ECLI:CZ:US:2002:2.US.442.01
sp. zn. II. ÚS 442/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., s. r. o., zastoupeného JUDr. K. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 26 Cdo 933/2000 - 59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatel se u Okresního soudu v Lounech domáhal přivolení k výpovědi z nájmu k blíže určenému bytu, ve kterém bydleli na základě nájemní smlouvy J. H. a J. H. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 8. 1999, č.j. 10 C 617/98 - 31, protože se stěžovateli nepodařilo prokázat naplnění výpovědních důvodů dle ust. §711 odst. 1 písm. e) a f) občanského zákoníku. Na základě odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, č.j. 11 Co 884/99 - 47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a připustil dovolání k otázce stavební souvislosti bytu s prostorami určenými k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti. Stěžovatel využil i mimořádného opravného prostředku a Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání shledal přípustným, avšak jako nedůvodné jej zamítl.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, když se domnívá, že obecné soudy (tedy i soudy nižších stupňů) porušily zásadu spravedlivého procesu tím, že dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel konkrétně tvrdí, že "zprávou o adaptaci objektu z listopadu 1999" byla prokázána nutnost stavebních úprav i stavební souvislost bytových a nebytových prostor. Stěžovatel dále vyjadřuje nespokojenost se závěrem dovolacího soudu, že nelze uznat za důvodnou námitku stěžovatele, že "potřebu oprav je nutno uznat za důvodnou, je-li v zájmu řádné údržby domu a bytu", když jde o dům z roku 1871 a je zde tedy oprávněný zájem vlastníka zachovat hodnotu svého vlastnického práva, a to proto, že by se v takovém případě muselo jednat o prvou skutkovou podstatu dle §711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku - o potřebu naložit z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo s domem tak, že byt nelze dále užívat, a to proto, že bude sloužit k účelu jinému anebo, že s ním již nelze spojovat účel žádný, jako je tomu v případě odstranění stavby; stěžovatel se tak domnívá, že dovolací soud tuto skutkovou podstatu nesprávně vyhodnotil, když on přece nikdy netvrdil, že by dům měl přestat sloužit k bydlení. Stěžovatel se konečně domnívá, že z faktického hlediska není rozhodující, jestli pojem vlastníka ve smyslu §711 odst. 1 písm. f) občanského zákoníku se vyloží jako vlastník nemovitosti, kterým je konkrétní právnická osoba (zde stěžovatel), anebo většinový vlastník této právnické osoby a zároveň jednatel společnosti, a že tedy i tato osoba může být tou osobou, která "chce byt užívat", což měl jednatel společnosti (stěžovatele) skutečně v úmyslu. Stěžovatel konečně namítá, že dovolací soud měl v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, přihlédnout k "určité přimknutosti či přilehlosti" přední části domu, která je využívána k podnikatelské činnosti. Z obsahu dovolání i odvolání, konstatovaném v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a který nebyl ústavní stížností zpochybněn, je zřejmé, že jde o tytéž námitky, které stěžovatel uplatnil jak v odvolání tak i v dovolání.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně dovolává svých výše uvedených námitek a podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, které přijal zejména dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, resp. soudy nižších stupňů. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a zejména dovolací soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu obecné soudy nevyhověly. Nadto zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze v žádném případě na základě námitek stěžovatele označit za "exces" či soudní libovůli vybočující z běžného soudního rozhodování, když Nejvyšší soud se důsledně a zcela ústavně konformním způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti představují toliko jeho opakovaně vyjadřovanou nespokojenost s právními závěry obecných soudů a stěžovatelovy odlišné názory.
Dovolací soud, jakož i soud odvolací, zcela ústavně konformním způsobem uvedl, proč nebylo lze "zprávou o adaptaci objektu z listopadu 1999" vyhodnotit jako důkaz prokazující potřebu takových oprav bytu nebo domu, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat, tedy naplnění druhé skutkové podstaty ust. §711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, když dovolací soud na str. 4 své rozhodnutí opírá i o svoji konstantní judikaturu vztahující se k otázce "potřeby kvalifikovaných oprav".
K námitce o naplnění první ze skutkových podstat ust. §711 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku, tedy že lze učinit platnou výpověď, jde-li o potřebu naložit z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo s domem tak, že byt nelze dále užívat, lze konstatovat, že tento závěr učinil dovolací soud na základě obsahu rozhodnutí odvolacího soudu a i obsahu dovolání, kde je uveden záměr používat celý dům k podnikatelským účelům a zejména pak na základě obsahu žaloby samotného stěžovatele, jejíž obsah je konstatován v rozsudku soudu prvního stupně. Z obsahu ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel výslovně brojil proti nesprávnému konstatování obsahu dovolání či závěru odvolacího soudu, když jen v obecné rovině uvádí, že "nikdy přece netvrdili, že by dům měl přestat sloužit k bydlení. Ani v rozhodnutí odvolacího soudu pak není uvedeno a stěžovatel ani netvrdí, že by uvedené zjištění konstatované soudem prvního stupně zpochybnil. Uvedený závěr pak učinil dovolací soud ve vztahu k tomuto tvrzení a možnému naplnění citované prvé skutkové podstaty a pakliže by mělo dojít ke změně stavebního určení bytu, bylo by třeba takovou situaci podřadit právě pod prvou skutkovou podstatu a také naplnění jejích podmínek prokázat.
K argumentaci stěžovatele ve vztahu k §711 odst. 1 písm. f) občanského zákoníku Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zřejmě přehlíží, že je zcela nepodstatné, jak se vyloží pojem "vlastníka" (zda-li jím může být i společník společnosti), když k zamítnutí jeho žaloby u tohoto výpovědního důvodu došlo proto, že obecné soudy zcela spolehlivě dovodily, že ke dni doručení výpovědi žalovaným, nebyly nebytové prostory nacházející se v přízemí té části nemovitosti, v níž je situován předmětný byt (garáže a kočárkárna), určeny k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti, a také zcela spolehlivě dovodily, že není splněna podmínka "stavební souvislosti bytu a nebytových prostor" ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. f) občanského zákoníku. Pakliže stěžovatel namítá, že dovolací soud měl přihlédnout k "určité přimknutosti či přilehlosti" přední části domu, která je využívána k podnikatelské činnosti, nelze než stěžovatele odkázat na str. 6 rozhodnutí dovolacího soudu, kde je pečlivě a obsáhle vysvětleno, proč nelze takovou námitku uznat, když dovolací soud zároveň odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a zejména na rozhodnutí ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000. Pakliže stejným rozhodnutím argumentuje i stěžovatel v ústavní stížnosti, pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel cituje z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pouze účelově první část názoru a úvahy odvolacího soudu, který v tehdy posuzované věci zároveň dodal, že "o stavební souvislost se proto nejedná, je-li byt zcela stavebně samostatný, oddělen od nebytových prostor i podlažím, a nepostačuje, že byt a nebytový prostor mají společný vchod do domu, komunikace v domě, technické instalace, světlík, apod.". Nejvyšší soud tehdy v souladu s tímto závěrem dospěl k jednoznačnému názoru, že "byt a nebytový prostor, byť každý z nich je určen k jinému účelu, musí proto stavebně tvořit určitý funkční celek, umožňující jejich společné (současné) užívání. V tomto smyslu je proto stavební souvislost požadavkem souvislosti prostorové, která je dána pouze v případě, jsou-li byt a nebytový prostor vzájemně propojeny (dveřmi, chodbou společnou pouze bytu a nebytovému prostoru), anebo podle původního kolaudačního rozhodnutí propojeny byly (tj. byly určeny ke společnému užívání jediným uživatelem), a později došlo provedením stavebních úprav k jejich oddělení". Takto se tedy Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případu vypořádal, a to zcela ústavně konformním způsobem, s uvedenou námitkou stěžovatele.
Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud konstatuje, že všechny námitky uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti vyjadřují pouze jeho nespokojenost s obsáhlými a precizními závěry zejména dovolacího soudu a tudíž v rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Bylo především na stěžovateli, aby po důkladném seznámení se s příslušnou specifickou úpravou nájmu bytu (jejíž ústavnost stěžovatel v petitu ústavní stížnosti ostatně ani nezpochybňoval), zvážil, zda-li jsou splněny příslušné zákonné podmínky pro platnou výpověď z nájmu bytu a případně k jejich prokázání navrhl příslušné důkazy. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu