ECLI:CZ:US:2002:2.US.403.01
sp. zn. II. ÚS 403/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti O. N., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 28. 6. 2001, doplněnou podáními ze dne 5. 11. 2001, 9. 4. 2002 a 25. 4. 2002, domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, ve kterém bylo Nejvyšším soudem ČR vysloveno, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §278 odst. 1 a §284 odst. 1 trestního řádu ve prospěch stěžovatele. Podstatu porušení zákona spatřoval Nejvyšší soud ČR v tom, že Okresní soud v Hradci Králové povolil obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63-III, ačkoliv pro povolení obnovy nebyly splněny podmínky stanovené zákonem (zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním - trestním řádem - v tehdy platném znění).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v roce 1963 odepřel vykonávat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 13. 2. 1963 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Tento trest byl vykonán v celém rozsahu. Po přijetí zákona č. 119/1990 Sb. požádal stěžovatel o přezkum odsuzujícího rozsudku. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. Rtv 118//90, byl výrok o trestu v napadeném rozsudku zrušen. Následným rozsudkem ze dne 3. 9. 1991 téže spisové značky byl při nezměněném výroku o vině uložen stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 10. 1991. Dne 7. 10. 1998 vydal Ústavní soud nález, sp. zn. II. ÚS 295/97, ve věci L. K. Podle tohoto nálezu měl občan právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990, a to na podkladě článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatel proto podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, přičemž se dovolával zmíněného nálezu. Ministerstvo spravedlnosti České republiky přípisem ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 5 Tp 99/99, podnět odmítlo s tím, že rozhodnutí o odložení podnětu je konečné. Dne 30. 9. 1999 stěžovatel podal návrh na obnovu řízení podle §280 odst. 4 trestního řádu k Nejvyššímu soudu ČR, který přípisem ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. Ntn 278/99, postoupil věc k dalšímu opatření Okresnímu soudu v Hradci Králové. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, byla povolena obnova řízení a byla zrušena dosud platná část rozsudku z roku 1963, stejně jako rozsudek z roku 1991 a všechna rozhodnutí obsahově navazující. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 6 T 244/2000, byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 trestního řádu. Dne 29. 3. 2001 podal ministr spravedlnosti v neprospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99. Ve stížnosti namítl, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR napadeným ústavní stížností bylo vysloveno, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, byl porušen zákon ve stěžovatelův prospěch, neboť nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení. Napadené rozhodnutí zrušeno nebylo, neboť ..."konečný výsledek tohoto řízení v dané věci byl podmíněn právním názorem, který je v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, a neodporuje ani současné praxi obecných soudů". Stěžovatel proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR podal ústavní stížnost, neboť podle tohoto rozsudku nedosáhl své úplné rehabilitace spravedlivým procesem a řádnou soudní ochranou, ale pochybením Okresního soudu v Hradci Králové. S tím stěžovatel nesouhlasí, když podle jeho názoru popíráním zákonnosti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také jeho právo na domáhání se soudní ochrany podle článku 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 1711/99.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření ze dne 7. 3. 2002 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že ve svých závěrech vycházel mimo jiné i z právního názoru uplatněného v rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98. S ohledem na povahu projednávaného případu se Nejvyšší soud ČR omezil na rozhodnutí tzv. "akademickým výrokem", kdy pouze vyslovil porušení zákona, ale napadené usnesení ani obsahově navazující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové nezrušil. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že konečný výsledek řízení v dané věci byl podmíněn právním názorem, který je v souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, a neodporuje ani současné výkladové praxi obecných soudů. Nejvyšší soud přitom vycházel ze zásady, že stížnost pro porušení zákona znamená průlom do právní moci rozhodnutí. Proto v každém konkrétním případě musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, nad zájmem na jeho stabilitě a nezměnitelnosti, neboť jinak by bylo ohroženo správné a spravedlivé rozhodování. Tyto důvody pak vedly Nejvyšší soud ČR k tomu, že s ohledem na již zmiňovanou povahu trestní věci stěžovatele nerozhodl též zrušujícím výrokem podle §269 odst. 2 trestního řádu.
Ministr spravedlnosti České republiky ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 2. 2002 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku konstatoval, že účelem obnovy řízení je odstranění nedostatků spočívajících ve skutkových zjištěních. Novou skutečnost podle §278 odst. 1 trestního řádu lze definovat jako objektivně existující jev, který v téže věci není důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Tyto skutečnosti mohou mít různou povahu a zpravidla se stávají předmětem dokazování. Skutečnost v trestním řízení je vždy předmětem hodnocení právem a nelze ji proto s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Ministr spravedlnosti současně odkázal na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98, podle něhož právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení. Důvody, které uvedl Okresní soud v Hradci Králové jako podklad svého rozhodnutí, nesplňují tyto podmínky. Novou skutečností odůvodňující povolení obnovy řízení nemůže být ani stanovisko k aplikaci Listiny uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98, ani přijetí zákona č. 198/1993 Sb.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu napadeného rozsudku zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud ČR učinil své rozhodnutí po přezkoumání důvodů podané stížnosti ve veřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2001, zabýval se argumentací stěžovatele, konstatoval že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §278 odst. 1 a §284 odst. 1 trestního řádu ve prospěch stěžovatele, přičemž ve svém rozsudku podrobně své rozhodnutí odůvodnil. Ústavní soud se pak ztotožnil s vyjádřeními Nejvyššího soudu ČR a Ministra spravedlnosti k ústavní stížnosti, ze kterých je patrno, z jakých důvodů Nejvyšší soud ČR rozhodl tzv. akademickým výrokem. Podstatou ústavní stížnosti je pak pouze polemika stěžovatele s názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeném v napadeném rozsudku. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na řadu dalších rozsudků Nejvyššího soudu ČR vydaných na základě stížností pro porušení zákona, i pokud se týká obnovy řízení, a dovozuje, že pokud nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, byl §272 trestního řádu shledán jako neústavní, bylo neústavní i celé řízení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo o stížnosti pro porušení zákona rozhodováno. Stěžovatel při tom zcela účelově opomíjí, že rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo vydáno dne 3. 5. 2001 a citovaný nález Ústavního soudu byl vyhlášen až dne 13. 11. 2001, tedy 6 měsíců po vydání napadeného rozhodnutí.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu občanským soudním řádem k tomu, aby hájil svá tvrzená práva. O jeho věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl. 36 vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Ústavní soud neshledal ani tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci je naopak zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nanejvýš ústavně konformní a v maximální možné míře zohledňuje ústavně zaručenou ochranu lidských práv ve výsledku řízení, neboť v konečném důsledku je evidentní, že zásah do stěžovatelových práv ani nastat nemohl, když v platnosti zůstalo rozhodnutí, kterým byl stěžovatel obžaloby zproštěn.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 7. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu