ECLI:CZ:US:2002:2.US.406.02
sp. zn. II. ÚS 406/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. P. a S.P., zastoupených advokátem JUDr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 14 Co 635/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 6. 2002, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 6. 2002, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 6. 2001, č.j. 6 C 47/2000-52, tak, že žaloba na určení, že stěžovatelé (žalobci) jsou vlastníky stavební parcely č. 8/1 v k.ú. L. u O., zapsané u Katastrálního úřadu v Tachově pro obec O., k.ú L., se zamítá. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud zjistil, že v dané věci stěžovatelé podali rovněž dovolání, které však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, č.j. 22 Cdo 1317/2002-93, zamítl, když předtím konstatoval jeho přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Na základě tohoto zjištění soudce zpravodaj posuzoval, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnost podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Citované ustanovení kromě jiného stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj jej mimo ústní jednání odmítne.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Pod pojmem vyčerpání všech prostředků k ochraně práva je třeba rozumět nejen jejich uplatnění, ale současně musí být naplněna podmínka, že o nich bylo příslušným orgánem také rozhodnuto; teprve poté lze ústavní stížnost podat [§72 odst. 2, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.]. V ní pak musí být napadeno především rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, kterým je v dané věci rozsudek dovolacího soudu. Je zřejmé, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž k této nápravě nemůže dojít tak, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bude vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Takový postup by vedl k tomu, že by předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty.
Z tohoto důvodu nezbylo soudci zpravodaji ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu