ECLI:CZ:US:2002:2.US.480.02
sp. zn. II. ÚS 480/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. T. P., správce konkurzní podstaty úpadce P. teplárenská, a.s., zastoupeného advokátkou JUDr. J. L., o ústavní stížnosti proti rozhodnutím Finančního úřadu v Příbrami ze dne 12. 9. 2001, čj. 65257/01/063911/4914, a ze dne 26. 10. 2001, čj. 70737/01/063911/4914, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 8. 7. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Finančního úřadu v Příbrami. Tvrdí, že postupem jmenovaného úřadu došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť je přesvědčen, že státní moc byla uplatněna mimo meze stanovené zákonem o konkursu a vyrovnání. Navrhuje, aby Ústavní soud posoudil postup úřadu i z hlediska souladu s dalšími ustanoveními Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a z listin předložených navrhovatelem Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Příbrami neuznal rozhodnutím ze dne 26. 10. 2001, čj. 70737/01/063911/4914, reklamaci stěžovatele ze dne 18. 10. 2001 proti rozhodnutí o přeplatku ze dne 18. 10. 2001, čj. 65257/01/063911/4914. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Praze, v níž napadal nezákonný postup správního orgánu. Navrhl, aby soud zrušil jak rozhodnutí správního orgánu o reklamaci, tak jemu předcházející rozhodnutí o přeplatku. Krajský soud v řízení podle hlavy druhé, části páté občanského soudního řádu, přezkoumal napadené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 11. 4. 2002, čj. 44 Ca 14/2002-17, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadá rozhodnutí Finančního úřadu v Příbrami, jimiž tento orgán státní správy rozhodl o přeplatku a o následné reklamaci stěžovatele, a navrhuje jejich zrušení. Z toho Ústavní soud dovodil, že předmětem ústavní stížnosti je pravomocné rozhodnutí finančního úřadu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle výkladu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem nemůže být vyňato rozhodnutí o posledním prostředku. Takový postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze proto dovodit jeho oprávnění, aby zrušil rozhodnutí Finančního úřadu v Příbrami, která nejsou evidentně rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutím, jež jsou napadena ústavní stížností. Stěžovatelem formulovaný petit ústavní stížnosti proto neodpovídá citované dikci zákona.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 4. září 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj