ECLI:CZ:US:2002:2.US.441.02
sp. zn. II. ÚS 441/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky společnosti D. p. hl. m. Prahy, akciová společnost, zastoupené advokátem JUDr. T. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 4. 2002, čj. 21 C 54/2002-10, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá návrhem ze dne 25. 6. 2002 na zahájení řízení o ústavní stížnosti zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3. Tvrdí, že rozsudek je ve výroku o určení náhrady nákladů řízení nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na veřejné projednání věci, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Domnívá se, že soud nerespektoval ani čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 21 C 54/2002, vyplývá, že obvodní soud při doručování napadeného rozsudku zjistil, že osoba uvedená jako žalovaný - J. L., nar. 9. 5. 1979, neexistuje. Z výpisu Centrálního registru občanů vyplynulo, že pod uvedeným údajem narození a místa bydliště je v evidenci obyvatel uveden J. L. Soud proto stěžovatelku (v původním řízení žalobkyni) o této skutečnosti vyrozuměl s upozorněním, že nesprávné označení žalovaného v rozsudku nelze považovat za zjevnou nesprávnost podle ustanovení §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť žalovaný je chybně označen již v žalobě a na listinném důkazu. Stěžovatelka na základě uvedených skutečností přípisem ze dne 25. 7. 2002 doručeným obvodnímu soudu dne 30. 7. 2002 vzala svou žalobu zpět (č.l. 16 spisu). Soud proto usnesením ze dne 6. 8. 2002, čj. 21 C 54/2002-17, podle ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozsudek napadený ústavní stížností zrušil a řízení zastavil.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejdříve se zabýval otázkou, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Stěžovatel je tedy k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci oprávněn pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je pravomocné, neboť pouze pravomocné rozhodnutí je způsobilé nezvratně zasáhnout do právní sféry stěžovatele.
V posuzovaném případě stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozsudek obvodního soudu. Tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Ze spisového materiálu však vyplývá, že v době podání ústavní stížnosti nebylo napadené rozhodnutí pravomocné a právní moci nenabylo ani později. Naopak bylo z podnětu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou zrušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3. Rozhodnutí, které právní moci nikdy nenabylo a následně bylo rozhodnutím soudu zrušeno, nemohlo způsobit dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že zákonné předpoklady, na jejichž základě by stěžovatelka byla oprávněna k podání ústavní stížnosti, nejsou splněny [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud dále připomíná, že je orgánem kasačním, což v případě řízení o ústavních stížnostech vyplývá z ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle něj je Ústavní soud v případě, že ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhoví, oprávněn zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ve smyslu uvedeného článku Ústavy je Ústavní soud oprávněn zrušit rozhodnutí pravomocné.
Vzhledem k tomu, že v dané věci napadené rozhodnutí nebylo v době podání ústavní stížnosti pravomocné, právní moci nenabylo a bylo v dalším řízení rozhodnutím soudu zrušeno, Ústavní soud nemá prostor pro realizaci svých kasačních pravomocí a není tak ani příslušný k projednání předmětného návrhu [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. listopadu 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj