ECLI:CZ:US:2002:2.US.411.01
sp. zn. II. ÚS 411/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci navrhovatelů Ing. P. T. a G. T., zastoupených advokátem JUDr. M. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. 8 C 591/95, a Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 16 Co 341/98, za účasti Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Statutárního města Jihlava, zastoupeného advokátkou JUDr. J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 6. 2001 napadli navrhovatelé (stěžovatelé) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 16 Co 341/98, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. 8 C 591/95, neboť mají za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Citovaným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě vedlejšího účastníka (Statutární město Jihlava), podané proti stěžovatelům, určeno, že vlastníkem pozemku - ostatní plocha o výměře 2.106 m2, zapsaného v KN na LV pro obec a k.ú. J., je vedlejší účastník. Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, rovněž shora citovaným. Uvedené soudy shodně dospěly k závěru, že na vedlejšího účastníka přešlo vlastnictví k uvedenému pozemku ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.") ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. 24. 5. 1991), neboť předmětný pozemek byl ve vlastnictví státu a správě Městského národního výboru v Jihlavě, nebyla zde překážka pro přechod vlastnictví na vedlejšího účastníka dle §4 odst. 2 cit. zákona, protože k uvedenému datu nebyl uplatněn restituční nárok, a uvedený pozemek tvoří s pozemky, na nichž se nachází obytná budova, jeden funkční celek (parcela obklopuje uvedenou budovu a uvedené pozemky spolu hraničí a vzájemně spolu přiléhají). Krajský soud současně nepřipustil dovolání k otázce, zda pozemek tvoří funkční celek ve výše uvedeném smyslu.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti s tímto názorem obecných soudů polemizují, když uvádějí, že pozemek je využitelný způsobem zcela nesouvisejícím s obytnou budovou na pozemcích, a tak nelze dovozovat, že by předmětný pozemek ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tvořil jeden funkční celek. Z tohoto důvodu předmětný pozemek nepřešel dnem účinnosti cit. zákona do vlastnictví vedlejšího účastníka, a proto není tento účastník ve sporu aktivně legitimován. Vzhledem k tomu, že obecné soudy porušily právo stěžovatelů vlastnit majetek, resp. právo na ochranu majetku, stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis spolu s vyjádřením účastníků řízení; tito plně odkázali na odůvodnění jimi vydaných rozsudků. Ústavní soud si vyžádal rovněž vyjádření vedlejšího účastníka, který uvedl, že stěžovatelé se nestali vlastníky předmětného pozemku pro absolutní neplatnost smlouvy, na základě které měli pozemek nabýt. Skutečnost, že se nestali vlastníky pozemku, jim byla známa, neboť přijali zpět od prodávajícího zaplacenou kupní cenu již v r. 1993, a přesto se v průběhu soudního sporu pokusili pozemek prodat. Pokud jde o námitku stěžovatelů, pokládá ji vedlejší účastník za nedůvodnou, neboť předmětný pozemek obklopuje obytnou budovu tak, že přes něj vedou všechny přístupové cesty k domu a je na něm umístěn nouzový východ. Je také nerozhodné, zda lze část uvedeného pozemku oddělit a užívat pro jiné účely, není ani důvodu řešit přístup domu věcným břemenem nebo jiným vztahem. Vzhledem k tomu, že dle §3 zákona č. 172/1991 Sb. přešel pozemek spolu s vlastnictvím obytného domu dnem 24. 5. 1991 na vedlejšího účastníka, jsou dispozice s tímto pozemkem po tomto datu jinými osobami absolutně neplatné. Z tohoto důvodu navrhuje ústavní stížnost odmítnout nebo zamítnout.
Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že v daném soudním řízení byla rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 4. 1996, č.j. 8 C 591/95-40, zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na určení, že je vlastníkem předmětného pozemku, když soud dospěl k závěru, že dle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. předmětný pozemek nemohl přejít do vlastnictví vedlejšího účastníka, neboť se jednalo o věc, která byla v minulosti ve vlastnictví ČR a k jejímuž vydání byl oprávněnými osobami uplatněn nárok dle §9 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedený rozsudek však byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 16 Co 218/96, zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, protože tento soud vycházel z nesprávného právního závěru a s ohledem na svůj právní názor se nezabýval dalšími okolnostmi, ze kterých navrhovatel (vedlejší účastník) odvozuje své vlastnictví k uvedenému pozemku. Dle názoru odvolacího soudu z §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je nutno dovozovat, že vlastnictví na obec nepřechází pouze v případě uplatnění nároku podle zvláštního předpisu, účinného v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., učiněného do účinnosti cit. zákona. Odvolací soud proto uložil soudu prvého stupně provést důkazy, které účastníci k prokázání svých tvrzení nabídnou, popř. které v průběhu řízení vyjdou najevo, a ve věci opětovně rozhodnout s tím, že je vázán právním názorem odvolacího soudu ve vztahu k možnosti aplikace §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Následně bylo ve věci rozhodnuto v záhlaví uvedenými rozsudky tak, že žalobě vedlejšího účastníka bylo vyhověno z důvodů, jak bylo popsáno shora. Dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 16 Co 341/98, dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), tj., že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání však bylo Nejvyšším soudem jako opožděně podané usnesení ze dne 15. 1. 2002, č.j. 28 Cdo 1860/2001-113, odmítnuto, neboť bylo podáno po uplynutí jednoměsíční lhůty podle §240 odst. 1 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ústavní soud se nejdříve zkoumal, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele, založené na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. správně (tj. v souladu s dvanáctou částí, hlavou první, bodem 17 zákona č. 30/2000 Sb.) na §239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000), bylo dovolacím soudem odmítnuto, není patrné, zda bylo podané dovolání přípustné či nikoliv. Jak však vyplynulo z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. III. ÚS 148/99 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, usn. č. 58), pokud si svým jednáním vytvořil stěžovatel podmínky pro podání dovolání, je třeba tento opravný prostředek (řádně) uplatnit, jinak nelze mít za to, že byly vyčerpány všechny prostředky ochrany jeho práva. Především pak byl v soudním řízením potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a to za situace, kdy závazný názor soudu druhého stupně měl zjevně za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Z této skutečnosti nepochybně vyplývá, že dovolání bylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000). Stěžovatel však dovolání jako opravný prostředek neuplatnil, resp. jej neuplatnil řádně, a tedy nevyčerpal všechny zákonné prostředky ochrany svého práva, v rámci nichž mohl vznést své námitky obsažené v ústavní stížnosti.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2002
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu