ECLI:CZ:US:2002:2.US.486.2000
sp. zn. II. ÚS 486/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele F. H., zastoupeného advokátem Mgr. L. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2000, čj. 9 Co 372/2000-57, a Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 11. 1999, čj. 12 C 645/96-36, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Statku Ch., s.p., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního osudu v Lounech, sp. zn. 12 C 645/96, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 11. 1999, čj. 12 C 645/96-36, byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatel domáhal, aby Státnímu statku Ž., s.p., (rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 16. 3. 2000, čj. 350/2000-3030, došlo ke sloučení Státního statku Ž., s.p., a Statku Ch., s.p., s tím, že Státní statek Ž., s.p., zaniká dne 31. 3. 2000 a všechna práva a závazky přejímá Statek Ch., s.p., který vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako vedlejší účastník) byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 300.000,- Kč jako náhrada za zbouranou chmelnici v k.ú. N. Řízení proti druhému žalovanému, Státnímu statku P., s.p., bylo uvedeným rozsudkem okresního soudu zastaveno s odůvodněním, že se jedná o již neexistující právní subjekt, který byl právním předchůdcem prvého žalovaného.
Okresní soud po provedeném dokazování prokázal, že stěžovateli jako oprávněné osobě byla rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Lounech ze dne 12.10.1992, čj. 1011/92-R/194/91/KA, vydána pozemková parcela č. 82/1 o rozloze 0,8172 ha v k.ú. N. Tato parcela vznikla sloučením pozemkových parcel č. 107/2, 108 a 112/2, tedy těch, které uvádí stěžovatel v návrhu, a to dne 17. 2. 1938. Stěžovatel uplatnil nárok na zaplacení náhrady za chmelnice, které byly v době převzetí státem na předmětné parcele, ve výši 300.000,- Kč. Uvedeného nároku se stěžovatel domáhal s odkazem na ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Skutečnost, že na uvedených parcelách byly v době převzetí státem v roce 1950 chmelnice, stěžovatel dokládal výpisem z pozemkových knih a čestnými prohlášeními tří svědků. Z výpisu z pozemkových knih je ovšem zřejmé, že po sloučení uvedených parcel byla parcela č. 82/1 dne 13. 11. 1940 rozdělena na parcelu č. 82/1 orná půda a č. 82/3 zahrada, tedy již v roce 1940 na tomto pozemku, jak vyplývá z pozemkové knihy (viz č.l. 13 spisu), nebyly žádné chmelnice. Tuto skutečnost dokládá i seznam přejímaných parcel od původních vlastníků z roku 1950, kde je uvedeno, že parcela č. 82/1 je role o výměře 0,8172 ha (viz č.l. 14 spisu), totéž uvádí i výměr z 3. 4. 1950. Soud tak dospěl k závěru, že v těchto dokladech nikde není uvedeno, že by v době před rokem 1950 na předmětných pozemcích existovaly chmelnice. Čestná prohlášení tří svědků J. V., M. Š. a J. Č. sice dokládají, že manželé H. hospodařili na chmelnicích v k.ú. N., nespecifikují však konkrétně na kterých pozemcích a parcelních číslech se chmelnice nacházely. Na základě uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že stěžovatel v této věci neprokázal, že by se na předmětných pozemcích v době převzetí státem nacházely chmelnice, proto návrh zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou stáří chmelnic a výší náhrady spolu s vypracováním znaleckého posudku tak, jak požadoval stěžovatel v návrhu. Žalovaná strana v tomto řízení, tedy Státní statek Ž., s.p., navíc vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Touto otázkou se soud ovšem nezabýval s poukazem na to, že dospěl k závěru, že nebyl splněn základní předpoklad pro přiznání náhrady, a to prokázání existence chmelnic na předmětných pozemcích v době převzetí státem.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, čj. 9 Co 372/2000-57, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zjistil pečlivě skutkový stav, který též správně právně posoudil. Své rozhodnutí řádně odůvodnil. S odůvodněním rozsudku okresního soudu odvolací soud zásadně souhlasí. Uvedl, že navrhovatel není schopen spolehlivě prokázat, že na pozemcích v době jejich převzetí státem byly chmelnice. K předloženým písemným prohlášením tří svědků odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvádí, že z nich není zřejmé, o které pozemky s chmelnicemi se jedná. Navíc připomíná, že navrhovatel vlastnil ještě další pozemky. Odvolací soud se dále zabýval otázkou promlčení nároku navrhovatele. Uvádí, že právo na náhradu za porosty záviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu. Dne 12. 10. 1992 vydal Okresní úřad v Lounech rozhodnutí, jímž schválil dohodu navrhovatele se Státním statkem P., s.p., (předchůdce vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti), jímž navrhovateli byly vráceny jeho pozemky. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 11. 1992. Od tohoto data začala běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu za chybějící porosty a tato lhůta skončila 19. 5. 1993. Jestliže osoba povinná neuspokojila nárok navrhovatele, bylo na navrhovateli, aby svůj nárok uplatnil u soudu. Obecná tříletá promlčecí doba počala běžet dnem 20. 5. 1993 a skončila 20. 5. 1996. Navrhovatel uplatnil svůj nárok u soudu až 19. 6. 1996, tedy po jejím uplynutí. Dopis Ministerstva zemědělství ČR ze dne 28. 8. 1995 nesplňuje náležitosti uznání dluhu, a nemá tedy za následek prodloužení promlčecí doby. Za situace, kdy žalovaná strana vznesla námitku promlčení, nelze podle názoru odvolacího soudu návrhu stěžovatele vyhovět již s ohledem na promlčení jeho nároku. Odvolací soud tak ve skutečnosti postavil své rozhodnutí primárně na argumentu promlčení nároku.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušení spatřuje zejména v tom, že okresní soud nevyhověl jeho návrhu na vyslechnutí tří svědků - J. Č., M. Š. a J. V. Stěžovatel předložil soudu písemná čestná prohlášení těchto svědků o tom, že v době, kdy na stát přešly uvedené pozemky, na nich skutečně chmelnice byly. Okresní soud však v odůvodnění uvedl, že tato čestná prohlášení jsou v rozporu s listinami a nespecifikují konkrétně, na kterých pozemcích a parcelních číslech se chmelnice nacházely. Odvolací soud stanovisko okresního soudu potvrdil. S tímto závěrem obecných soudů stěžovatel nesouhlasí. Domnívá se, že okresní soud měl připustit výslech tří uvedených svědků, čímž by došlo k bližší specifikaci sporných otázek.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Lounech a Krajský soud v Ústí nad Labem, a vedlejší účastníky řízení, Statek Ch., s.p., zastoupený advokátem JUDr. J. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, která považuje za věcně správná.
Okresní soud v Lounech ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost není důvodná a rozhodnutími obou soudů ve věci nedošlo k porušení práv navrhovatele, garantovaných mu Listinou. K námitce stěžovatele, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny výslechy navržených svědků, uvádí, že stěžovatel navrhl provedení těchto důkazů až v odůvodnění odvolání do rozsudku okresního soudu, a odkazuje na č.l. 44 spisu. Zamítavý výrok rozsudku je dle názoru okresního soudu odůvodněn především dvěma skutečnostmi. Žalobce na základě provedených důkazů, které soud považoval za dostatečné, neprokázal, že na předmětných pozemcích byly v době převzetí státem chmelnice, a žalovaný namítl promlčení uplatněného nároku.
Vedlejší účastník, Státní statek Ch., s.p., ve svém vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud stížnost odmítl. Uvádí, že ze spisu Okresního soudu v Lounech vyplývá, že stěžovatel byl vždy řádně a včas vyrozuměn o jednáních konaných před oběma soudy, a nelze tedy konstatovat, že by mu nebyla dána možnost vyjádřit se k věci a prováděnému dokazování. K provedenému dokazování uvádí, že své námitky zpochybňující existenci likvidovaných chmelnic a výši uplatněného nároku na jejich náhradu předložil ihned poté, kdy byla podána žaloba v řízení před okresním soudem, a doložil je listinnými důkazy. Přesto, že tyto skutečnosti byly stěžovateli známy, v řízení před soudem prvního stupně výslech svědků, kteří učinili ve prospěch stěžovatele čestná prohlášení, nenavrhl. Dále vedlejší účastník připomíná, že vznesl oprávněnou námitku promlčení, kterou oba soudy akceptovaly.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zcela pomíjí, že důvodem zamítnutí jeho žaloby odvolacím soudem byla skutečnost, že jeho nárok byl promlčen, a tento závěr soudu o promlčení se v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Ze spisového materiálu (viz č.l. 46) Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo zemědělství ČR dopisem ze dne 28. 8. 1995 sdělilo stěžovateli, že povinná osoba, Státní statek P., s.p., uznává jeho oprávněný nárok na náhradu. Tento přípis zajisté nelze kvalifikovat jako uznání dluhu, které by mělo za následek prodloužení promlčecí doby na deset let. Podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se promlčecí doba prodlužuje pouze tehdy, jestliže bylo právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše. Z předložených podkladů je naopak zřejmé, že žalovaná strana ani její právní předchůdce výši nároku nikdy neuznali.
Ústavní soud konstatuje, že v otázce promlčení nároku stěžovatele krajský soud přihlédl k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž mají orgány veřejné moci vycházet ze speciální úpravy restitučních předpisů tak, aby zejména při jejich aplikaci nedocházelo ke křivdám dalším. Neúspěch ve sporu si stěžovatel způsobil především nedůsledným uplatňováním svých práv. Jeho možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nebyla soudem dotčena.
Stěžovatel dále polemizuje se skutkovými závěry rozsudků obecných soudů, a to zejména v otázce existence, resp. neexistence, chmelnic na uvedených pozemcích. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, tím, že neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědků, kteří předložili čestná prohlášení potvrzující existenci chmelnic v rozhodném období. Ze spisového materiálu (viz č.l. 44) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel navrhl důkaz výslechem svědků - J. Č., M. Š. a J. V. - až v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nikoli při řízení před ním. Tento soud již předtím provedl rozsáhlé dokazování (zejména řadou listinných důkazů) a po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že se na uvedených pozemcích chmelnice nacházely, a toto své stanovisko v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil. Tomuto postupu okresního soudu nelze z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavního práva na spravedlivý proces nic vytknout.
Stěžovatelova námitka týkající nevyslechnutí navržených svědků se vztahuje až k řízení před soudem odvolacím. Ten ovšem dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen. Za situace, kdy žalovaná strana vznesla námitku promlčení, tuto skutečnost považoval za zásadní pro své potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Otázka dalšího prokazování existence chmelnic se tím pro něj stala druhotnou a v daném případě již nerozhodnou. V této logice pak odvolací soud nepovažoval za účelné a potřebné důkazy výslechem navržených svědků provést. K tomuto postupu odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení jakéhokoli ústavně chráněného práva stěžovatele. Čl. 36 Listiny obsahuje ustanovení, která garantují právo na soudní ochranu, nelze ho však přirozeně vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Právní závěry soudu jsou přitom, jak již bylo uvedeno, výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod, pro který by byl oprávněn zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu