ECLI:CZ:US:2002:2.US.394.99
sp. zn. II. ÚS 394/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Z. H., zastoupeného advokátem JUDr. P. G., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 1999, čj. 42 Co 302/99-152, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 10. 8. 1999 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále článek 5 odst. 1 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 9 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") v návaznosti na odst. 1 a odst. 3 téhož článku.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 58 C 349/95, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Ostravě uložil rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, čj. 58 C 349/95-131, České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit stěžovateli částku 148.100, -Kč s 16 % úrokem od 20. 5. 1995 do zaplacení. Dále zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 936.900,- Kč s 16 % úrokem od 20. 5. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za škodu způsobenou stěžovateli rozhodnutím o vazbě. Provedl důkaz zprávou Ministerstva práce a sociálních věcí o průměrných mzdách vedoucích pracovníků v obchodě, dovodil jeho možný průměrný měsíční výdělek za dobu jeho vazby a vyhověl návrhu co do částky 124.100,- Kč. Dále dovodil, že přímým důsledkem vazby mu vznikla další skutečná škoda v souvislosti s vyplacením odstupného zaměstnancům ve výši 24.000,- Kč. Pokud se stěžovatel z titulu náhrady škody domáhal další částky 610.000,- Kč s tím, že v souvislosti s obchodní činností měl dluhy, které v důsledku vazby dosud nesplatil, neunesl v této části důkazní břemeno ani nesplnil svou povinnost tvrzení. Soudu nezbylo než v této části návrh zamítnout.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal a domáhal se jeho změny tak, aby mu kromě již přiznané částky byla přiznána další částka 939.900,- Kč. Soudu I. stupně vytýkal zejména nesprávnou úvahu při posouzení výše ušlého zisku. Nesouhlasil se srovnáním mzdy pracovníka obchodu s příjmem podnikatele. Při posouzení další škody ve výši 610.000,- Kč měl být vyzván k odstranění vad návrhu, popř. měl soud stanovit výši této další škody dle vlastního uvážení.
Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 3. 6. 1999, čj. 42 Co 302/99-152. Rozhodnutí soudu I. stupně v napadené části potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Připustil dále dovolání v souvislosti s posouzením otázky ušlého zisku podnikatele. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Nárok na zaplacení částky 610.000,- Kč představující nezaplacené dluhy stěžovatele shodně se soudem I. stupně neshledal pro nedostatek skutkových podkladů důvodným, neboť stěžovatel nenavrhl žádné důkazy o vzniku škody ani neuvedl skutková tvrzení k její specifikaci. Odvolací soud přejal dále jako správná skutková zjištění soudu I. stupně o výši průměrných výdělků vedoucích pracovníků v obchodě, z nichž byla vlastní úvahou soudu určena výše ušlého zisku stěžovatele. V souvislosti s posouzením otázky ušlého zisku podnikatele připustil dovolání, neboť ji považoval za otázku zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a ústavní stížnost. V obou podáních vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci o způsobu určení výše ušlého zisku. Dovozuje, že u podnikatele je třeba vykládat pojem "zisk" jako ušlý výdělek, tj. příjem podnikatele související s výdělečnou činností, který slouží jednak ke krytí osobních potřeb a dále k úhradě nutných podnikatelských výdajů, výdajů k ochraně podnikatelského majetku a nutných investic pro rozvoj podniku. Namítá, že ušlý zisk podnikatele nelze srovnávat s výší mzdy pracovníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že postupem odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve dvou směrech, a to v právu na spravedlivý proces a v meritu věci, tj. právu na odškodnění dle mezinárodních smluv, jež mají přednost před vnitrostátní právní úpravou. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vymezil připuštění dovolání. Domnívá se, že v řízení šlo o otázku výdělku podnikatele dle §21 tehdy platného zákona č. 58/69 Sb. Poukazuje na své nespravedlivé uvěznění, kterým mu vznikl nepochybně nárok na příslušné odškodnění. Tím, že mu nebylo přiznáno v zákonné výši, odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo dle článku 9 odst. 5 Paktu a dle článku 5 odst. 5 Úmluvy.
Nejvyšší soud České republiky zrušil na základě dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, čj. 25 Cdo 1920/99-165, rozhodnutí soudů obou stupňů ve výrocích o zamítnutí žaloby co do částky 326.900,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení. Věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Jinak dovolání odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že rozhodnutí o nároku na zaplacení částky 610.000,- Kč, kterou stěžovatel dluží svým věřitelům, není dle skutkových vylíčení ziskem, tím méně pak ziskem, který by mu ušel v důsledku vzetí do vazby. V této části shledal dovolání nepřípustným. Soud dále uvedl, že pro stanovení výše náhrady ušlého zisku stěžovatele je rozhodující zjištění jeho průměrného výdělku před tím, než byl vzat do vazby. Dokazování mělo být proto zaměřeno na zjištění příjmů a výdajů stěžovatele z podnikatelské činnosti za rok 1992. Upozornil na to, že daňové přiznání není jediným důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s činností podnikatele. Dalšími významnými okolnostmi jsou např. charakter jednotlivých příjmů a výdajů dle prvotních účetních dokladů a údaje v peněžním deníku. Dovolateli přisvědčil v tom, že samotné zjištění údajů o průměrných platech vedoucích pracovníků v obchodě není pro určení jeho ušlého zisku rozhodující. Závěr odvolacího soudu o způsobu výpočtu průměrného výdělku stěžovatele spočívá tudíž na nesprávném právním posouzení věci.
Z výše uvedených zjištění Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost je v části, kterou je napadán způsob určení výše ušlého zisku stěžovatele jako podnikatele, nepřípustná.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost vychází ze zásady, že ústavní stížnost je zamýšlena jako podpůrný prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Může jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V projednávané věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu za situace, kdy tento soud připustil možnost dovolání v otázce posouzení otázky ušlého zisku podnikatele. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě souběžné podání ústavní stížnosti a dovolání proti napadenému rozhodnutí možné. Nejvyšší soud však zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu I. stupně ohledně částky 326.900,- Kč s příslušenstvím, která představuje nepřiznanou část tvrzeného ušlého zisku stěžovatele, a ve výrocích o nákladech řízení. Věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ústavní stížnost je tudíž v části, jíž stěžovatel napadá způsob určení jeho ušlého zisku, podána ve fázi, kdy o této věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že není splněna podmínka daná ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel za situace, kdy se věc v uvedeném rozsahu vrátila soudu I. stupně k dalšímu řízení, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda jsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení neodmítne Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je v ústavní stížnosti konečně ani netvrdil. Postup dle uvedeného ustanovení není možný také proto, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01). Z porovnání ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí konečná. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Pokud stěžovatel vedle ústavní stížnosti podal k ochraně svých práv dovolání, v důsledku něhož byla rozhodnutí obecných soudů zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení soudu I. stupně, je vyloučeno postupovat dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v části, v níž stěžovatel napadá způsob určení svého ušlého zisku, jako nepřípustnou odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť důvod dovolání vymezil nesprávně. Dle jeho přesvědčení bylo právně významnou skutečností posouzení otázky výdělku dle ustanovení §21 zákona č. 58/69 Sb., nikoliv otázka ušlého zisku podnikatele. Ústavní soud především konstatuje, že v projednávaném případě byla přípustnost dovolání založena rozhodnutím odvolacího soudu. Jinak by dovolání nebylo přípustné. Stěžovatel sám o možnost připuštění dovolání nepožádal. Odvolací soud tak učinil z vlastní iniciativy a za právně významnou vymezil otázku posouzení ušlého zisku podnikatele. Pokud se nyní stěžovatel s takovým vymezením právní otázky neztotožňuje, nelze dojít k závěru, že by postupem odvolacího soudu došlo k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí konstatoval, že není soudem nadřízeným obecným soudům a jako orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud porušení těchto principů v postupu odvolacího soudu neshledal. Ustanovení §239 občanského soudního řádu ponechává v pravomoci odvolacího soudu, zda rozhodne o připuštění dalšího opravného prostředku a jak vymezí otázku, kterou je třeba dovolacím soudem řešit. Jedinou omezující podmínkou pro připuštění dovolání je, že musí jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí o tom, zda o takovou věc skutečně jde, není otázkou ústavní ochrany lidských práv. Je odůvodněno výlučně závažností potřeby sjednocení judikatury (viz např. III. ÚS 104/96, III. ÚS 87/99). Stěžovatel tudíž není osobou, jejíž práva mohla být výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání porušena. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje konečně porušení jeho práva dle článku 5 odst. 5 Úmluvy a článku 9 odst. 5 Paktu. Oba články zmíněných dokumentů zakotvují právo každého, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, na odškodnění. Toto právo nebylo stěžovateli upřeno. Obecné soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly, že je dána odpovědnost žalované za škodu způsobenou stěžovateli rozhodnutím o vazbě. Okolnost, že mu přiznaly méně, než požadoval, nemůže být vykládána jako porušení shora citovaných článků, jež zakotvují právo na odškodnění. Výše odškodnění je ponechána na rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu