ECLI:CZ:US:2002:2.US.382.02
sp. zn. II. ÚS 382/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti I. G., zastoupeného JUDr. F. Z., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29.5.2002, č.j. 6 Nt 207/2002-10, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 3.5.2002, sp. zn. 2 Zt 85/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29.5.2002, č.j. 6 Nt 207/2002-10, jímž označený soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, zamítl stížnost stěžovatele (dříve obviněného) o dalším trvání vazby jako nedůvodnou a rovněž usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 3.5.2002, č.j. 2 Zt 85/2000-59, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě i nadále (§71 odst. 3 trestního řádu), z důvodů uvedených v §67, písm. b), písm. c) trestního řádu.
Podle názoru stěžovatele byla oběma, v záhlaví usnesení označenými usneseními, porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na osobní svobodu ( uvedené v čl. 8 odst. 1, odst. 2, věta první, odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
K výše uvedeným námitkám o údajném porušení základních práv a svobod dle Listiny stěžovatel dále uvádí, že obecným soudům je ze zákona přikázána povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit, v oblasti trestního soudnictví (rozhoduje-li se usnesením), způsobem přikázaným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, tj. v odůvodnění dostatečně zřejmým způsobem vyložit, z jakých důkazů a prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a jakými úvahami se příslušný soud při jejich hodnocení řídil.
V této souvislosti poukazuje stěžovatel na obsah výpovědi spoluobviněného mladistvého M. O. ze které, dle názoru stěžovatele, rozhodně nelze dovodit skutečnosti, uvedené jak v napadeném usnesení soudu prvního stupně, tak i v usnesení státního zástupce, že by stěžovatel vyhrožoval jmenovanému spoluobviněnému a jeho rodině, v případě odůvodnění usnesení státního zástupce dokonce fyzickou likvidací, pokud nebude stát na straně stěžovatele.
Takto, podle názoru stěžovatele, "účelově zpracovaná odůvodnění napadených usnesení" o existenci koluzního vazebního důvodu (§67 písm. b) trestního řádu) prý zcela pomíjí skutečnost, že označené vyhrožování a napadení spoluobviněného ml. M. O. se netýká předmětné trestní věci, ale jiné trestní věci, vyšetřované Policií ČR, Okresním ředitelstvím, Službou kriminální policie a vyšetřování, teritoriálního oddělení v Kadani, pod ČVS-OVCV:3752/2001.
Usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově stěžovatel dále vytýká, že jeho právnímu zástupci bylo doručeno až dne 13.5.20002, když téhož dne bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Chomutově o zamítnutí stížnosti stěžovatele o dalším trvání vazby. Z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že oba orgány veřejné moci porušily jeho právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů. Ke stejnému porušení práv a svobod ze strany označených orgánů veřejné moci prý dochází i při jiných rozhodováních těchto orgánů. Ve vztahu k těmto rozhodnutím stěžovatel vyjmenovává rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a údajně neoprávněné průtahy Okresního státního zastupitelství v Chomutově při podání obžaloby v předmětné trestní věci.
Jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29.5.2002, zamítl tento soud stížnost stěžovatele o dalším trvání vazby jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení okresní soud uvádí, že stížností napadeným usnesením Okresní státní zastupitelství v Chomutově podle §71 odst. 3 trestního řádu rozhodlo o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel je stíhán příslušným policejním orgánem ve věci vedené tímto orgánem pod sp. zn. ČVS:OVCV-3793/2001 pro trestné činy krádeže (podle §247 odst. 1, písm. b) odst. 3, písm. b) trestního zákona, a porušování domovní svobody ( podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona), jichž se měl dopustit tím, že od měsíce října 2001 do měsíce listopadu 2001, v několika případech měl poskytnout duplikát klíčů od rodinného domku čp. 387 v Klášterci nad Ohří, majitele V. L.spoluobviněnému mladistvému M. O., který za použití tohoto klíče měl vniknout do uvedeného domu a odcizit zde finanční hotovost ve výši 1.450.000,-Kč, a o peníze se rozdělit.
V odůvodnění usnesení okresní soud konstatuje, že trestní stíhání stěžovatele pro shora označené trestné činy bylo zahájeno v souladu s příslušnými procesními ustanoveními, protože doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhla u stěžovatele tři měsíce, státní zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě podle §71 odst. 3 trestního řádu, a to usnesením ze dne 3.5.2002, z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Jak dále uvedl okresní soud, soud se nemohl zabývat hodnocením důkazů, protože mu to v tomto stádiu řízení nepřísluší. Trestní věc stěžovatele se nachází ve stádiu přípravného řízení, a doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání byly spáchány, tyto skutky mají všechny znaky shora označených trestných činů, a jsou zde zřejmé důvody pro podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel (obviněný). S ohledem na osobu stěžovatele, jeho povahu, povahu a závažnost trestného činu pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout propuštěním stěžovatele na svobodu.
Provedenou lustrací tento soud zjistil, že dne 2.5.1996 byla na stěžovatele podána obžaloba, sp. zn. 5 T 104/96, pro jednání kvalifikované jako trestný čin omezování osobní svobody ( §231 odst. 1 trestního zákona) a kuplířství ( §204 odst. 1, odst. 1 trestního zákona), když věc není doposud skončena. Dále soud konstatoval, že stěžovatel byl již v jiné trestní věci pravomocně odsouzen, v jiných trestních věcech byl zproštěn obžaloby. V době vydání předmětného usnesení byl stíhán Policií ČR - SKPV v Kadani, okr. Chomutov pod ČVS:OVCV 3752/01 pro podezření ze spáchání další majetkové trestné činnosti.
Pokud se týká předmětné trestní věci, zde okresní soud poukázal především na skutečnost, že stěžovatel měl svým jednáním způsobit manželům L. škodu, převyšující 1 milión Kč, když podle §89 odst. 11 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., škoda v tomto rozsahu představuje značnou škodu. Okresní soud zdůraznil, že trestný čin krádeže ve třetím odstavci (§247 odst. 3 trestního zákona) je nejpřísněji trestně postihovaným z uvedených trestných činů, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do osmi let, takže se podle §41 odst. 2 trestního zákona považuje za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, na který se vztahuje doba trvání vazby podle §71 odst. 8 písm. c) trestního řádu.
Důvod tzv. koluzní vazby spatřuje okresní soud v tom, že stěžovatel již měl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání zákonem nepřípustným jednáním, když měl přímo vyhrožovat spoluobviněnému M. O. a jeho rodině tím, že pokud nebude stát na jeho straně, tak dopadne špatně a jeho rodina také. Důvod tzv. vazby předstižné je podle názoru okresního soudu nutno spatřovat ve skutečnosti, že proti stěžovateli je vedeno další trestné stíhání pro majetkovou a jinou trestnou činnost, stěžovatel nemá žádný legální zdroj příjmů a je tedy obava, že by si na svobodě prostředky k obživě opatřoval majetkovou trestnou činností.
Usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 3.5.2002 je v podstatě zopakováno a dále doplněno v již shora citovaném usnesení okresního soudu, takže Ústavní soud ČR nepovažuje za nutné je dále obsáhle citovat.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti, pokud se týká důvodu tzv. koluzní vazby, polemizuje stěžovatel s odchylkami ve výpovědi mladistvého spoluobviněného M. O. s tím, že údajně z jeho strany nešlo o vyhrožování a u stěžovatele není tedy dán důvod tzv. koluzní vazby.
Námitka není důvodná. Z citace částí výpovědí mladistvého spoluobviněného, jak je uváděna v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl s M. O. v kontaktu, že spolu hovořili o předmětné trestné činnosti, stěžovatel měl na mladistvého M. O. vliv, takže při propuštění stěžovatele na svobodu v dané fázi trestního řízení je zde důvodná obava, že by na mladistvého opětovně negativně působil. Je v celku nerozhodné, zda stěžovatel mladistvého M. O. při dřívějších rozmluvách pouze přemlouval nebo zda mu vyhrožoval. Po podání obžaloby se stává jakákoliv výpověď mladistvého M. O. důležitým důkazem.
S ohledem na výsledky lustrace, provedené okresním soudem a dále i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel je osobou bez stálého zaměstnání a bez pravidelných finančních příjmů, je nutno souhlasit se závěry napadených usnesení, že v daném případě je dán rovněž důvod vazby tzv. předstižné.
K dalším námitkám stěžovatele, jež jsou již procesního charakteru, lze uvést následující:
V napadeném usnesení ze dne 3.5.2002 příslušný státní zástupce rozhodoval podle §71 odst. 3 trestního řádu, jež uvádí: "jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu."
Stěžovatel je ve vazbě od 8.2.2002, shora uvedená tří měsíční lhůta končila 8.5.2002. Státní zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě sice předčasně dne 3.5.2002, ale tento časový "předstih" v rozhodování nelze vytýkat i z toho důvodu, že předmětné usnesení státního zástupce bylo právnímu zástupci doručeno až dne 13.5.2002. Okresní soud rozhodl o stížnosti stěžovatele o dalším trvání vazby dne 29.5.2002. V mezidobí čtrnáctí dnů běžela lhůta k písemnému vyhotovení, k podání stížnosti a vyčkání, zda bude skutečně podána. Následovaly čtyři dny pracovního klidu a předložení věci soudu k rozhodnutí.
Ze shora uvedených skutečností lze shrnout, že soud prvního stupně rozhodl o stížnosti stěžovatele neprodleně a bez zbytečných průtahů. Tvrzení stěžovatele (s poukazem na znění §146a odst. 1 trestního řádu), že soud "rozhoduje nejpozději do pěti pracovních dnů" není důvodné. Lhůta pro rozhodování má v daném případě pouze pořádkový charakter a s jejím nedodržením zákon nespojuje žádné procesní důsledky, neboť tato lhůta vyjadřuje požadavek urychleného soudního přezkumu závažného zásahu do jednoho z důležitých občanských práv, chráněných Listinou.
Závěrem považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že jeho úkolem není přezkum celkového řízení u obecných soudů zejména z toho důvodu, že není jejich další odvolací instancí. Z tohoto důvodu upozornění stěžovatele na "časové prodlevy" v jiných soudních rozhodnutích, týkajících se vazby stěžovatele v jeho trestní věci, nemohou být Ústavním soudem přezkoumávány v řízení o předmětné ústavní stížnosti.
Obě, ústavní stížností napadená usnesení, zcela odpovídají příslušným právním předpisům, takže tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných základních práv a svobod, neodpovídají skutečnosti. Z tohoto důvodu proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 26. srpna 2002