ECLI:CZ:US:2002:2.US.486.02
sp. zn. II. ÚS 486/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky společnosti D. p. hl. m. Prahy, akciová společnost, zastoupené advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2002, čj. 111 C 39/2002-26, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 5. 2002, čj. 111 C 39/2002-26. Jedná se o rozsudek pro uznání, kterým bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 808,- Kč (výrok I. rozsudku). Současně bylo podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč (výrok II. rozsudku), představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.000,- Kč (jež tvoří dva úkony právní služby po 500,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhradu hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ust. §151 odst. 2, věta prvá, část věty za středníkem o.s.ř. s ohledem na délku, povahu a náročnost poskytovaných právních služeb.
Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž polemizuje (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku jejího právního zástupce) s právními názory soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než určuje zákon, a tudíž je v této části napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na veřejné projednání věci, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci lze považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo.
Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle §151 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy, že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. §3 odst. 1 bod 2 cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- Kč do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoli na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.
Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti uvádí v záhlaví uvedené rozhodnutí jako celek, z jejího obsahu však vyplývá, že se ve skutečnosti cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech pouze výrokem II. napadeného rozsudku, kterým jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. K jeho výroku I., naopak neposkytla žádnou argumentaci.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci (srov. např. II. ÚS 102/02).
Z porovnání ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných a konečných. Napadeným rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek pro uznání. V případě rozsudku pro uznání lze výrok o náhradě nákladů řízení napadnout odvoláním bez jakéhokoli omezení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 550). V dané věci stěžovatelka byla oprávněna podat odvolání. O svém právu na odvolání byla jako účastnice řízení v písemném vyhotovení rozsudku poučena. Ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 111 C 39/2002, který si Ústavní soud vyžádal, však vyplývá, že proti výroku o povinnosti zaplatit náklady řízení stěžovatelka odvolání nepodala. Nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které měla podle zákona k dispozici.
Ústavní soud se ex officio zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Takový postup v projednávané věci není možný. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být efektivita ochrany ústavně zaručených práv ohrožena. V projednávaném případě tomu tak není, neboť stěžovatelka si mohla zajistit ochranu svých práv v řízení před odvolacím soudem, čehož ovšem nevyužila.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro nepřípustnost. Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku, je Ústavní soud nucen stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu