ECLI:CZ:US:2002:2.US.434.02
sp. zn. II. ÚS 434/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 20 T 178/2000, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2001, č.j. 10 To 191/2001 - 62, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 26/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dalších ústavně zaručených práv.
Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným tím, že dne 17. 10. 2000 okolo 06.40 hod. v Pardubicích v autobuse č. 6 MHD na úseku mezi stanicemi nám. Republiky a Dukla - vozovna, vulgárními výrazy slovně napadl revizora Dopravního podniku města Pardubice V. K., poté rovněž vulgárními výrazy napadl policistu Policie ČR prap. R. P., který se mu prokázal služebním průkazem a upozornil ho na skutečnost, že je příslušníkem Policie ČR, a jeho agresivita se vystupňovala až do fyzického útoku vůči jmenovanému policistovi, kterého udeřil oběma rukama silně do hrudníku ve chvíli, kdy se mu policista snažil zabránit v útěku a jeho chování přihlíželo nejméně 30 lidí, tedy se dopustil veřejně i na místě veřejnosti přístupném výtržnosti zejména tím, že napadl jiného, užil násilí pro výkon pravomoci veřejného činitele, čímž spáchal trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák., trestný čin útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za své jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel dále podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR jako nepřípustné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně s odůvodněním, že odmítly důkaz provedený obhajobou - "vyšetřovací pokus" a "ignorovaly" výpověď svědka Ch. Stěžovatel dále napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, když nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu, že dovoláním v trestním řízení lze napadnout pouze ta rozhodnutí, která nabyla právní moci po 1. 1. 2002.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v příslušných ustanoveních procesních předpisů je stanoveno, v jakých případech je dovolání přípustné. Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. U části ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, je proto nesprávný závěr stěžovatele, že lhůta k podání ústavní stížnosti zůstala zachována. Ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě dne 26. 6. 2002, směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně, když rozsudek odvolacího soudu byl dle zjištění z doručenky doručen stěžovateli dne 19. 12. 2001 (jeho obhájci dne 17. 12. 2001), je tak nepochybně podána po lhůtě k tomu stanovené §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V této části byl proto návrh směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR pak ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a Ústavním soudem nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatele, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly a byly zároveň opakovány v ústavní stížnosti. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti, a jejich porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Ústavní soud dále dodává, že shodně se již ke stejné problematice vyjádřil například v usnesení ze dne 18. 6. 2002 ve věci, sp. zn. III. ÚS 298/02.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu