ECLI:CZ:US:2002:2.US.422.2000
sp. zn. II. ÚS 422/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. G. B., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2000, č.j. 21 Cdo 874/99 - 81, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 1999, č.j. 13 Co 452/98 - 64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 a 3 písm. c) Úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání). Z obsahu ústavní stížnosti se však podává, že stěžovatel především vytýká obecným soudů extrémnost právních závěrů ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním a tedy se domáhá svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) sdělilo dne 1. 12. 1995 stěžovateli, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvodem bylo, že v důsledku organizačního opatření - "rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 14 ze dne 10. 10. 1995 o systemizaci MZV v ústředí a v zahraničí, spočívajícího ve snížení počtu pracovních míst a tudíž i zaměstnanců MZV" - se stěžovatel stal nadbytečným a pro stěžovatele nemá "jinou odpovídající práci". Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 2. 1998, č.j. 16 C 104/96 - 42, vyhověl žalobě stěžovatele na neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 6. 1. 1999, č.j. 13 Co 452/98 - 64, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2000, č.j. 21 Cdo 874/99 - 81.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, když se domnívá, že obecné soudy porušily zásadu spravedlivého procesu tím, že dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel konkrétně tvrdí, shodně jak již činil opakovaně před obecnými soudy, že příslušné rozhodnutí ministra nelze považovat za řádnou organizační změnu ve smyslu zákoníku práce, dále že se stal nadbytečným nikoliv v důsledku organizační změny, ale až "jakéhosi dalšího výběru", dále že výpověď je neplatná z důvodů hromadného přijímání nových zaměstnanců a konečně, že výpověď měla podle svědka JUDr. B. politický charakter.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Předseda senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jde o pokračování polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů, postrádající ústavně právní obsah a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Předseda senátu 13 Co Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jde o zřejmou snahu stěžovatele pokračovat v pravomocně rozhodnutém sporu, který pro něho vyzněl neúspěšně i při využití mimořádného opravného prostředku, a jde tedy o neopodstatněnou ústavní stížnost.
K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR, které se vzdalo postavení vedlejšího účastníka a zároveň k jednotlivým bodům ústavní stížnosti uvedlo, že rozhodnutí ministra bylo podloženo příslušnými rozhodnutími vlády, bylo vydáno písemně a všichni zaměstnanci se měli možnost s ním seznámit a vznést i námitky. Ministerstvo dále upozornilo na komplikovanější aspekty při určování konkrétních zaměstnanců, kteří jsou pro organizaci nadbyteční, jakož i na to, že podle judikatury výběr konkrétního zaměstnance není soudy přezkoumatelný, když obecné soudy zkoumají jen splnění ostatních podmínek vymezujících výpovědní důvod. Ministerstvo dále uvedlo, že v průběhu roku 1995 určitý počet zaměstnanců přijalo, ale šlo převážně o funkce v zahraničí a ve specifických případech pro ústředí v Praze. Ministerstvo dále považuje tvrzenou politickou diskriminaci za neopodstatněnou, což odůvodňuje blíže specifikovaným pracovním postupem stěžovatele, zejména jeho dlouhodobým působením v zahraničí v letech 1991 - 1996.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně dovolává svých výše uvedených námitek vztahujících se k tvrzené neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, které soudy přijaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a zejména dovolací soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu obecné soudy nevyhověly. Nadto zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze v žádném případě na základě námitek stěžovatele označit za "exces" či soudní libovůli vybočující z běžného soudního rozhodování, když Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o konstantní judikaturu obecných soudů (srov. str. 5 a str. 6 rozhodnutí Nejvyššího soudu), což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje a tuto judikaturu aplikoval zejména v otázkách, které stěžovatel považuje za sporné. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti představují toliko jeho opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a stěžovatelovy odlišné názory. Z rozhodnutí, jak odvolacího, tak i dovolacího soudu, je naopak patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly pečlivě, provedly obsáhlé dokazování a zejména dovolací soud se vzhledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem a rozsahu dovolacích námitek řádně a velmi obsáhle vypořádal se všemi otázkami, které byly stěžovatelem považovány za sporné, a které jsou jen zopakovány v ústavní stížnosti. Odůvodnění rozhodnutí pak zcela koresponduje s obsahem aplikovaného ustanovení §46 zákoníku práce, kdy obecné soudy zcela spolehlivě dovodily splnění podmínek požadovaných pro platné skončení pracovního poměru, tedy zejména příslušné rozhodnutí zaměstnavatele a nemožnost splnění tzv. nabídkové povinnosti. Zcela ústavně konformním způsobem se zejména dovolací soud vypořádal s námitkou proti způsobu a formě rozhodnutí o organizační změně (str. 4 rozhodnutí dovolacího soudu), tamtéž také s námitkou zpochybňující způsob, jakým bylo rozhodnuto o nadbytečnosti stěžovatele, na str. 5 pak s otázkou tvrzené "politické diskriminace" a tedy i výpovědí JUDr. B. a zároveň i s otázkou relevantní doby pro posouzení "nadbytečnosti" a tím i tvrzenému hromadnému přijímání nových pracovníků. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu