ECLI:CZ:US:2002:2.US.409.02
sp. zn. II. ÚS 409/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky V. Č., zastoupené advokátem Mgr. Ing. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 23 C 131/2000, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 1 Co 100/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 28 Cdo 463/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 6. 2002, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 28 Cdo 463/2002, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 1 Co 100/2001, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 23 C 131/2000, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z příloh ústavní stížnosti, citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, kterou se stěžovatelka domáhala, aby se žalovaný MUDr. K. P., CSc., zdržel svých, v žalobě specifikovaných tvrzení o stěžovatelce, tato svá tvrzení odvolal v dopise odeslaném stěžovatelce ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku a aby jí jmenovaný zaplatil částku 100.000,- Kč. Dané rozhodnutí zdůvodnil krajský soud tím, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by žalovaný kdykoliv pronesl či stále pronášel nebo rozšiřoval hanlivé výroky, a tak nesplnila svou důkazní povinnost ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, avšak Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku nejprve poznamenal, že řízení před soudem je stiženo procesní vadou, spočívající v absenci procesních poučení podle §118a a §119a o. s. ř., která však nezpůsobila nesprávné rozhodnutí ve věci samé, ale v jejím důsledku nebylo možno vycházet z novelou zavedené neúplné apelace ve smyslu §205 a §205a o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb.). Dále pak vrchní soud konstatoval, že soud prvého stupně náležitě zjistil skutkový stav věci, který vyhodnotil postupem v souladu s §132 o. s. ř. a dovodil z něj správné právní závěry, tj. že stěžovatelka v řízení neunesla své "důkazní břemeno". Vrchní soud odmítl námitku stěžovatelky, že soud prvého stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, když nevyslechl navrženou svědkyni Z.C., protože tento důkaz nebyl uplatněn v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř., protože stěžovatelka netvrdila, že by jím hodlala prokázat podstatné skutečnosti a od tohoto důkazu pak v odvolacím řízení zcela ustoupila. Závěrem pak vrchní soud uvedl, že ani v odvolacím řízení stěžovatelka přes poučení o své důkazní povinnosti nenavrhla žádné další důkazy k prokázání existence neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost vyvozovala z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod pak stěžovatelka (dovolatelka) uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V návaznosti na to stěžovatelka v dovolání uvedla, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědka Ing. P. B., protože neměla k dispozici jeho osobní data, avšak tato překážka v mezidobí odpadla. Dále stěžovatelka navrhla výslech dalších tří svědků. Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolaní ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by v projednávané věci byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, neboť případ byl posouzen správně podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku. Dovolací soud ani nezjistil, že by bylo rozhodováno odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně o procesních otázkách, ohledně nichž stěžovatelka ve svém dovolání tvrdila, že o nich odvolací soud rozhodoval po nesprávném postupu v řízení; dovolací soud dále nedospěl ani k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo Nejvyššímu soudu dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Shora citovaná rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž uvádí, že se nemůže ztotožnit s názory soudu prvého a druhého stupně, že neunesla důkazní povinnost, protože navrhla jako důkaz výslech svědkyně Z.C., a že v řízení před soudem prvého stupně nebyla řádně poučena o svých procesních právech a povinnostech podle §118a a §119a o. s. ř. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na to, že v dovolacím řízení navrhla výslech dalších svědků, které nemohla předtím blíže označit, přičemž ani neznala následky jejich neoznačení, neboť nebyla, jak bylo řečeno výše, řádně poučena. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy se vůbec nevypořádaly s podáními, která se týkají manipulací žalovaného silou vůle vůči její osobě. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, má stěžovatelka za to, že bylo přípustné, neboť mělo po právní stránce zásadní význam. Na základě těchto skutečností stěžovatelka dospěla k závěru, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, kdy absence poučení a nepřipuštění dalších důkazů v řízení vedla k neúplně zjištěnému skutkovému stavu a tedy i k nesprávným skutkovým závěrům.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v tomto ohledu se Ústavní soud zabýval otázkou, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem [§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, z ústavní stížnosti vyplynulo, že byla podána včas. Následně se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, jíž se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Po přezkoumání rozhodnutí dovolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti dovolání ve svém usnesení podrobně zabýval a své závěry ve věci učiněné řádně zdůvodnil. S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, a tak mu nezbývá, než stěžovatelku odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost - ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v souladu s právem jako nepřípustné odmítnuto, nelze je pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 2 věta druhá zákona o Ústavním soudu], nýbrž je třeba mít za to, že za dané situace bylo takovýmto prostředkem ochrany odvolání. Podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, přičemž tato lhůta začíná běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o odvolání bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 13. 12. 2001 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 21. 6. 2002, je zřejmé, že zákonná lhůta k podání stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvého stupně) nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně.
Proto nezbylo Ústavnímu soudu než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost - v části týkající se rozsudků nalézacího a odvolacího soudu - podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu