Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.06.2002, sp. zn. II. ÚS 366/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 70/26 SbNU 215 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.366.2000

sp. zn. II. ÚS 366/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky Š., a.s., v konkurzu, za niž jedná správce konkurzní podstaty Ing. M. B., zast. advokátem JUDr. D. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 11 Cmo 98/2000-48, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a společnosti A. B., s.r.o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 11 Cmo 98/2000-48, se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností ze dne 14. 6. 2000, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí. Tvrdí, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2001, čj. 29 K 33/2001-52, byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurz a byl ustanoven konkurzní správce, na něhož přešla dle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání oprávnění nakládat s majetkem podstaty. Je oprávněn jednat za úpadce i ve věci podané ústavní stížnosti. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 23 Cm 574/95, z něhož zjistil následující: Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 30. 11. 1994 se stěžovatelka (v rozhodnutí označená jako žalobce) domáhala proti žalované společnosti A. B., s.r.o., se sídlem B. (dále jen "vedlejší účastník"), zaplacení částky 12.950.000,- Kč a nákladů řízení. Dne 9. 1. 1995 vzala žalobu částečně zpět o 8.050.000,- Kč. Posléze, podáním ze dne 14. 12. 1999, vzala žalobu zpět v celém rozsahu s odůvodněním, že vedlejší účastník po podání žaloby dlužnou finanční částku uhradil. Své tvrzení doložila bankovními výpisy. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 1. 2000, čj. 23 Cm 574/95-27, rozhodl tak, že v bodě I. výroku řízení zastavil, v bodě II. výroku stěžovatelce vrátil polovinu soudního poplatku a v bodě III. výroku rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení v částce 159.235,- Kč. Usnesení odůvodnil tím, že stěžovatelka vzala žalobu v průběhu řízení zpět, proto soud postupoval podle §96 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. §146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř., s přihlédnutím k ust. §149 o.s.ř., neboť žaloba byla podána důvodně. Proti usnesení soudu I. stupně podal vedlejší účastník odvolání, jímž napadl pouze výrok o nákladech řízení. Dle jeho přesvědčení žaloba nebyla důvodná, neboť stěžovatelka ji podala před splatností požadované pohledávky, která měla nastat dle kupní smlouvy až 30. 9. 1996. Část ceny ve výši 18,5 mil. Kč měla být uhrazena do 30 dnů po registraci kupní smlouvy a zbytek v měsíčních splátkách po 350.000,- Kč od 1. 1. 1993. Při výpočtu výše nákladů řízení vycházel soud ze základu 12.950.000,- Kč, a to přesto, že stěžovatelka vzala dne 9. 1. 1995 žalobu částečně zpět o částku 8.050.000,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2000, čj. 11 Cmo 98/2000-48, napadené rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení částku 14.130,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení a dále ji zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že je nutné věc posoudit podle §146 odst. 2 o.s.ř. Aby mohly být náklady řízení přisouzeny stěžovatelce, musela by být žaloba podána důvodně a vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka, který žalovanou pohledávku po podání žaloby uhradil. V opačném případě by měl právo na náhradu nákladů řízení vedlejší účastník podle věty první citovaného ustanovení. Stěžovatelka v žalobě, podané dne 30. 11. 1994, tvrdila, že na celkový dluh ve výši 34.250.000,- Kč vedlejší účastník uhradil částku 21.300.000,- Kč. Ke dni podání žaloby však mělo být zaplaceno 26.200.000,- Kč, z toho jednorázově 18.500.000,- Kč a ve splátkách 7.700.000,- Kč. Žaloba byla proto důvodná jen co do částky 4.900.000,- Kč. Toho si byla vědoma i stěžovatelka, když dne 9. 1. 1995 žalobu omezila o 8.050.000,- Kč. Poté, dne 14. 12. 1999, vzala žalobu zpět v celém rozsahu s tím, že za dobu od 2. 12. 1994 do 15. 9. 1996 vedlejší účastník zaplatil celkem 911.850,- Kč. Z těchto zjištění odvolací soud vyvodil závěr, že původní žaloba byla odůvodněná jen co do částky 4.900.000,- Kč a rovněž ohledně této částky vzala stěžovatelka žalobu zpět na základě zaplacení pouhých 911.850,- Kč. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žaloba byla plně odůvodněná, když ve skutečnosti byla odůvodněná jen ohledně poměrně nepatrné částky. Konstatoval, že nejsou splněny předpoklady použití §146 odst. 2, věta druhá o.s.ř., a stěžovatelce proto náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně nepřísluší. Náhrada nákladů řízení naopak náleží vedlejšímu účastníku dle věty první citovaného ustanovení. Sestává z odměny za dva úkony právní služby v částce 14.060,- Kč a za dva režijní paušály 70,- Kč dle vyhlášky č. 270/1990 Sb. Dne 27. 4. 2000 požádala stěžovatelka odvolací soud o opravu výše uvedeného rozhodnutí s poukazem na to, že v odůvodnění došlo k nesprávnému součtu peněžních úhrad, zmíněných v podání ze dne 14. 12. 1999. Soud nesprávně započetl poslední úhradu z 25. 9. 1996 ve výši 11.850,- Kč místo částky 11.850.000,-Kč. Protože tato nesprávnost soudu má vliv na samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, navrhla, aby soud uvedené chyby opravil, a to včetně změny výrokové části. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2000, čj. 11 Cmo 98/2000-48, odůvodnění svého usnesení opravil v poslední větě druhého odstavce druhé strany usnesení a uvedl, že vedlejší účastník ve splátkách za dobu od 2. 12. 1994 do 25. 9. 1996 zaplatil nikoli 911.850,- Kč, ale 12.950.000,- Kč. V části, v níž se stěžovatelka domáhala změny výroku napadeného usnesení, návrh na opravu zamítl. V odůvodnění uznal početní chybu, jíž se dopustil. Vysvětlil však, že není možné změnit i výrok rozhodnutí tak, aby byla stěžovatelka povinnosti k náhradě nákladů řízení zbavena, neboť taková oprava dle ustanovení §164 a §167 o.s.ř. není možná. Podotkl, že důvodem jeho rozhodnutí o tom, kdo z účastníků ponese náhradu nákladů řízení, byla i skutečnost, že žaloba byla podána z převážné části ještě před splatností uplatněné pohledávky. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 11 Cmo 98/2000-48, napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Shodně s návrhem na opravu napadeného rozhodnutí v ní namítá, že soud se při součtu finančních částek, uhrazených žalovaným po podání žaloby dopustil početní chyby, když v odůvodnění konstatoval, že za dobu od 2. 12. 1994 do 25. 9. 1996 žalovaný zaplatil ve splátkách 911.850,- Kč. Stěžovatelka naopak bankovními výpisy doložila, že žalovaný v tomto období zaplatil částku 12.950.000,- Kč. Uvedená početní chyba soudu měla vliv na samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem odvolacího soudu, který své rozhodnutí opřel o chybný součet čísel, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení Vrchní soud v Praze a vedlejšího účastníka řízení společnost Armaturku Břasy, s.r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření dal stěžovatelce za pravdu v tom, že při zvažování jejího práva na náhradu nákladů řízení z hlediska ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. se dopustil početní chyby, v důsledku níž dospěl k závěru, že stěžovatelka vzala žalobu zpět za situace, kdy celý jí uplatněný nárok nebyl uspokojen. Kdyby toto byl jediný důvod neúspěchu stěžovatelky v odvolacím řízení, bylo by patrně možno bez dalšího považovat napadené usnesení za nespravedlivé. Úvaha odvolacího soudu při posuzování otázky náhrady nákladů řízení nebyla však založena jen na chybném početním úkonu, ale byla ovlivněna i tím, že stěžovatelka zažalovala svou pohledávku ve větším rozsahu, než jak byla ke dni podání žaloby splatná. Z této skutečnosti odvolací soud dovodil, že žaloba nebyla podána v celém rozsahu důvodně, a že proto nejsou splněny předpoklady pro použití ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř. Takové posouzení věci nevybočovalo dle názoru odvolacího soudu z jeho oprávnění volně hodnotit důkazy dle §132 o.s.ř. Za dané dvojznačné situace ponechal na uvážení Ústavního soudu, který z obou v úvahu přicházejících momentů, jež vedly k rozhodnutí obecného soudu, bude považovat při posuzování otázky, zda došlo k porušení základního práva stěžovatelky, za podstatnější, a tudíž důležitější. Závěrem uvedl, že se neshledává oprávněným tuto otázku posoudit, a nečiní proto žádný určitý návrh, jak byl měl Ústavní soud rozhodnout. Společnost Armaturka B., s.r.o., ač doloženě vyzvána, se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřila. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvené nebo garantované ústavním pořádkem. Námitky stěžovatelky směřují proti formálnímu pochybení Vrchního soudu v Praze, který v důsledku zřejmé početní chyby započetl poslední platbu vedlejšího účastníka na pohledávku stěžovatelky ve výši 11.850,- Kč namísto správných 11.850.000,- Kč. Tato nesprávnost měla mít vliv na samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti námitku uznal. Své rozhodnutí však přesto nepovažuje za nespravedlivé, neboť otázku náhrady nákladů řízení nezaložil jen na chybném početním úkonu, ale také na tom, že stěžovatelka zažalovala svoji pohledávku ve větším rozsahu, než jak byla ke dni podání žaloby splatná. V souladu se svou ustálenou judikaturou není Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti vázán jejím ústavněprávním odůvodněním. Jeho úkolem v řízení a rozhodování o ústavních stížnostech není jen ochrana tvrzených práv stěžovatelky. V souladu s článkem 83 Ústavy chrání ústavnost jako objektivní kategorii, a proto může ústavní stížnosti vyhovět i z jiných důvodů, než uvádí stěžovatelka. V dané věci se Ústavní soud v prvé řadě zabýval posouzením otázky, zda bylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka vzala žalobu, podanou Krajskému soudu v Plzni dne 29. 11. 1994, v celém rozsahu zpět přípisem ze dne 14. 12. 1999, v němž uvedla, že důvodem ke zpětvzetí bylo chování vedlejšího účastníka, který po podání žaloby uhradil vymáhanou pohledávku. Své tvrzení doložila bankovními soupiskami o jednotlivých úhradách. Soud prvého stupně se při rozhodování o nákladech řízení striktně držel ustálené soudní judikatury, podle níž je třeba v takovém případě důvodnost podání žaloby posuzovat procesně z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (srov. Bureš a spol.: Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání, 1996, str. 325). Dospěl k závěru, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka. Jeho zavinění zhodnotil výlučně z procesního hlediska, aniž by ve věci prováděl dokazování, a dle ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku. Soud druhého stupně se v odvolacím řízení při rozhodování o nákladech řízení vzniklých před soudem prvého stupně procesního hlediska nedržel. Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel z kupní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem dne 30. 7. 1992, a to z jejího článku IV., jímž byla stanovena cena převáděných věcí a její splatnost. Neztotožnil se proto s názorem soudu prvého stupně, že byla žaloba plně odůvodněna, jeho usnesení změnil a dle ustanovení §146 odst. 2, věty první, o.s.ř. uložil povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelce. Přitom se dopustil početní chyby, v důsledku níž dospěl k závěru, že stěžovatelka vzala žalobu zpět za situace, kdy celý jí uplatněný nárok nebyl uspokojen. Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací uvedeným postupem porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Podstatou činnosti odvolacího soudu je přezkum rozhodnutí soudu prvého stupně. Protože není odvolací soud vázán zjištěným skutkovým stavem, může za určitých podmínek sám provádět dokazování ve věci (§213 o.s.ř.). Takové dokazování však má vzhledem k jeho přezkumné úloze své meze. Odvolací soud musí uvážit, jakých skutečností se bude dokazování v odvolacím řízení týkat, neboť, pokud by měla být jeho výsledkem zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci, bylo by takovým jeho dokazováním účastníku ve skutečnosti odňato právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu. Takové rozhodnutí by bylo ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, C.H. Beck, 2. vydání 1996, str. 577). Pokud odvolací soud v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudu prvého stupně neřešil otázku důvodnosti podané žaloby z hlediska procesního, ale postupoval jinak, přičemž vycházel z citované kupní smlouvy, na jejímž základě posoudil věc po právní stránce odlišně od soudu prvého stupně, porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a odňal stěžovatelce její zákonné právo domáhat se přezkoumání takového rozhodnutí. S tím souvisí další procesní pochybení odvolacího soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí cituje kupní smlouvu, uzavřenou mezi účastníky , a vychází z ní při posuzování otázky důvodnosti žaloby, jež je rozhodující pro jeho závěr o zavinění stěžovatelky a o její povinnosti hradit náklady řízení. Přitom z obsahu spisu nevyplývá, že by předmětnou smlouvu provedl jako důkaz. Ustanovení §214 odst. 2 písm. f) o.s.ř., podle něhož odvolací soud postupoval, umožňuje projednat odvolání, jež se týká toliko nákladů řízení, bez nařízení jednání. Takový postup je však nepřípustný, jestliže odvolací soud provádí dokazování. Pro dokazování v odvolacím řízení platí přiměřeně ustanovení §120 až 136 o.s.ř. (srov. R 51/95). Pokud odvolací soud použil jako podklad pro svoje rozhodnutí listinný důkaz, bylo jeho povinností provést takový důkaz při jednání, aby účastníci mohli uplatnit své právo vyjádřit se k němu (§122, §123, §129 o.s.ř.). To platí tím spíše za situace, kdy se odvolací soud hodlal na podkladě listinného důkazu odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvého stupně. Jeho nesprávným postupem bylo stěžovatelce znemožněno, aby uplatnila svá procesní práva dle občanského soudního řádu, čímž nepochybně byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Nad rámec výše uvedeného shledal Ústavní soud důvodnou i námitku stěžovatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se dopustil zjevné početní chyby, která měla vliv na jeho rozhodnutí. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat učiněná skutková zjištění ani jejich právní posouzení. To však neplatí za situace, kdy jsou zjištěny výrazné nesrovnalosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že vedlejší účastník zaplatil po podání žaloby celkem 911.850,- Kč. Jeho závěry však nemají oporu v provedeném dokazování, neboť stěžovatelka doložila bankovními výpisy, že vedlejší účastník za uvedené období uhradil 12.950.000,- Kč. Tato zřejmá nesprávnost má i dle vyjádření odvolacího soudu původ v chybném součtu čísel. Skutková zjištění a právní posouzení věci odvolacím soudem se tak dostaly do extrémního nesouladu s provedeným dokazováním. Nesprávná skutková zjištění ohledně výše finanční částky, kterou měl vedlejší účastník uhradit po podání žaloby, měla pak vliv na samotné rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo možno napravit opravným usnesením. Citované články Listiny obsahují základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem předepsanému postupu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníku možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné (srov. např. nález III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 10, str. 51 a násl.). Dle přesvědčení Ústavního soudu odvolací soud z tohoto zákonného postupu vybočil. Jako podklad pro své rozhodnutí o nákladech řízení použil důkaz, který zákonem stanoveným způsobem neprovedl, a na jeho základě posoudil věc po právní stránce odlišně od soudu prvého stupně. Porušil tím zásadu dvojinstančnosti a odňal stěžovatelce její právo domáhat se přezkoumání takového rozhodnutí. Své rozhodnutí a řízení mu předcházející tak zatížil vážnými vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů i zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, č. j. 11 Cmo 98/2000-48, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 11. června 2002