ECLI:CZ:US:2002:2.US.466.02
sp. zn. II. ÚS 466/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. července 2001, sp. zn. Ncu 240/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. dubna 2002, č.j. Ncu 240/2001-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu ČR dne 8.7.2002, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a v odůvodnění návrhu uvádí, že Nejvyšší soud vyhověl rozsudkem ze dne 19.7.2001 návrhu K. M. na uznání rozsudku Vrchního soudu v Torontu (Superior Court at Toronto, Ontario), Kanada, sp. zn. 99 FP 249/196, jímž bylo s účinností od 1.10.1999 rozvedeno manželství stěžovatele a K. M., rozené F., uzavřené dne 5.12.1980 před Úřadem pro záležitosti osobního stavu v Linci (Standesamt Linz), Rakousko.
Výše označený rozsudek Nejvyššího soudu napadl stěžovatel žalobou na obnovu řízení, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2002 zamítnuta jako nepřípustná, ve smyslu §230 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( ve znění se změnami a doplňky, vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.,dále jen "o.s.ř.").
Stěžovatel se v ústavní stížnosti zejména zabývá rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2001 a uvádí, že pouhé dva listinné důkazy, a to: rozhodnutí Vyššího soudu v Torontu ( správně Vrchního soudu v Torontu) sp. zn. 99FP249 196, které měl Nejvyšší soud k dispozici v ověřeném českém překladu (obsahující pouze výrok o rozvodu a torsovité odůvodnění) a potvrzení o rozvodu ke sp. zn. 99FP249 196, vydané místním zapisovatelem Vyššího soudu v Torontu (Vrchního soudu v Torontu), jež je podle svého obsahu doložkou právní moci, nemohly podle přesvědčení stěžovatele Nejvyšší soud přivést ke skutkovým závěrům, o něž opřel ústavní stížností napadený rozsudek, tj., že "manželé spolu trvale nežijí, manžel se ze společné domácnosti odstěhoval, manželé se vzájemně odcizili a žili pak i každý v jiné zemi, tedy vztahy mezi manželi byly tak vážně rozvráceny, že manželství nemohlo plnit svůj společenský účel." Jestliže však k takovému zjištění Nejvyšší soud přesto dospěl, neboť uvedl, že uznání pravomocného rozsudku o rozvodu manželství K. M. a stěžovatele nebrání žádná z překážek, uvedených v ustanovení §64 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů , rozsudek splňuje i podmínky ustanovení §67 odst. 1, odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., zákona č. 234/1992 Sb. a zákona č. 264/1992 Sb., dále jen "zákon č. 97/1963 Sb."), musel se prý Nejvyšší soud při vytváření svého názoru zabývat hodnocením i jiných důkazů, zřejmě navržených K. M. nebo jejím právním zástupcem. V takovém případě prý Nejvyšší soud při svém rozhodování nedbal základních zásad, stanovených zákonem č. 97/1963 Sb. a práva stěžovatele na spravedlivý proces (zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), což ve svém důsledku znamená i porušení zásady rovnosti stran ( zakotvenou v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 Listiny ), jakož i o porušení čl. 90, věty první Ústavy .
Stěžovatel tvrdí, že Nevyšší soud se napadeným rozsudkem v podstatě dopustil stejných procesních pochybení, ke kterým došlo již v řízení před Vyšším soudem v Torontu (Vrchním soudem v Torontu), kdy údajně stěžovateli nebylo umožněno se účastnit řízení o rozvod manželství a navrhovat v tomto řízení důkazy, neboť prý nebyl příslušným cizozemským soudem k jednání řádně předvolán a nebyl mu do vlastních rukou doručen návrh na zahájení řízení. Přes tuto skutečnost prý písemně vyššímu soudu (vrchnímu soudu) doručil podání, v němž vznesl námitku litispendence (v předmětném období již údajně probíhalo řízení o rozvod manželství stěžovatele u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 32 C 181/98). Na tuto námitku stěžovatele však cizozemský soud nijak nereagoval a řízení ukončil, aniž stěžovateli umožnil se jej účastnit alespoň prostřednictvím zvoleného advokáta.
Procesním postupem Vyššího soudu v Torontu (Vrchního soudu v Torontu), stejně jako Nejvyššího soudu, prý byl stěžovatel poškozen na svých procesních právech: navrhovat důkazy, vyjadřovat se k důkazům protistrany a nechat se při jednání zastupovat advokátem ( čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 2 Listiny), právu odvolat se proti rozhodnutí soudu první instance (čl. 36 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práva svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále jen "Úmluva"), když současně bylo údajně poškozeno i jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Stěžovatel předmětnou ústavní stížností napadá mimo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2002, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2001, sp. zn. Ncu 240/2001 (nabyl právní moci dne 25.7. 2001), kterým bylo rozhodnuto, že se na území České republiky uznává rozsudek Vrchního soudu v Torontu (Superior Court at Toronto, Ontario), Kanada, sp. zn. 99 FP 249196, jímž bylo s účinností od 1.10.1999 rozvedeno manželství M. M. a K. M., rozené F., uzavřené dne 5.12.1980 před Úřadem pro záležitosti osobního stavu v Linci (Standesamt Linz), Rakousko.
Jak se uvádí v odůvodnění shora citovaného rozsudku, Vrchní soud v Torontu k žalobě K. M. rozvedl její manželství, když po provedeném řízení zjistil, že manželé spolu trvale nežijí, manžel se ze společné domácnosti odstěhoval, manželé se vzájemně odcizili a žili pak i každý v jiné zemi. Vztahy mezi manželi byly tedy tak vážně rozvráceny, že manželství nemohlo plnit svůj společenský účel.
Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Torontu Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek cizího soudu je zcela v souladu s §24 zákona o rodině (zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), když i zjištění skutkového základu tímto soudem bylo provedeno způsobem, vyhovujícím příslušným ustanovením právního řádu České republiky, takže uznání předloženého rozsudku nebrání žádná z překážek, uvedených v ustanovení §64 zákona č. 97/1963 Sb.
Současně Nejvyšší soud zjistil, že návrh na uznání cizího rozhodnutí byl podán účastníkem řízení ( §67 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.), alespoň jeden z účastníků řízení je občanem České republiky a v dané věci nejde o případ, jaký má na zřeteli ustanovení §68 zákona č. 97/1963 Sb., takže návrhu vyhověl.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2002, č.j. Ncu 240/2001-27, se zjišťuje, že o žalobě stěžovatele (dříve žalobce), na obnovu řízení, jež bylo vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. Ncu 240/2001 o návrhu K. M. na uznání cizího rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud tak, že pod odstavcem I. výroku žalobu na obnovu řízení zamítl a pod odstavcem II. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení o žalobě na obnovu řízení.
V odůvodnění předmětného usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2001, č.j. Ncu 240/2001-7, bylo rozhodnuto, že se na území České republiky uznává rozsudek Vrchního soudu v Torontu (Superior Court at Toronto, Ontario), Kanada, sp. zn. 99 FP 249196, jímž bylo s účinností od 1.10.1999 rozvedeno manželství M. M. a K. M., rozené F., uzavřené dne 5.12.1980 před Úřadem pro záležitosti osobního stavu v Linci (Standesamt Linz), Rakousko.
Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že v řízení o žalobě na obnovu řízení je třeba se zabývat zejména tím, zda v dané věci je obnova řízení přípustná ve smyslu §228 až §231 o.s.ř.
Při posouzení otázky přípustnosti žaloby na obnovu řízení, vycházel Nejvyšší soud z právní úpravy, uvedené v ustanovení §230 odst. 1 písm. a) o.s.ř.( v již shora citovaném znění), která uvádí, že žaloba (na obnovu řízení) není přípustná proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není.
Ze skutečnosti, že rozsudek Nejvyššího soudu o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství stěžovatele a K. M. má ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. stejné právní důsledky jako pravomocné rozhodnutí českého soudu o rozvodu manželství Nejvyšší soud dovodil, že není v zájmu ochrany právní jistoty účastníků právního vztahu, aby se Nejvyšší soud odchýlil při posuzování přípustnosti žaloby na obnovu řízení od výše citovaného zákonného ustanovení.
Ze všech výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud usnesením žalobu na obnovu řízení bez nařízení jednání zamítl (dle §235e odst. 1 a §235f o.s.ř.), jako nepřípustnou.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá současně dvě pravomocná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to rozsudek označeného soudu ze dne 19.7.2001, jímž byl uznán rozsudek Vrchního soudu v Torontu, Kanada, vyslovující rozvod manželství K. M. na území České republiky a usnesení téhož soudu ze dne 17.4.2002, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na obnovu řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") jsou oprávněny podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem s tím, že dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1). Jak dále vyplývá z dikce §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V případě žaloby na obnovu řízení se tedy nejedná o poslední prostředek k ochraně práva stěžovatele, ale o mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost je posuzována v samostatném řízení. Jestliže v daném případě stěžovatel jednou ústavní stížností napadá dvě pravomocná rozhodnutí, z nichž každé tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, je nutno posoudit, které z obou napadených pravomocných rozhodnutí splňuje podmínky výše citovaných zákonných ustanovení.
Z doložky nabytí právní moci, vyznačené na fotokopii rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2001, sp. zn. Ncu 240/2001, je zřejmé, že ústavní stížnost v části, směřující proti označenému rozsudku, byla podána opožděně (předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 25.7.2001). Z tohoto důvodu ji senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., neboť v daném případě byl návrh podán po lhůtě, stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Dále se již Ústavní soud zabýval pouze důvodností námitek stěžovatele o porušení jeho práv a svobod ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2002.
Ústavní soud se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, pokud tento zcela správně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení není v daném případě přípustná, neboť směřuje proti rozsudku, kterým bylo vysloveno, že manželství se rozvádí ( §230 odst. 1 písm. a) o.s.ř). Na této skutečnosti nic nemění ani to, že k nabytí účinnosti rozsudku Vrchního soudu v Torontu (ve smyslu ustanovení §63 zákona č. 97/1963 Sb.) na území České republiky bylo třeba jeho uznání. Ve shodě se zněním §230 odst. 1 písm. a) o.s.ř. lze dovodit, že žaloba na obnovu řízení není přípustná, i kdyby jinak, podle hledisek uvedených v §228 a §229 o.s.ř., byly předpoklady její přípustnosti splněny. Z důvodu ochrany právní jistoty účastníků, jež je zcela v souladu s právním řádem platným na území České republiky, nelze kogentní ustanovení §230 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyložit jinak, než že žaloba (na obnovu řízení) není přípustná proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není.
Ve světle shora uvedených skutečností se Ústavní soud zabýval opodstatněností tvrzení stěžovatele, že předmětným usnesením byla porušena jeho práva a svobody, zaručená Ústavou a Listinou, včetně Úmluvy, zejména jeho procesní práva a právo na ochranu vlastnictví.
S námitkami stěžovatele o porušení jeho práv a svobod napadeným usnesením Nejvyššího soudu nelze souhlasit, a to z těchto důvodů:.
Jednak je nutno připomenout, že v řízení o žalobě na obnovu řízení není povinné zastoupení účastníka řízení právním zástupcem. Bylo tedy zcela na vůli stěžovatele, zda v předmětném řízení udělí zvolenému advokátu plnou moc, či nikoli. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud rozhodoval o žalobě zamítavým výrokem ( §235e odst. 1 o.s.ř.). V souladu s ustanovením §235f o.s.ř. nemusí soud v takovém případě nařizovat jednání, neboť jak vyplývá z odůvodnění předmětného usnesení, o žalobě rozhodl Nejvyšší soud bez provádění dokazování, když vycházel pouze z obsahu příslušného spisu. Za této situace jsou tvrzení stěžovatele o údajném porušení jeho práv a svobod zaručených Ústavou, Listinou i Úmluvou zcela bezpředmětná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh rovněž v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.4.2002, č.j. Ncu 240/2001-27, odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 27. srpna 2002