ECLI:CZ:US:2002:2.US.43.02
sp. zn. II. ÚS 43/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky C. T. - I. S., spol. s r. o., zastoupené advokátem JUDr. M. K., o ústavních stížnostech proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 130/2000-34, ze dne 30. 10. 2001, čj. 29 Ca 142/2000-34, a ze dne 26. 11. 2001, čj. 29 Ca 164/2000-34, takto:
I. Ústavní stížnosti zapsané pod spisovými značkami II. ÚS 43/02, II. ÚS 58/02 a II. ÚS 70/02 se spojují ke společnému řízení a budou vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 43/02.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi ze dne 19. 1. 2002, 24. 1. 2002 a 29. 1. 2002, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] napadla stěžovatelka rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 130/2000-34, ze dne 30. 10. 2001, čj. 29 Ca 142/2000-34, a ze dne 26. 11. 2001, čj. 29 Ca 164/2000-34, neboť má za to, že obecným soudem byl porušen čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedený soud svým rozsudkem ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 130/2000-34, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 22. 2. 2002, zn. 3630-0101-01/99, jakož i jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997, čj. 29-622/CD/95 ZL, kterým jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 314.371,-- Kč. Stejný soud zamítl svými dalšími rozsudky ze dne 30. 10. 2001, čj. 29 Ca 142/2000-34, a ze dne 26. 11. 2001, čj. 29 Ca 164/2000-34, žaloby stěžovatelky podané proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze 22. 2. 2000, zn. 3642-0101-01/99 a zn. 8234-0101-01/99, jimiž byla potvrzena prvostupňová správní rozhodnutí vydaná Celním úřadem Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997, č.j. 29-625/CD/95 ZL a č.j. 29-606/CD/95 ZL, ukládající stěžovatelce uhradit celní dluh ve výši 313.924,-- Kč a 311.685,-- Kč. Důvodem vydání správních rozhodnutí o úhradě celního dluhu byla skutečnost, že dlužník nezaplatil celní dluh a stěžovatelka se v záruční listině zavázala, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími obecného soudu, který potvrdil shora citovaná rozhodnutí správních úřadů. Podle ní žádný z provedených důkazů nepostačoval k tomu, aby obecný soud a správní úřady dospěly k závěru, že došlo k nezákonnému odnětí zboží z celního dohledu. Skutkový stav tedy byl podle stěžovatelky zjištěn nedostatečně. Stejně tak stěžovatelka polemizuje s relevancí důkazů a z nich vycházejícího závěru obecného soudu, že došlo ke vzniku platného ručitelského závazku. V záruční listině byla uvedena její obchodní firma chybně, z čehož stěžovatelka dovozovala, že se ručitelem nikdy nestala. Dále uvedla, že názor obecného soudu je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 445/2000, IV. ÚS 446/2000, IV. ÚS 448/2000. Stěžovatelka byla rovněž, podle svého tvrzení, zkrácena na svých právech garantovaných jí ustanoveními §240, §260 a §306 zákona č. 13/1993 Sb. (celního zákona) a ust. §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. Ústavní stížnosti byly doplněny podáními, v nichž stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti směřují proti rozsudkům po obsahové i formální stránce podobným, v nichž vystupují stejní účastníci ve věcech, které mají totožný skutkový základ i právní aspekty a liší se pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, obecný soud se námitkami, které stěžovatelka ve své stížnosti uvedla, zabýval. První námitku, spočívající v nezákonném odnětí zboží z celního dohledu, již řešil Krajský soud v Brně v řízeních předcházejících, kdy věc byla vrácena správnímu orgánu. V dalších řízeních již, podle závěru obecného soudu, správní orgány odstranily namítanou vadu, pro kterou byla jejich rozhodnutí zrušena. Podle obecného soudu nebyla důvodná ani druhá námitka stěžovatelky, týkající se vzniku platného ručitelského závazku, protože prohlášení o ručení učinila stěžovatelka prostřednictvím svého zaměstnance a závazek tak vznikl. Obecný soud posoudil právní úkon stěžovatelky podle §40a zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku), podle kterého se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Odkaz na ustanovení §240 celního zákona (otázka vzniku celního dluhu) byl podle obecného soudu nepatřičný, protože tato otázka byla řešena již v rámci předcházejícího celního řízení, ukončeného pravomocným rozhodnutím. Soud dále zdůvodnil, proč neshledal porušení ani dalších stěžovatelkou uváděných právních předpisů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V dané věci lze odkázat na již dříve vydaná rozhodnutí Ústavního soudu a jejich odůvodnění, která se zabývala podobným předmětem řízení s totožnými účastníky (např. usnesení ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 41/02, a ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 40/02).
Z uvedených rozhodnutí Ústavního soudu vyplynulo, že Ústavní soud, jak již bylo mnohokrát vysloveno, není součástí obecné soudní soustavy, a proto nevykonává dozor a dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasahuje do ní pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, byla porušena práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, a jestliže ingerence orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod dosáhla určité intenzity. Ta je ovšem posuzována individuálně, s ohledem na specifika každého jednotlivého případu. Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor, resp. výklad zákona či jiného právního předpisu, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně se ve svých rozhodnutích vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně a obsáhle odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Stejné námitky uplatněné v řízení před správním soudem pak stěžovatelka uvedla i do svých ústavních stížností a v podstatě polemizovala se závěry soudu, týkajícími se pouze otázek obecného práva, především hmotněprávního předpisu, tj. celního zákona. Chyběl bližší odkaz na ústavněprávní dimenzi a na zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelka v podstatě pouze obecně konstatovala porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy není za daných podmínek, jak je rozvedeno výše, oprávněn přezkoumávat interpretaci a aplikaci obecného práva, nedošlo-li postupem orgánů veřejné moci k zásahu do sféry stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod v řízení před správními orgány a soudem. Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 445/2000, IV. ÚS 446/2000 a IV. ÚS 448/2000 jsou nepřípadné, vzhledem k odlišné právní a skutkové stránce vyjmenovaných případů. Nedůvodným byl shledán i poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 446/98 ze dne 9. října 2001., protože ve věci této ústavní stížnosti jde o jiné skutkové okolnosti. V citovaném nálezu totiž Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav stran odpovědnosti stěžovatele za vznik celního dluhu (stěžovatel byl řidičem přepravce) a že mohly být posouzeny i další nabízející se důkazy - plná moc, ze které stěžovatel v této věci dovozoval, že nevystupoval jako celní deklarant za svou osobu, ale jako zástupce přepravce. Dále Ústavní soud jako odepření práva na spravedlivý proces považoval mimo jiné i to, že obecný soud odmítl výslech stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že se II. senát plně ztotožnil s výše uvedenými závěry Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu