ECLI:CZ:US:2002:2.US.440.02
sp. zn. II. ÚS 440/02
Usnesení
II. ÚS 440/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A. P., a. s., zastoupené JUDr. L. Z., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1065/2001, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 10 Co 3/2000 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. E 34/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2002 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Okresního soudu v Bruntále byl na základě rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 11 Cm 77/93, nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinné (nyní stěžovatelky) u peněžního ústavu. Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel přitom ze skutečnosti, že ačkoliv podle exekučního titulu byl zavázán jiný subjekt, tj. A. P. státní podnik, byl v řízení prokázán přechod povinnosti z tohoto subjektu na povinnou (stěžovatelku).
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR však dovolání napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že o rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 1996, sp. zn. 11 Cm 77/93, (exekučním titulu) se dozvěděla teprve v souvislosti se zahájeným řízením o výkon rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který usnesením ze dne 28. 8. 1999, sp. zn. 3 Cmo 644/97, odvolací řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení, neboť podle odvolacího soudu ztratil původní účastník řízení procesní způsobilost a odvolatelka (nyní stěžovatelka) k výzvě soudu nepředložila žádný doklad, který by prokazoval přechod žalované pohledávky na odvolatelku (stěžovatelku).
S ohledem na to stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatuje, že nebyla v řízení o zaplacení předmětné pohledávky soudem obeslána a neměla možnost se k předmětné věci z hmotněprávního hlediska vyjádřit. V takovém postupu spatřuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Bez ohledu na to, že výše uvedená argumentace se týká rozhodnutí vydaných v předcházejícím nalézacím řízení, která nebyla předmětnou ústavní stížností napadena, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout z formálních důvodů.
Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovatelkou bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 10 Co 3/2000.
Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce dne 19. 7. 2000.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), tj. v tomto případě dnem 19. 7. 2000. Ústavní stížnost však byla podána k Ústavnímu soudu (předána k poštovní přepravě) až dne 28. 6. 2002. Z toho vyplývá, že lhůta k podání ústavní stížnosti dodržena nebyla.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2002
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj