ECLI:CZ:US:2002:2.US.420.2000
sp. zn. II. ÚS 420/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele R. P., zastoupeného advokátem JUDr. R. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 1 To 36/2000, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 7. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle článku 8 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 2 T 70/94, uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu, jenž byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 1995, sp. zn. 2 T 151/95. Dále ho zavázal k povinnosti zaplatit poškozeným způsobenou škodu.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Namítal, že ho soud nesprávně uznal vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu. Dle jeho názoru nebyla dána podmínka, že by předchozí odsouzení podstatně zvýšilo stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání. Uložený trest v trvání deseti let považoval za nepřiměřeně vysoký a odporující zákonným hlediskům. Soud měl přihlédnout ke všem polehčujícím okolnostem a uložit mu mírnější trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 1 To 36/2000, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona jako zvlášť nebezpečného recidivistu a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, a to rovněž jako zvlášť nebezpečného recidivistu. Za uvedené skutky a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 1995, sp. zn. 2 T 151/95, mu uložil souhrnný trest odnětí svobody na deset let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti a povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na řízení před soudem I. stupně, v němž nezjistil žádná závažná procesní pochybení. Nalézací soud provedl dokazování v souladu s požadavky zákona, a to v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Z provedených důkazů vyvodil logické a přesvědčivé skutkové závěry, které v dostatečném rozsahu odůvodnil. Dílčí výhrady ke skutkovým zjištěním vedly odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku a novému rozhodnutí na základě důkazů provedených soudem nalézacím, aniž by sám dokazování doplňoval. Na rozdíl od soudu I. stupně kvalifikoval jednání stěžovatele jako dva skutky spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou dle §41 trestního zákona. Poukázal na to, že stěžovatel nestojí před soudem poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 10. 1991, sp. zn. 1 T 269/91, byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Trestného jednání se dopustil 13ti dílčími útoky, páchanými v době od 18. 2. do 3. 6. 1991. Z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 24. 7. 1992. Dále byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 11. 1991 uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Dne 2. 9. 1994 na něho byla uvalena vazba, ze které byl propuštěn 21. 9. 1994 na základě přijatého písemného slibu stěžovatele. Krátce po propuštění z vazby se dopustil další trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen Okresním soudem v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 12. 1995, sp. zn. 2 T 151/95. Byl uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a čtyř měsíců. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatel poté, kdy byl v červenci 1992 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, se po půl roce opět dopustil stejné trestné činnosti. Dospěl ke shodnému závěru se soudem I. stupně, že i z hlediska materiální podmínky je užití právní kvalifikace zvlášť nebezpečné recidivy u stěžovatele zcela opodstatněno, neboť zjištěné okolnosti zvyšují stupeň nebezpečnosti pro společnost. K námitce stěžovatele uvedl, že zvlášť nebezpečná recidiva není vázána na jeho odsouzení Okresním soudem v Ústí nad Labem, ale na odsouzení Okresním soudem v Hodoníně. Jako nedůvodnou posoudil i výhradu stěžovatele, že trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 trestního zákona není vyjmenován v §62 trestního zákona. Zdůraznil, že otázka posouzení zvlášť nebezpečné recidivy není vázána jen na ustanovení §62 trestního zákona, ale i na další podmínku vyplývající z ustanovení §41 odst. 2 trestního zákona. I při ukládání trestu vycházel odvolací soud ze stejných úvah jako soud I. stupně. Trest mu vyměřil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, když neshledal zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod tuto hranici.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Netvrdí, že by byl odsouzen za trestnou činnost, kterou nespáchal, ale namítá, že byl nesprávně odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest odnětí svobody. Základ pro takové odsouzení byl dle jeho názoru dán rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem, neboť již tímto rozhodnutím byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista. Tento soud vycházel z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 10.1991, sp. zn. 1 T 269/91, jímž byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody na dva roky. Dle jeho přesvědčení toto jeho odsouzení nemohlo podstatně zvýšit stupeň nebezpečnosti pro společnost. V další části ústavní stížnosti srovnává zákonnou úpravu obsaženou v ustanoveních §41 odst. 2 trestního zákona a §62 trestního zákona a dochází k závěru, že skutkové podstaty trestných činů uvedených v §62 jsou speciálními ve vztahu ke druhé polovině věty §41 odst. 2 trestního zákona. Protože v §62 je uveden trestný čin podvodu dle §250 odst. 4 trestního zákona, nemůže být dle jeho názoru odsouzení za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 trestního zákona podkladem pro uznání zvlášť nebezpečné recidivy. S ohledem na uvedené ho Okresní soud v Ústí nad Labem neměl uznat vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu. Tento chybný závěr pak převzal do svého rozhodnutí Vrchní soud. Stěžovatel je přesvědčen, že odpovídající trest za jeho trestnou činnost, kterou ostatně zcela doznal, by představoval trest odnětí svobody v trvání přibližně sedmi let.
Ústavní soud požádal podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Olomouci coby účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Vrchní soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Podle jeho názoru provedl Krajský soud v Brně všechny potřebné a dostupné důkazy, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Byť se Vrchní soud s hodnocením provedených důkazů zcela neztotožnil, sám tento nedostatek napravil. Je přesvědčen, že o vině a trestu stěžovatele bylo rozhodnuto zákonem předepsaným postupem. Má za to, že v příslušné části svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vyložil, proč nahlíží na otázku viny stěžovatele z hlediska ustanovení §41 trestního zákona.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Podstata stěžovatelových námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, spočívá v jeho přesvědčení, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily podmínky, upravené v ustanovení §41 trestního zákona, za nichž lze považovat stěžovatele za zvlášť nebezpečného recidivistu, a tudíž nesprávně posoudily trestně právní následky spojené s takovým označením pachatele. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů při hodnocení důkazů, použitých při posuzování jednotlivých podmínek zvlášť nebezpečné recidivy (čl. 36 a násl. Listiny). Stěžovatel přitom polemizuje se závěry učiněnými v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými. Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze to, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). Příkrý nesoulad v daném ohledu Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Z odůvodnění rozsudků obecných soudů vyplývá, že soud I. stupně při posuzování viny a trestu stěžovatele provedl všechny nezbytné důkazy, potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Byť se odvolací soud zcela neztotožnil s hodnocením provedených důkazů soudem I. stupně z hlediska ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, sám tento nedostatek napravil, aniž by opakoval či doplňoval dokazování. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Z hlediska ústavnosti lze pouze přezkoumat, zda řízení jako celek bylo spravedlivé (srov. případ Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Nové závěry odvolacího soudu o vině ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá. Jeho stížnost směřuje do posouzení otázky trestní odpovědnosti stěžovatele z hlediska ustanovení §41 trestního zákona a z hlediska právních následků takto zjištěné odpovědnosti.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se při posuzování stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty striktně držely podmínek upravených v ustanovení §41 trestního zákona. Jejich závěry o tom, že stěžovatel je pachatel, na něhož je třeba nahlížet z hlediska citovaného ustanovení, a je mu tudíž třeba vyměřit trest podle směrnic uvedených v ustanovení §42 odst. 1 trestního zákona, mají oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel již byl odsouzen pro zvlášť závažný trestný čin Okresním soudem v Hodoníně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, který částečně vykonal. Nepřehlédly ani skutečnost, že poté, kdy byl v červenci 1992 podmíněně propuštěn z výkonu trestu, se po půl roce dopustil stejné trestné činnosti, pro niž byl odsouzen nyní napadeným rozsudkem Vrchního soudu. V mezidobí nadto páchal další majetkovou trestnou činnost, pro niž byl uznán vinným Okresním soudem v Ústí nad Labem jako zvlášť nebezpečný recidivista. Proto vyšly oba soudy z přesvědčení, že i z hlediska materiální podmínky je užití právní kvalifikace zvlášť nebezpečné recidivy v případě stěžovatele zcela opodstatněno, neboť další páchání trestné činnosti po podmíněném propuštění pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Ústavní soud má za to, že své skutkové závěry o tom, že trestní jednání stěžovatele je nutno posoudit jako skutky, spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou, odvolací soud odpovídajícím způsobem odůvodnil. Jeho zjištění má oporu v provedeném dokazování, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelné. Rovněž jeho právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů a nevybočují z mezí ústavnosti.Tomu odpovídá i vyhodnocení zákonných kritérií pro uložení trestu odnětí svobody. Odvolací soud stěžovateli vyměřil trest v souladu s ustanovením §42 odst. 1 trestního zákona na spodní hranici zákonné trestní sazby a neshledal podmínky pro mimořádné snížení trestu dle §40 odst. 1 trestního zákona.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující:
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho předchozí odsouzení, z něhož vycházel Okresní soud v Ústí nad Labem a následně Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci při právní kvalifikaci dle §41 trestního zákona, nemohlo podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti pro společnost. Byl mu totiž uložen trest při samé spodní hranici trestní sazby. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu, jež se s touto námitkou přiměřeným způsobem vypořádalo. Formální podmínkou pro zařazení pachatele jako zvlášť závažného recidivisty, je spáchání trestného činu, jehož právní kvalifikace odpovídá okruhu uvedenému v §41 odst. 2 trestního zákona. Z tohoto hlediska nezáleží na konkrétní výměře trestu, který byl pachateli v minulosti za takový trestný čin uložen. Druh a výměru dříve uloženého trestu i jeho konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu je možné zhodnotit až v rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Rovněž těmito skutečnostmi se odvolací soud zabýval. Dospěl k závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšila velmi krátká doba (půl roku), která uplynula od propuštění stěžovatele z výkonu trestu za předchozí odsouzení, další páchání trestné činnosti a charakter předchozích odsouzení. Z tohoto pohledu pak nelze hodnotit izolovaně bez přihlédnutí k dalším okolnostem uložený trest na samé spodní hranici jako odsouzení, které podstatně nezvyšovalo stupeň společenské nebezpečnosti.
Neobstojí ani názor stěžovatele, že skutkové podstaty trestných činů vyjmenovaných v ustanovení §62 trestního zákona jsou "speciálními" ve vztahu k druhé polovině věty §41 odst. 2 trestního zákona. Okruh zvlášť závažných trestných činů, pro něž je nutné na pachatele pohlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu, je uveden v ustanovení §41 odst. 2 trestního zákona a je vymezen odkazem alternativně na trestné činy, vyjmenované v ustanovení §62 trestního zákona, a na úmyslné trestné činy se zákonem stanovenou horní hranicí sazby trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let. Ustanovení §62 odst. 1 trestního zákona přitom obsahuje taxativní výčet trestných činů, jejichž spáchání odůvodňuje podmíněné propuštění až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Porovnáním obou citovaných ustanovení nelze dojít k závěru, že by úprava uvedená v §62 odst. 1 byla speciální ve vztahu k §41 odst. 2. Každé z obou ustanovení totiž sleduje odlišný účel. Zatímco druhé citované ustanovení obsahuje vymezení podmínek, za nichž lze považovat pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu, a definuje zvlášť závažný úmyslný trestný čin, prvně citované ustanovení upravuje zpřísněnou možnost podmíněného propuštění některých zvláštních kategorií pachatelů, a to nejen pachatelů odsouzených jako zvlášť nebezpeční recidivisté. Není tedy jeho cílem spoludefinovat pojem zvlášť nebezpečné recidivy. Otázka posouzení existence zvlášť nebezpečné recidivy, jejíž podmínkou je spáchání zvlášť závažného trestného činu, tudíž není logicky vázána na §62 trestního zákona, ale toliko na podmínky vyplývající z ustanovení §41 trestního zákona. V případě stěžovatele, odsouzeného v r. 1991 Okresním soudem v Ústí nad Labem za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 3 trestního zákona, byly tyto zákonné předpoklady splněny.
Stěžovatel dále nesouhlasí s vyměřeným trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně vysoký. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (např. III. ÚS 597/99) jednoznačně dovodil, že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, a to za podmínky, že stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení. Zásady trestního práva procesního jsou ústavně vyjádřeny v článku 8 odst. 2 Listiny, dle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Rovněž v článku 39 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, jsou zakotveny obecné zásady v trestně právní oblasti. Spolu s článkem 40 Listiny formulují příslušná ustanovení Listiny stěžejní ústavní zásadu legality, obsaženou v článku 2 odst. 2 Listiny, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Zákonem se tu rozumí jednak trestní zákon, obsahující skutkové podstaty trestných činů a sankce za jejich spáchání, jednak trestní řád, který upravuje postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit právní závěry obecných soudů o výši uloženého trestu. Přísluší mu pouze posoudit, zda přitom byly dodrženy ústavní zásady trestního řízení. Ústavní soud konstatuje, že procesní postup obecných soudů byl v souladu s nimi.
Protože jednáním a rozhodnutím obecných soudů nedošlo k porušení ústavnosti, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu