ECLI:CZ:US:2002:2.US.383.02
sp. zn. II. ÚS 383/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Miloš Holeček a JUDr. Jiří Malenovský, ve věci ústavní stížnosti I. N., zastoupené JUDr. O. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, č. j. 29 Cdo 1277/2000-54, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2000, č. j. 12 Co 342/99-21, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí svou ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, č. j. 29 Cdo 1277/2000-54, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2000, č. j. 12 Co 342/99-21. Tímto usnesením bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení Okresního soudu v Děčíně, jímž se nepromíjí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu vydaného týmž soudem. Předmětem sporu byly okolnosti jeho doručení právnímu zástupci stěžovatelky dne 26. 2. 1999, kdy neměl být poštovní doručovatelkou v advokátní kanceláři nikdo zastižen. Proto byla zásilka uložena na poště a následujícího dne začala plynout lhůta k podání odporu, jejíž konec připadl na pondělí 15. 3. 1999, kdežto faxové podání došlo soudu až 16. 3. 1999, tedy den po lhůtě. Podle stěžovatelky však byl právní zástupce i jeho sekretářka v uvedený den přítomni na pracovišti. Navíc v den nového doručení dne 1. 3. 1999 se nedozvěděli, že jde o náhradní doručení, kdy již lhůta běžela. Nejvyšší soud uznal dovolání jako přípustné, avšak je zamítl, když po provedeném vyslechnutí svědků - sekretářky právního zástupce a poštovní doručovatelky a po zhodnocení obsahu doručenky, dospěl k závěru, že zde nejsou skutečnosti, které by zpochybňovaly správnost údajů na doručence a postup pošty. Tvrzení stěžovatelky, že písemnost byla jejímu právnímu zástupci dne 1. 3. 1999 předána bez jakékoli zmínky o tom, že byla dne 26. 2. 1999 uložena na poště, Nejvyšší soud vyvrátil tím, že by to bylo možné jen v případě, že by na doručence nebyl žádný údaj dodací pošty. Dále Nejvyšší soud poukázal na pravidla takového doručování podle bodu 15 přílohy č. 5 vyhl. č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), a na svou judikaturu v těchto otázkách.
Podle stěžovatelky tím došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když toto právo se realizuje stanoveným postupem, kterým je třeba chápat i respektování procesních předpisů o doručování dle §45 o.s.ř. Dále nebyl podle jejího názoru respektován účel soudního řízení podle §6 o. s. ř. z hlediska požadavků na spolehlivé zjištění skutečností. Podle stěžovatelky samo orazítkování zásilky pracovníkem pošty není dostatečným údajem o tom, že zásilka byla uložena. Nebylo též postaveno na jisto, že v uvedený den skutečně došlo k fyzické návštěvě doručovatelky. Výpis z doručovací knihy není hodnověrným důkazem. Dále je opomíjen §46 odst. 1 až 4 poštovního řádu, když dle výslechu svědkyň nebyly v domě sídla právního zástupce zřízeny poštovní schránky.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.
Nejvyšší soud ČR se v řízení o dovolání stěžovatelky vypořádal se všemi námitkami v něm uplatněnými, ke každé námitce pak v rozhodnutí uvedl přiléhavé odůvodnění svých závěrů i výklad aplikovaných ustanovení poštovního řádu. Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a usnesení je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR neodůvodňuje. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoliv "běžné" zákonnosti v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka vznáší námitky k právním závěrům, které byly z výše popsaného řízení učiněny. Ty se ale zejména týkají výkladu ustanovení podzákonného předpisu. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejných zákonů nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V daném případě Ústavní soud takovýto rozpor neshledal.
Totéž platí pro námitky ohledně důkazního řízení. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pouze v souvislosti s projednávaným případem připomíná, že bylo věcí stěžovatelky, aby ve vztahu k hodnocení údajů na doručence jako veřejné listině unesla důkazní břemeno, což se jí však podle názoru Nejvyššího soudu, s ohledem na jeho hodnocení výpovědí sekretářky právního zástupce a poštovní doručovatelky, nezdařilo. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, vychází zejména z principu volného hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.). Podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné., a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti. To vše za předpokladu, že obecné soudy jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 10. 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu