ECLI:CZ:US:2002:2.US.371.01
sp. zn. II. ÚS 371/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky Z. G., zastoupené advokátkou JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 4. 2000, čj. 30 C 96/98-129, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2001, čj. 10 Co 685/2000-149, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností ze dne 17. 6. 2001, doplněnou dne 23. 8. 2001, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni. Namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv uvedených v čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 30 C 96/98, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se návrhem podaným u Okresního soudu Plzeň-město dne 26. 2. 1999 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil prvnímu odpůrci V. M. povinnost zaplatit jí částku 6.354,- Kč, která představuje slevu na nájemném za dobu od března 1996 do září 1997, náhradu za úklid po rekonstrukci a malování a úhradu za vrácenou podporu na bydlení za poslední čtvrtletí roku 1997 a za první čtvrtletí roku 1998. Usnesením ze dne 13. 1. 1999 soud připustil, aby do řízení vstoupila jako další účastník na straně odpůrce Ing. P. M. (oba dále jen "odpůrci"). Dne 25. 11. 1999 podali odpůrci vzájemný návrh, jímž se domáhali po stěžovatelce zaplacení částky 3.297,- Kč, která představuje neuhrazené nájemné a služby za užívání bytu za dobu od července 1997 do ledna 1998.
Okresní soud Plzeň-město svým rozsudkem ze dne 17. 4. 2000, čj. 30 C 96/98-129, návrh stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost zaplatit odpůrcům částku 3.297,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl i o vzniklých nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro přiznání slevy na nájemném. Nepřisvědčil ani dalším nárokům stěžovatelky na zaplacení náhrady za úklid po rekonstrukci bytu a po malování, když odkázal na ustanovení §6 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., jež ukládá povinnost hradit uvedené náklady nájemníkovi. Poukázal na výpovědi svědků, jimiž bylo vyvráceno, že by nutnost provedení úklidu po rekonstrukci a malování vznikla v souvislosti se stavební činností v domě. K poslednímu nároku stěžovatelky na úhradu vrácené podpory na bydlení soud uvedl, že vznik odpovědnosti odpůrců za škodu stěžovatelky by byl dán pouze za splnění několika předpokladů. V daném případě však nebyl splněn již první předpoklad, a to zaviněné protiprávní jednání odpůrců. Soud naopak shledal důvodným vzájemný návrh odpůrců na zaplacení dlužného nájemného. Poukázal na provedené dokazování, jímž bylo prokázáno, že stěžovatelka řádně neplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, ačkoli jí tato povinnost vyplývá z uzavřené smlouvy i z ustanovení §696 občanského zákoníku.
Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 19. 2. 2001, čj. 10 Co 685/2000-149. Potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a rozhodl o vzniklých nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že nalézací soud shromáždil důkazní prostředky v rozsahu plně postačujícím pro právní posouzení věci. Tyto důkazy pečlivě hodnotil a dospěl ke správnému právnímu závěru. Uvedl, že soud vycházel při posouzení oprávněnosti nároku na slevu z nájemného z ustanovení §698 občanského zákoníku a po vyslechnutí ostatních nájemníků v domě dospěl ke správnému závěru, že v případě stěžovatelky nedošlo stavebními úpravami v domě podstatně či po delší dobu ke zhoršení podmínek užívání bytu, jež by založily právo na slevu z nájemného. Pokud byla probourána koupelna, byl její byt dán následně, na náklady odpůrců, do pořádku včetně vymalování a úklidu. Jestliže stěžovatelka poté vynaložila další finanční částky za úklid provedený vnučkou a jejím přítelem, učinila tak o své újmě, navíc její vnučka za úklid žádné peníze nepožadovala. Stěžovatelka dle závěru odvolacího soudu neprokázala ani svůj další nárok na náhradu škody, jež jí údajně vznikla tím, že musela vrátit neoprávněně vyplacený příspěvek na bydlení. Soud konstatoval, že stěžovatelka především neprokázala, že jí zaviněním odpůrců vznikla škoda, když sama žádost o příspěvek jejich jménem podepsala. Odvolací soud pak v podrobnostech odkázal na zdůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který se požadavky stěžovatelky pečlivě zabýval a po zhodnocení všech provedených důkazů správně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Odvolací soud potvrdil i výrok, jímž nalézací soud vyhověl protinávrhu odpůrců, když jejich nárok byl potvrzen výpovědí samotné stěžovatelky a listinnými důkazy. K námitce stěžovatelky, že se soud nezabýval důvody, pro které nájemné krátila, uvedl, že uzavřením nájemní smlouvy stěžovatelce vznikla povinnost platit nájemné ve sjednané výši bez možnosti, aby si sama podmínky smlouvy upravovala.
Stěžovatelka napadla obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Dle jejího názoru jí soudy neposkytly řádnou ochranu před zásahy jiných osob do nerušeného výkonu jejích práv, zejména práva nájemního, práva na náhradu škody a též práva na spravedlivý proces. Oba soudy nesprávně zhodnotily důkazy předkládané oběma stranami sporu a hodnotily je jednostranným způsobem. Stěžovatelka upozornila na to, že se domáhala zákonných nároků, jež jí odpůrci nebyli ochotni splnit. Provedla tudíž postupné započtení své splatné pohledávky vůči jejich pohledávce. Oba soudy těmto skutečnostem nevěnovaly pozornost a zaměřily se převážně na otázku neplacení nájemného. Stranami navržení a soudem vyslechnutí svědkové byli v jistém vztahu k odpůrcům, a byli tedy pod jejich vlivem. Soudy v důsledku toho učinily nesprávné právní závěry, na jejichž základě návrh stěžovatelky zamítly.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni, a vedlejší účastníky řízení Ing. V. M. a Ing. P. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že uvedenými rozsudky nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky a odkázal na jejich zdůvodnění. Konečné rozhodnutí ponechal na úvaze Ústavního soudu.
Ing. V. M. a Ing. P. M. se svého postavení vedlejších účastníků písemně vzdali.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů. Odůvodnění stížnosti obsahuje v podstatě stejné argumenty, jež uvedla ve svých odvolacích námitkách. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelka zpochybňuje zejména hodnocení důkazů obecnými soudy a poukazuje na jednostrannost řízení ve prospěch odpůrců. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy. Jak vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město, soud prvého stupně se podrobně zabýval jednotlivými nároky stěžovatelky a k jejich prověření provedl rozsáhlé dokazování. Vyhověl přitom všem návrhům učiněným stěžovatelkou i odpůrci. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit její námitce, že soud vedl řízení jednostranně a zaměřil se převážně na otázku neplacení nájemného stěžovatelkou. Nelze se ztotožnit ani s jejím názorem, že převážná většina vyslechnutých svědků byla v určitém vztahu k odpůrcům. Při posouzení důvodnosti nároků stěžovatelky na náhradu za úklid v bytě a za vrácený příspěvek na bydlení vyšel soud ze samotné výpovědi stěžovatelky coby účastnice řízení a z výpovědi svědkyně M. M., která je vnučkou stěžovatelky a dle vlastního prohlášení oba odpůrce nezná. Při posouzení nároku na slevu z nájemného byli vyslechnuti jako svědkové jednak pracovníci společnosti, která prováděla rekonstrukci domu, jednak další nájemníci z domu. Ti prohlásili, že nemají žádný vztah ani ke stěžovatelce ani k odpůrcům. Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by svědkové vypovídali pod vlivem odpůrců. Na takový vztah nelze bez uvedení bližších skutečností usuzovat zajisté z toho, že se jednalo o nájemníky domu či pracovníky firmy, jež v domě prováděla stavební úpravy.
Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně citoval obsah provedených důkazů. Tyto důkazy poté ve smyslu §132 o.s.ř. ústavně přijatelným způsobem zhodnotil. Akceptovatelný je i závěr soudu o tom, že stěžovatelka své nároky neprokázala. Ústavní soud připomíná, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozují příznivé právní důsledky. K těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§120 o.s.ř.). Stěžovatelce se na rozdíl od odpůrců svá tvrzení prokázat nepodařilo, a logicky proto nese pro ni nepříznivé důsledky s tím spojené. V této okolnosti nelze spatřovat nic, co by Ústavní soud mohlo vést k pochybnostem o ústavnosti postupu obecného soudu. Zejména pak nelze považovat uplatnění zásady projednací za porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy o rovných právech všech účastníků řízení, které stěžovatelka namítá.
Odvolací soud, který se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, své skutkové a právní závěry srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Podrobně se zabýval i námitkami stěžovatelky, jež jsou ostatně obsaženy také v ústavní stížnosti a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. Ústavní soud považuje za nutné dodat, že způsob, jakým si stěžovatelka započetla svoji "splatnou pohledávku" vůči pohledávce odpůrců, nemá oporu v zákoně. K zániku závazku započtením nedochází automaticky, ale na základě jednostranného nebo dvoustranného právního úkonu. Z toho vyplývá, že ke kompenzaci dle §580 občanského zákoníku je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému účastníku. Z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město však nevyplývá, že by takový projev stěžovatelka vůči odpůrcům učinila. Okolnost, že si sama z vyměřeného nájemného postupně strhávala částky na pokrytí svých nákladů a o tyto částky platila nižší nájemné, nemůže být považována za platně provedené započtení.
Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 4 Listiny, na něhož stěžovatelka odkazuje, stanoví meze základních práv a svobod a je směrnicí pro tvorbu, výklad a používání dalších právních norem. Je zařazen mezi obecná ustanovení Listiny a je nutno ho vykládat ve spojení se základními právy a svobodami, zakotvenými v hlavě druhé a násl. Listiny. Článek 36 Listiny, na něhož stěžovatelka odkazuje, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušily. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do jejich nezávislého rozhodování. Stěžovatelka dále upozorňuje na porušení článku 10 odst. 1 Listiny. Citovaný článek na projednávanou věc prima facie nedopadá a ani sama stěžovatelka žádným způsobem nevysvětluje, v čem spatřuje jeho souvislost s předmětem ústavní stížnosti. Pokud jde o údajné porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou připomíná, že ustanovení v něm představuje toliko institucionální záruku práva na soudní ochranu, a proto není způsobilé založit bezprostředně základní právo jednotlivce na soudní ochranu. Jeho porušení se tudíž cestou ústavní stížnosti zásadně nelze dovolat.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stěžovatelka byla jakkoli dotčena na svých ústavně zaručených právech. Proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 1. října 2002 JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu