ECLI:CZ:US:2002:2.US.337.01
sp. zn. II. ÚS 337/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla. a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 3 To 152/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 6. 2000, č. j. 9 T 17/97-2513, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 1. 6. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 3 To 152/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 6. 2000, č. j. 9 T 17/97-2513.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 6. 2000, č. j. 9 T 17/97-2513, byl spolu s dalšími spoluobžalovanými uznán vinným, že v období r. 1993 a počátkem roku 1994 se podílel na nákupu lehkých topných olejů a jejich následném prodeji jako motorové nafty finálním odběratelům s cílem neodvést spotřební daň, přičemž v tomto jednání byl spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §9 odst. 2 trestního zákona k §148 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na devět let s výkonem ve věznici s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 5.000.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva roky. Stěžovateli byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost na osm let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které stejně jako na základě odvolání dalších spoluobžalovaných Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 3 To 152/2000, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil ve výroku o uložených trestech peněžitých a trestech zákazu činnosti a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 3.000.000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest nebyl vykonán, náhradní trest v trvání jednoho roku. Dále uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu osmi roků.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásadu presumpce neviny, zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tím nedostály své ústavní povinnosti založené čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy. Porušení základních práv stěžovatel pak vidí v nesprávném postupu soudu, který se nedostatečným způsobem zabýval námitkami a návrhy, jež činil v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení. Stěžovatel se domáhal provedení důkazů nových, v přípravném řízení ani v řízení před soudem dosud neprovedených, jejichž provedení odvolací soud odmítl s tím, že je pouze pravděpodobné, že by jejich provedení nevedlo k novým poznatkům. Tím soud nezaručil spravedlnost procesu, neboť jeho rozhodnutí vycházelo pouze z důkazů, které byly vyhledány a provedeny samotnými orgány činnými v trestním řízení. Podle přesvědčení stěžovatele soud neprovedl dostatečné důkazy k ověření, zda do České republiky byl dovážen lehký topný olej či nafta a zda tyto komodity se v rozhodné době od sebe daly odlišit. Má za to, že ve věci měl být vyslechnut R. G., kterého považuje za jednu z klíčových osob. Stěžovatel vyslovil rovněž přesvědčení, že soud se nedostatečně zabýval celkovou mírou zavinění na porušení nebo ohrožení zájmu chráněného ustanovením §148 trestního zákona, když odmítl doplnění dokazování výpovědí svědka J. K. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. 12. 2001 uvedl, že považuje námitky stěžovatele za nedůvodné a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze trvá na svém závěru, že skutkový stav věci v dosavadním řízení před soudem prvního stupně, ale i soudem odvolacím, byl zjištěn správně při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva stěžovatele na obhajobu. Vrchní soud v Praze při svém rozhodování věnoval pozornost námitkám uplatněným stěžovatelem, na základě jeho návrhů obstaral i některé z navrhovaných důkazů a tyto, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání, provedl. V odůvodnění napadeného rozsudku se vypořádal postupně se všemi námitkami uplatněnými v podaném písemném odvolání i u veřejného zasedání. Současně též vyložil, proč nepřikročil k provedení důkazů dalších, když konstatoval, že dosavadně zjištěný skutkový děj vyplývá z důkazů provedených procesní formou a z povahy dalších navrhovaných důkazů nelze dovodit, že by tyto mohly přinést zásadní změnu v otázce viny a trestu stěžovatele. Provedení důkazu výpověďmi svědků G., V., P. a C. proto odmítl. Vrchní soud setrvává též na stanovisku, že správně zjištěný skutkový stav není v rozporu s učiněnými závěry právními. A i v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku prvního stupně.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 12. 2001 uvedl, že ve svých skutkových závěrech, k nimž dospěl v odsuzujícím rozsudku, se důsledně opíral o ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a v rámci provádění důkazů hodnotil jednotlivé důkazy, z nichž vyplývá zcela konkrétní účast stěžovatele na páchané trestné činnosti. Z provedených důkazů i ze samotného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že to byl stěžovatel, který měl podpisové právo k účtu založenému v H., na který byly posílány některé finanční prostředky, resp. úhrady za prodej motorové nafty konečných odběratelům od firmy Z., a to na samém počátku obchodů s motorovou naftou. Právě tato firma byla využívána k účetní přeměně lehkých topných olejů na motorovou naftu. Sám stěžovatel u hlavního líčení k tomuto účtu pouze uvedl, že k němu snad měl podpisové právo společně s N. V přípravném řízení se k této skutečnosti nevyjádřil, neboť využil svého práva nevypovídat. Spoluobžalovaní Z. a N. potvrdili jednání se stěžovatelem v Táboře v hotelu P. počátkem roku 1993 ohledně obchodu s pohonnými hmotami. Poté se obchody skutečně rozběhly. V době, kdy obžalovaná N. zjistila, že Z. zmizel, ji navštívil stěžovatel a sdělil jí, že za Z. musí obchody "dotáhnout" do konce. Stěžovatel s ní jednal také u firmy T., kde přebírali společně peníze za dodanou motorovou naftu. Z celních, drážních a účetních dokladů (čísly dopravovaných cisteren, množstvím dodaného zboží a účetními doklady) je doloženo dodání lehkých topných olejů do České republiky ze SRN, při prodeji účetně deklarovaného jako motorová nafta. Peníze společně odvezli do H. N. stěžovateli také předala plnou moc vystavenou Z. a ten si od ní rovněž půjčil razítko a živnostenský list vystavený na Z. Bylo to v době, kdy Z. byl držen policií v Brně. Tyto věci jí přibližně za jeden den vrátil. Rovněž uvedla, že se stěžovatelem řešila ve firmě Z. nezaplacení odebrané motorové nafty a stěžovatel jí rovněž ukazoval nový typ faktur, vystavený firmě Z. hmot s majitelem firmy H., jednání uskutečněná společně se stěžovatelem ve firmě B. Svědek Ing. Z. B. potvrdil dodávání lehkých topných olejů stěžovateli. Svědek Ing. O. Š. v době, kdy vykonával funkci ředitele firmy A., a. s., nakupoval motorovou naftu od firmy Z. a poté, co tyto dodávky skončily, se na něj obrátil stěžovatel, který mu nabízel taktéž motorovou naftu. Tu mu skutečně dodal. Stěžovatele v rámci rekognice poznal, přičemž obžalované N. sdělil, že se jedná o osobu, která je mu povědomá. Svědek L. H., jako zástupce firmy T., potvrdil obchodní kontakt i ohledně motorové nafty s obžalovaným Z. a N., přičemž pro peníze za druhou dodávku motorové nafty si přijela N. se stěžovatelem. O podílu na této trestné činnosti stěžovatele vypovídají také svědci manželé K., kteří se stěžovatelem osobně jednali, ropné produkty od něj kupovali a také je stěžovateli hradili. Fakt, že stěžovatel prodával motorovou naftu, kterou původně kupoval jako lehký topný olej, svědčí kromě částečně zjištěné fakturační cesty také vlaková cesta, z níž se podává, jaká čísla vagónů a s jakou komoditou vstoupila na území České republiky, její proclení jako lehký topný olej a v konečné fázi její prodej odběrateli stěžovatelem jako motorová nafta. Pokud se v rámci fakturační cesty objevili další prostředníci, v rámci nichž došlo ke změně názvu této komodity, pak vzhledem ke skutečné dispozici s jednotlivými vagóny, příp. doklady fiktivních či jiných firem, byl podíl stěžovatele zjištěn zcela přesně. Skutkové závěry vyplývající z odsuzujícího rozsudku krajského soudu jsou tak podloženy nejenom výpověďmi spoluobžalovaných a svědků, jak na ně bylo shora poukázáno, ale též závěry grafologického znaleckého posudku, který potvrzuje podepsání stěžovatelem řady dokladů, souvisejících s trestnou činností. Krajský soud je přesvědčen, že míra zavinění stěžovatele ve vztahu k ustanovení §148 byla zcela nesporně prokázána, když sám krajský soud při stanovení rozsahu účasti stěžovatele na trestné činnosti vycházel pouze z objektivních zjištění ohledně tohoto pachatele. Sám krajský soud, vzhledem k charakteru trestné činnosti, zcela pochopitelně nevylučuje podíl dalších osob na jejím páchání, což ostatně konstatuje v odůvodnění rozsudku na straně 14 odst. 2. Takovéto tvrzení soudu ovšem v žádném případě nezpochybňuje zjištěný rozsah a podíl stěžovatele. Z tohoto pohledu je pak možné hodnotit i otázku případného výslechu svědka G. Je pravdou, že tento svědek v přípravném řízení, ani u hlavního líčení ve věci, slyšen nebyl, přes nemalou snahu soudu jej předvolat. Krajský soud ovšem tento důkaz nepovažoval za zásadní, což opírá o ostatní důkazy provedené v hlavním líčení. Jedná se o výpověď spoluobžalovaných Z. a N. a svědků Ř. a Š., a to i přes to, že svědek G. měl podpisové právo ke zmíněnému účtu založenému v H. Ze žádných z těchto důkazů nevyplývá podíl tohoto svědka na nákupu lehkých topných olejů v České republice a jeho následné směně na motorovou naftu a její prodej finálním odběratelům. Nebyl zjištěn jediný případ zajišťování odběratele motorové nafty touto osobou. G. byl osobou žijící v Německu a tam také podle výpovědi svědků se někteří odběratelé na něj telefonicky či faxem obraceli s objednávkami na motorovou naftu. Podíl svědka G. na podstatě trestné činnosti, představující přeměnu lehkých topných olejů na motorovou naftu, nevyplývá ani z výpovědi samotných obžalovaných. Podle jejich tvrzení se svědek G. účastnil samotných počátečních jednání v Táboře, kde se domlouvala otázka dodávek ropných produktů do České republiky. Krajský soud podstatu trestné činnosti stěžovatele spatřuje v přeměně dovážených lehkých topných olejů na motorovou naftu, což vedlo ke značným daňovým únikům. Pro posouzení viny pak bylo rozhodující, že z celních dokladů ve věci zajištěných, byla ve všech případech dováděná komodita deklarována jako lehký topný olej. Ve zjištěném rozsahu pak ten byl obžalovanými ve fakturačních dokladech změněn na motorovou naftu a jako nafta prodán finálnímu odběrateli. Z těchto důvodů tak není potřebné zkoumání výsledků atestů opatřených některými obchodníky. Ve světle výše uvedeného jako zcela nadbytečné považuje krajský soud konstatování trestního spisu proti obžalované N., jímž má být podle stěžovatele stíhána pro objednání vraždy R. G. Stěžovatel na jednu stranu nalézacímu soudu vytýká nerespektování ústavního práva presumpce neviny a na druhou stranu se domáhá, aby ve věci byl konstatován trestní spis ve věci, která dosud nebyla pravomocně skončena. Současně, podle přesvědčení krajského soudu, ani konstatování tohoto spisu nemůže zpochybnit věrohodnost výpovědi obžalované N. Z hlediska skutkových závěrů, ke kterým krajský soud dospěl, totiž výpověď této obžalované nebyla jediným důkazem. Byla podporována celou řadou dalších, ať již výpovědí spoluobžalovaného Z., výpovědí řady svědků, ale také listinnými materiály. To byl také důvod, proč krajský soud jejím tvrzením přisvědčil. Podle přesvědčení krajského soudu zcela mimo podstatu páchání trestné činnosti je požadavek stěžovatele o objasnění, jaká komodita byla do České republiky dovážena, zda nafta či lehké topné oleje, posouzením atestů opatřených jednotlivými obchodníky. Protože krajský soud podíl stěžovatele na páchané trestné činnosti považuje za přesvědčivý a jednoznačný, opírající se o objektivní důkazy, má za to, že jím podaná ústavní stížnost je nedůvodná.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se ve svých sděleních ze dne 6. 12. 2001 a 3. 12. 2001 ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdali svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel obecným soudům v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu, nesprávný postup při provádění a hodnocení důkazů a porušení zásady presumpce neviny. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud se zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo každého, proti němuž je vedeno trestního řízení, aby byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (čl. 40 odst. 2 Listiny) a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Z provedených důkazů vyplývá zcela konkrétní účast stěžovatele na páchané trestné činnosti a obecné soudy pak v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Ústavní soud se zcela ztotožnil se závěry rozhodnutí soudů obou stupňů i s obsahem vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti, když v procesním postupu obecných soudů v trestní věci stěžovatele, jakož i v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích, žádná ze shora uvedených porušení nezjistil. Skutkový stav věci byl podle názoru Ústavního soudu zjištěn správně při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva stěžovatele na obhajobu a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Pokud stěžovatel namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil s opravným prostředkem na nezávislý soud, který o věci jednal, a vydal příslušné rozhodnutí. Rovněž nebylo shledáno porušení namítaných ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy ČR, neboť stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedené články Listiny zaručují právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], nezabýval se Ústavní soud otázkou odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť návrh na odložení vykonatelnosti má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 1. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu