ECLI:CZ:US:2002:2.US.355.01
sp. zn. II. ÚS 355/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. L. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2001, č. j. 26 Cdo 1856/99-283 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2001, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1999, č. j. 23 Co 94/99-240, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v její právní věci o vyklizení bytu a dalších prostor v jejím rodinném domě Nejvyšší soud České republiky napadeným rozsudkem porušil základní ústavní právo a zákon, když pouze vlastním uvážením se snaží nově založit dosud neexistující právo a pak v jeho důsledku eliminovat dispoziční právo vlastníka. Nejvyšší soud České republiky totiž dovodil, že bývalému manželovi stěžovatelky přísluší v případě povinnosti vyklidit byt a suterénní místnost v rodinném domě, jehož id. 1/2 byla v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázána do vlastnictví stěžovatelky, právo na přidělení náhradního bytu, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v §712 odst. 3 větě druhé občanského zákoníku.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud České republiky rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1999, č. j. 23 Co 94/99-240, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
V dané věci Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 2 věty první občanského soudního řádu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak věc nebyla doposud pravomocně skončena, řízení dále pokračuje a v dané fázi řízení jsou stěžovatelce k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 1. 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu