ECLI:CZ:US:2002:2.US.47.02
sp. zn. II. ÚS 47/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Č. o.b., a. s., , zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, č.j. 26 K 48/2000 - 1944, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiloženého soudního rozhodnutí bylo zjištěno, že pod sp. zn. 26 K 48/2000 je u Krajského soudu v Brně vedeno konkurzní řízení ve věci úpadce T. G., a. s., a správkyní konkurzní podstaty je PhDr. I. Š. Dne 19. 11. 2001 požádala správkyně konkurzní podstaty soud o udělení souhlasu k prodeji akcií z konkurzní podstaty úpadce dle §27 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání s tím, že po dohodě se správcem konkurzní podstaty úpadce P. h., a. s. v návaznosti na výsledky veřejné obchodní soutěže o nejvhodnější návrhy na uzavření smluv o úplatném převodu akcií z konkurzních podstat obou úpadců, která byla vyhlášena předchozím správcem konkurzní podstaty, žádá o souhlas k prodeji mimo dražbu. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím souhlas správkyni konkurzní podstaty k prodeji akcií mimo dražbu udělil. V odůvodnění svého usnesení pak vysvětlil na základě jakých skutečností a ustanovení zákona rozhodl, když mimo jiné uvedl důsledky prohlášení konkurzu na oba úpadce na jejich dceřinné společnosti, postup předchozího správce konkurzní podstaty a výsledek provedeného výběrového řízení, důvody současné správkyně konkurzní podstaty k prodeji akcií mimo dražbu, stanovisko věřitelského výboru a také uvedl jakým způsobem vážil cíl probíhajícího konkurzního řízení, tedy dosažení maximálního uspokojení konkurzních věřitelů.
Proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost, když nejprve obsáhle popisuje průběh dosavadního konkurzního řízení, tvrdí, že je majoritním věřitelem úpadce, následně zpochybňuje postup krajského soudu a správkyně konkurzní podstaty, a nakonec navrhuje zrušení uvedeného usnesení krajského soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti svými argumenty zejména poukazuje na průtahy při rozhodování soudu o jejím návrhu na vydání předběžného opatření než o něm bylo rozhodnuto, zpochybňuje nestrannost Krajského soudu v Brně a svými tvrzeními dále napadá samotný průběh veřejné obchodní soutěže a vznáší námitky proti nestrannosti správkyně konkurzní podstaty. Stěžovatelka dále uvádí, že i přesto, že opakovaně upozorňovala soud na nestandardní průběh veřejné obchodní soutěže, tak soud její námitky nevzal v úvahu a ve svém usnesení se zákonností veřejné obchodní soutěže nezabýval. Stěžovatelka dále namítá, že ač napadené usnesení obsahuje poučení o tom, že proti němu není přípustné odvolání, tak dle jejího názoru lze dovodit, že odvolání je v jejím případě přípustným opravným prostředkem.
Dne 30. 1. 2002 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, ve kterém žádá o přednostní projednání její ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případu neshledal nic, co by umožňovalo Ústavnímu soudu využít svých mimořádných ústavních pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) a svým rozhodnutím zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování v rámci konkurzního řízení. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatelky spočívají zejména ve zpochybnění nestrannosti krajského soudu a svědomitosti správkyně konkurzní podstaty, kdy podle tvrzení stěžovatelky mají svým postupem poškozovat zájmy věřitelů. Stěžovatelka dále zpochybňuje zákonnost průběhu veřejné obchodní soutěže a domnívá se, že prodej balíku akcií je nejen nesprávný, ale přichází i v nevhodném okamžiku, kdy dosud neproběhlo přezkumné jednání přihlášených pohledávek. Dle názoru Ústavního soudu postup krajského soudu zcela odpovídal principům práva na spravedlivý proces, když rozhodnutí soudu bylo vydáno zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o konkurzu a vyrovnání a lze z něj spolehlivě dovodit, jakými úvahami se při svém rozhodování krajský soud řídil a ze kterých důkazů vycházel. Ostatní, tedy např. rozhodování o celkovém průběhu konkurzního řízení, otázka vhodnosti prodeje balíku akcií z konkurzní podstaty z hlediska časového a i z hlediska výběru vhodného zájemce, je v souladu se zákonem o konkurzu a vyrovnání a citovaným ústavním vymezením pravomocí Ústavního soudu, věcí procesního vztahu mezi krajským soudem, věřiteli úpadce, kteří přihlásili své pohledávky a správcem konkurzní podstaty. Zákon o konkurzu a vyrovnání pak upravuje příslušné procesní instituty, kterými je dosahováno cíle konkurzního řízení. Do těchto vztahů tedy Ústavnímu soudu zasahovat nepřísluší a je především na věřitelích, aby důsledně uvedených institutů využívali a účinným způsobem se domáhali co největšího uspokojení svých pohledávek. Rozhodnutí krajského soudu je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zákona o konkurzu a vyrovnání, přičemž posouzení věcné stránky případu, tedy posouzení, jestli jsou naplněny podmínky zákona o konkurzu a vyrovnání a nebudou případně poškozeny zájmy věřitelů, náleží do výlučné pravomoci soudu a do toho Ústavní soud není oprávněn zasahovat, zejména jsou-li, jako v tomto případě, dodržena uvedená práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, jestli je prodej pro stěžovatelku a další věřitele úpadce výhodný či nikoliv anebo jestli měla být konkurzní podstata vůbec prodána v počáteční fázi konkurzního řízení. Ústavní soud konstatuje, že pokud měla stěžovatelka pochybnosti o nepodjatosti obecného soudu, měla podat příslušné návrhy a pakliže podala, uvést, zda a jakým způsobem o nich bylo rozhodnuto. Totéž platí o námitkách proti postupu správkyně konkurzní podstaty. Pokud se stěžovatelka domnívala, že její postup je nesprávný a poškozuje zájmy věřitelů, měla podat návrh na zbavení funkce správkyně konkurzní podstaty, a to již v době, kdy se o pochybnostech dozvěděla. Jestliže se stěžovatelka dále v ústavní stížnosti domnívá, že odvolání proti napadenému usnesení krajského soudu je přípustné, tak jí nic nebránilo v tom, aby jej podala a umožnila tím Ústavnímu soudu posoudit, zda-li případným odmítnutím takového tvrzeného opravného prostředku došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se tedy ani nemohl s takovým tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces vypořádat, protože je zřejmé, že k němu ani nedošlo, tedy nedošlo k situaci, kdy by stěžovatelkou podaný opravný prostředek nebyl projednán. Zde Ústavní soud poukazuje zejména na skutečnost, že s ohledem na svoji ustálenou judikaturu jeho úkolem je náprava konkrétních tvrzených a nastalých zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod, a Ústavnímu soudu nepřísluší pouštět se do spekulací, jestli proti usnesení soudu o souhlasu s prodejem majetku z konkurzní podstaty mimo dražbu je či není přípustné odvolání. Z výše uvedeného vyplývá, že bylo svobodným rozhodnutím stěžovatelky, že se v dosavadním průběhu konkurzního řízení nesnažila účinně využívat všech zákonných procesních prostředků a hájit tak svá tvrzená práva konkurzního věřitele. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání, když ani z ústavní stížnosti ani z přiloženého soudního rozhodnutí nebylo lze zjistit, jestli stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., když tvrdila, že jako věřitel je účastníkem uvedeného konkurzního řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu