuje, že podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není v této části splněna.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
Postup podle uvedeného ustanovení není v projednávaném případě možný také proto, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Z porovnání ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem, především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže řízení v souzené věci stále ještě probíhá. To se právě v souzené věci děje.
Ústavní soud se proto věcně zabýval pouze napadeným výrokem, jímž bylo dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítnuto. V tomto odmítnutí stěžovatel spatřuje porušení svých práv.
Jak výše uvedeno, směřovalo dovolání stěžovatele proti výroku odvolacího soudu, jímž byl návrh co do jedné čtvrtiny vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítnut. V ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu, dle něhož je jeho dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že Nejvyšší soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl. Z hlediska ústavněprávního totiž může být posouzena pouze otázka, zda jsou právní názory orgánů veřejné moci ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor dovolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit v tom, že k posouzení rozdílnosti rozsudků nepostačuje vycházet pouze z formálního znění výroku rozsudku odvolacího soudu, ale je nutné porovnat obsah obou výroků. V tomto smyslu ostatně vyznívá i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97 - R 52/1999).
Nicméně stěžovatel si toto tvrzení vykládá mylně. V projednávané věci totiž dovoláním napadl výrok, jímž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvého stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele co do ideální jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí. Pokud nahlédneme zpětně na rozhodnutí vydaná obecnými soudy v části, která se týkala právě této sporné jedné čtvrtiny nemovitostí, shledáme následující: Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 6. 1994, čj. 4 C 263/92-33, byl návrh stěžovatele zcela zamítnut, jinými slovy, mimo jiné byl implicitně zamítnut i návrh, týkající se sporné ideální jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Praze 18. 9. 1995, čj. 15 Co 674/94-75, zrušeno. Soud prvního stupně následně, rozsudkem ze dne 24. 10. 1997, čj. 4 C 263/92-117, vyhověl návrhu stěžovatele jen co do jedné poloviny předmětných nemovitosti, návrh ohledně druhé ideální poloviny (tj. včetně sporné jedné ideální čtvrtiny) zamítl. Po rozhodnutí soudu odvolacího, vázán jeho názorem, tedy v této části nerozhodl odlišně. Naopak, návrh ve sporné části opět zamítl. Tento stav potvrdilo i rozhodnutí Krajského soudu ze dne 21. 7. 1999, čj. 26 Co 634/98-162, jak již bylo výše uvedeno. Názor stěžovatele je tak neodůvodněný, neboť není splněna základní podmínka ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - soud prvního stupně nerozhodl "jinak". Naopak, všechna rozhodnutí obecných soudů vyzněla v příslušné části (co do jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí) shodně. V této části se tedy žádná práva a povinnosti, v porovnání s prvním rozhodnutím Okresního soudu v Berouně v projednávané věci, nezměnila. Soud prvního stupně, s ohledem na závazný názor soudu odvolacího, sice své rozhodnutí částečně změnil, ale jen v části, již nenapadal dovoláním stěžovatel (neboť došlo ke změně v jeho prospěch), ale vedlejší účastníci. Proto ve stěžovatelem napadané části rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.
Ústavní soud v důsledku toho nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Právní závěry dovolacího soudu jsou dle přesvědčení Ústavního soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu