ECLI:CZ:US:2002:2.US.432.02
sp. zn. II. ÚS 432/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelek 1) B. H. a 2) J. N., zastoupených advokátem JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2001, čj. 18 C 29/2001-75, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2002, čj. 6 Co 2650/2001-95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelky napadly návrhem ze dne 25. 6. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2002, výrok I. a chybějící výrok ohledně nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, a výrok I., II. a III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že postupem soudů byla porušena jejich práva dle článku 90 Ústavy, článků 2 odst. 2, 4 odst. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud napadené výroky obou rozsudků zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a z listin předložených navrhovatelkami Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, čj. 18 C 29/2001-75, o právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 6. 12. 1998, jíž žalovaná č. 2 J. H. darovala žalovanému č. 1 V. N. pozemek blíže označený v citovaném rozsudku, vůči žalobcům K. a J. Š. (výrok I. rozsudku). Okresní soud dále zamítl návrh, aby notářský zápis ze dne 19. 2. 1999, v němž jsou konstatovány spoluvlastnické podíly stěžovatelek a žalovaných V. N. a J. H. k rozestavěné stavbě na označeném pozemku, byl prohlášen za právně neúčinný vůči žalobcům K. a J. Š.m (výrok II. rozsudku). Výrokem III. citovaného rozsudku vyslovil povinnost žalovaných V. N. a J. H. k náhradě nákladů řízení žalobcům. Žalovaní V. N. a J. H. se proti uvedenému rozsudku odvolali. Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutím ze dne 2. 4. 2002, čj. 6 Co 2650/2001-95, body I. a III. napadeného rozsudku ve vztahu k žalovanému V. N. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi tímto žalovaným a žalobci K. a J. Š. (výrok I. a II.). Dále odmítl odvolání žalované J. H. (výrok III.) a konstatoval, že napadený rozsudek zůstává nedotčen v bodě II. (výrok IV).
Ze sdělení Okresního soudu v Českých Budějovicích, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že proti jeho rozsudku ze dne 30. 10. 2001, sp. zn.18 C 29/2001, podali odvolání žalovaní V. N. a J. H. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 6 Co 2650/2001, podali žalovaný V. N. dovolání a žalovaná J. H. a stěžovatelky návrh na připuštění dovolání.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci (srov. např. II. ÚS 102/02). Z porovnání ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných a konečných.
Z výše uvedeného vyplývá, že předpokladem úspěšnosti ústavní stížnosti je, aby stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Nestačí, že opravný prostředek uplatní jiná osoba. V dané věci stěžovatelky byly oprávněny podat odvolání dle §201 občanského soudního řádu. O tomto právu byly jako účastnice řízení v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvého stupně poučeny. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu, který je nyní napaden ústavní stížností, a ze sdělení nalézacího soudu, které si Ústavní soud vyžádal, však vyplývá, že odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně podali pouze žalovaní Václav N. a J. H. Stěžovatelky ostatně ani netvrdí, že by opravného prostředku využily. Nevyčerpaly tak všechny procesní prostředky, které měly podle zákona k dispozici.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Takový postup v projednávané věci není možný. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat velmi restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených práv ohrožena. V projednávaném případě tomu tak není, neboť stěžovatelky si mohly zajistit ochranu svých práv v řízení před odvolacím soudem. Opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvého stupně však nevyužily.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj