ECLI:CZ:US:2002:2.US.495.01
sp. zn. II. ÚS 495/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky M. N., zastoupené advokátkou JUDr. I. H., o ústavní stížnosti proti rozsudkům Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 1999, č.j. 14 C 148/98-61, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 1999, č.j. 6 Co 1707/99-87, Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2836/99-126, za účasti 1) Okresního soudu v Českých Budějovicích, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a 1) J. Š. a 2) V. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2001, č.j. 26 Cdo 2836/99-126, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 1999, č.j. 6 Co 1707/99-87, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 1999, č.j. 14 C 148/98-61, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo, právo na nedotknutelnost obydlí, právo na nedotknutelnost osoby a právo na ochranu osobnosti, jež vyplývají z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatelka domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v domě ve vlastnictví stěžovatelky, ze dne 4. 8. 1998, kterou dala stěžovatelka vedlejším účastníkům řízení (tj. J. Š. a V. Š.) z důvodů podle §711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, které měly spočívat v tom, že tito vedlejší účastníci od ledna do července 1998 neplatili za spotřebovanou vodu a že neprovádějí úklid společných prostor, že první vedlejší účastnice fyzicky napadla stěžovatelku a že druhý vedlejší účastník bez souhlasu pronajímatelky v bytě podniká. Uvedený soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastníci (jakožto odpůrci) v období od 11. 1. 1998 do 31. 8. 1998 stěžovatelce neplatili úhradu za spotřebovanou vodu a jí účtovanou náhradu za úklid společných prostor v domě. Dále soud zjistil, že V. Š. je držitelem živnostenských listů s místem podnikání pod adresou stěžovatelky, avšak na této adrese podnikatelskou činnost neprovozoval, a že mezi stěžovatelkou a J. Š. došlo k fyzickému napadení. Soud také měl za prokázané, že stěžovatelka prováděla od roku 1995 ve svém domě rozsáhlé stavební úpravy, které měly vliv na čistotu společných prostor. Na základě těchto zjištění soud návrh stěžovatelky zamítl s tím, že nebyly naplněny ani podmínky ustanovení §711 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, neboť stěžovatelka neprokázala zaslání písemné výstrahy, ani podmínky ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, neboť i když vedlejší účastníci neplatili úhradu za vodu za období 11. 1. 1998 - 31. 8. 1998, nejedná se o hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu, protože vedlejší účastníci žádali stěžovatelku o provedení vyúčtování spotřebované vody s tím, že dle jejich údajů mají na spotřebované vodě přeplatek, což vyplynulo i z údajů dle propočtů stěžovatelky. Dále k tomu soud připojil, že vedlejší účastníci zaslali stěžovatelce dopis, ve kterém ji upozornili, že do umoření své pohledávky platit nebudou. I když se dle soudu nejedná o úkon perfektní ve smyslu §580 občanského zákoníku, nastal ohledně placení mezi stranami nejasný stav. Za této situace se soud nedomnívá, že by chování vedlejších účastníků dosáhlo takové intenzity, aby byl naplněn výpovědní důvod podle citovaného ustanovení. Ke shodným závěrům dospěl ve vztahu k neplacení částky 200 Kč měsíčně za úklid společných prostor v domě, protože stěžovatelka prováděla v domě rozsáhlé stavební úpravy s vlivem na čistotu společných prostor. Stejně tak není důvodem pro přivolení k výpovědi ani tvrzení, že J. Š. stěžovatelku napadla, neboť z usnesení o zastavení trestního stíhání Policie ČR vyplývá, že se jednalo o napadení vzájemné, a dále ani skutečnost, že V. Š. v domě stěžovatelky podniká, protože nebylo zjištěno, že by jmenovaný tuto činnost v uvedeném domě vyvíjel.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti výše citovanému rozsudku, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně. V odůvodnění krajský soud uvedl, že pokud soud rozhoduje o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, musí vycházet z toho, zda byly naplněny výpovědní důvody uvedené v dané výpovědi, přičemž tyto důvody nesmí být dodatečně měněny či rozšiřovány. Jako výpovědní důvody uvedla stěžovatelka skutečnost, že vedlejší účastníci neplatili po dobu delší jak 3 měsíce za odběr vody, nepřispívali na úklid společných prostor a chodníku, že stěžovatelka byla J. Š. fyzicky napadena a že V. Š. v domě stěžovatelky podniká. Pokud stěžovatelka uvádí další důvody, nelze k nim přihlížet, a proto je nadbytečné provádět další důkazy. Pokud jde o výpovědní důvody ve smyslu §711 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, krajský soud se plně ztotožnil s názorem okresního soudu, že tyto důvody nejsou dány, protože stěžovatelka neprokázala zaslání písemné výstrahy odpůrcům, v níž by je upozorňovala na hrubé porušení dobrých mravů v domě. Pokud jde o výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, nelze považovat za situace, kdy stěžovatelka přes výzvu vedlejších účastníků vyúčtování odběru vody neprovedla a kdy vznikl eventuelní přeplatek, postoj těchto vedlejších účastníků za porušení povinností takové intenzity, jež naplňuje výpovědní důvod ve smyslu citovaného ustanovení; totéž platí i pro otázku úklidu společných prostor, neboť stěžovatelka prováděla úpravy způsobující zhoršení čistoty v domě. Ke skutečnosti, že V. Š. v domě stěžovatelky podniká, krajský soud uvedl, že nájemní smlouva v tomto ohledu žádnou úpravu neobsahuje a jmenovaný nepoužívá byt pouze k podnikání, ale v bytě fakticky s celou rodinou bydlí, a tak nelze dovozovat, že by jmenovaný porušil své zákonné povinnosti.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že dle §242 odst. 3 o. s. ř. je vázán dovolacími důvody. Nezpochybňuje-li stěžovatelka v dovolání skutkové závěry soudů obou stupňů o nesplnění zákonného předpokladu pro úspěšné uplatnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, kterým je zaslání předchozí písemné výstrahy vedlejším účastníkům, pak není možný přezkum správnosti napadeného rozsudku, pokud spočívá na právním závěru, že nebyl naplněn daný výpovědní důvod. Pokud stěžovatelka zpochybňuje správnost většiny skutkových zjištění o okolnostech rozhodných pro závěr, zda byl či naopak nebyl naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníků, jde podle obsahu o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. důvodu, který v řízení o dovolání, opírající se o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nelze uplatnit. To platí jak pro otázky existence přeplatku či nedoplatku na úhradách za dodávku vody, tak povahy stavebních prací, které soudy vzaly v úvahu při posuzování skutečnosti, že vedlejší účastníci se nepodíleli na úklidu, jakož i pro to, zda V. Š. podnikatelskou činnost v domě stěžovatelky skutečně vyvíjel. Za otázku, která má ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. zásadní význam (a která tak činí dovolání přípustným), je pouze ta otázka, zda skutečnost, že V. Š. má adresu bydliště (předmětný byt) uvedenu v živnostenských listech jako místo podnikání, naplňuje skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. K tomu dovolací soud uvedl, že touto otázkou se zabýval ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, v němž konstatoval, že samo uvedení místa bydlení jako sídla nebo místa podnikání není hrubým porušením povinností nájemce. V daném případě není důvodu se od tohoto názoru odchylovat, a tak Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Jak bylo výše uvedeno, všechny tyto rozsudky stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila nesouhlas se závěry soudu prvého a následně i druhého stupně, přičemž poukázala na to, že v rozsudku okresního soudu bylo nesprávně uvedeno datum uvedení 2. vodoměru vedlejších účastníků do provozu (říjen namísto listopadu), což činí z účtování naprosto nelogickou záležitost a vede nesprávnému úsudku. Soud měl dále pochybit v tom, že neuznal platební povinnost vedlejších účastníků dle nainstalovaného vodoměru; dle názoru stěžovatelky i v případě vadného měřiče měli být nájemci povinni za služby platit. Stěžovatelka dále namítla, že dluh vedlejších účastníků na nájemném i službách se každým rokem zvětšuje, přičemž soud měl dluh na nájmu projednat v soudním řízení, neboť rozšíření žaloby o tento důvod nevede ke změně výpovědních důvodů. Prvostupňový soud pochybil i v tom ohledu, že neprojednal škody na majetku, které stěžovatelce způsobili vedlejší účastníci, ačkoliv to bylo doloženo doklady. Konečně stěžovatelka poukázala na to, že jí dosud nebyl vrácen sešit obsahující vyúčtování vodného, který jí J. Š. vytrhla z ruky. Za nesprávné považuje i skutkové zjištění krajského soudu, který dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nebylo vyjasněno, zda vznikl na odběru vody nedoplatek či přeplatek, protože vedlejší účastníci žádný přeplatek neprokázali, naopak stěžovatelka prokázala existenci prvního vodoměru podpisy vedlejších účastníků, namontování druhého vodoměru, jakož i absenci neplacených částek od ledna do podání žaloby. Stejně tak odvolací soud pochybil i v tom, že se v otázce, zda V. Š. skutečně v předmětném bytě podniká, spokojil pouze s čestným prohlášením jmenovaného, aniž si vyžádal stanovisko finančního úřadu, jak navrhla stěžovatelka. Z výše uvedených důvodu se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo, právo na nedotknutelnost obydlí, právo na nedotknutelnost osoby a právo na ochranu osobnosti. Stěžovatelka má dále za to, že tato rozhodnutí ji poškozují, neboť je v rozporu s dobrými mravy, že vedlejší účastníci dluží na nájemném a službách a přitom pronajímají vlastní byt jinému nájemníku. Kromě toho se cítí být poškozena jednáním nájemníků v důsledku podnikání, stavebních úprav bez jejího souhlasu a fyzického napadení, a proto hledá právní ochranu u Ústavního soudu.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť rozsudek tohoto soudu byl vydán v souladu s platnými předpisy; v podrobnostech pak odkázal na odůvodnění daného rozsudku. Z tohoto důvodu navrhuje podle §82 odst. 1 zákona ústavní stížnost zamítnout. Krajský soud v Českých Budějovicích vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nedošlo k porušení ani Ústavy ČR, ani Listiny, přičemž odkázal na závěry uvedené v jím vydaném rozsudku, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že obsahovou náležitostí ústavní stížnosti, jak vyplývá z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, musí být též odůvodněné tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím nebo jiným postupem zasáhl do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelka sice formálně označuje jednotlivá ustanovení Ústavy ČR a Listiny, která podle jejího přesvědčení měla být rozhodnutími obecných soudů porušena, avšak ve vztahu k postupu či rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak nekonkretizuje, čím měl tento soud porušit její základní práva a svobody. Ústavní stížnost je svým obsahem reprodukcí tvrzení a právních názorů, jež stěžovatelka uplatňovala již v odvolání, příp. dovolání. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka měla k dispozici pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, jaké argumenty stěžovatelky považoval za výhrady týkající se skutkového stavu, jež nemohly být vzaty v úvahu, jakož i to, které otázce přiznal právní povahu a současně zásadní význam po stránce právní, přičemž v tomto ohledu neshledal pochybení odvolacího soudu v jejím posouzení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů a s jejich právním posouzením věci, domáhá se v podstatě toho, aby Ústavní soud provedl nové zhodnocení důkazů a z toho vyvodil právní závěry pro stěžovatelku příznivější; Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že s ohledem na ústavní vymezení svého postavení (zejména v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, kdyby se s ním neztotožňoval), ani zabývat se případným porušením běžných zákonů, pokud tím zároveň nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Samotná skutečnost, že dovolací soud vyslovil právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nečiní ústavní stížnost důvodnou. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. Ti společně uvedli, že mezi nimi a stěžovatelkou docházelo k častým sporům. Incident mezi stěžovatelkou a J. Š. vznikl kvůli tomu, že vedlejší účastníci platili vodné v hotovosti proti podpisu v notesu stěžovatelky, aniž by stěžovatelka vystavovala doklad o platbách. S ohledem na negativní zkušenost jiného nájemníka, kterému měly být stěžovatelkou platby zapřeny, požádala jmenovaná o možnost pořízení kopie z tohoto notesu, načež ji stěžovatelka v bytě vedlejších účastníků napadla. Dále vedlejší účastníci uvedli, že ze stavu vodoměru a zápisů stěžovatelky vyplynul přeplatek, který požadovali uhradit, na což stěžovatelka nereagovala. Z tohoto důvodu jí oznámili, že vodné budou hradit až po vyčerpání daného přeplatku. Dále vedlejší účastníci poukázali na řadu sporů se stěžovatelkou, které se však netýkají dané právní věci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Namítá-li stěžovatelka porušení práva vlastnického, práva na nedotknutelnost obydlí, práva na nedotknutelnost osoby a práva na ochranu osobnosti, je třeba připomenout, že předmětné řízení před obecnými soudy se týkalo právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádnou souvislost mezi namítaným porušením ústavně zaručených práv a svobod na straně jedné a napadenými rozhodnutími na straně druhé, přičemž tato souvislost nevyplývá ani ze samotné ústavní stížnosti, byl nucen tyto námitky považovat nedůvodné a jako takové je odmítnout. Stejně tak nelze považovat za námitku porušení ústavně zaručených práv tím, že bez jakéhokoliv zdůvodnění jsou citovány některé články Listiny či Ústavy ČR, jak učinila stěžovatelka v ústavní stížnosti.
Dále ústavní stížnost obsahuje polemiku s názory obecných soudů, přičemž se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí těchto soudů Ústavním soudem tak, jako by tento soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, zjevně nepřísluší, což platí zejména tehdy, postrádá-li ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ústavněprávní dimenzi jako v tomto případě.
Na doplnění je třeba uvést, že Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky, na základě kterých stěžovatelka polemizuje s názory obecných soudů. Především nelze než souhlasit s názorem obecných soudů, které se odmítly zabývat dalšími výpovědními důvody - přesněji řečeno individualizací těchto důvodů, než těmi, které byly uvedeny ve vlastní výpovědi, neboť stěžovatelka výpovědí jako jednostranným hmotněprávním úkonem sama vymezuje rozsah soudního "přezkumu", zda byl zákonem stanovený výpovědní důvod naplněn či nikoliv. Proto i námitky obsažené v ústavní stížnosti, jež jsou založené na jiných důvodech než těch uvedených ve vlastní výpovědi, nelze pokládat za relevantní. Pokud jde o další právní otázku, zda uvedení místa podnikání v živnostenském listě v předmětném bytě (resp. domě) V. Š. bez souhlasu stěžovatelky, představuje hrubé porušení povinností nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, touto se obecné soudy podrobně zabývaly a svůj závěr řádně zdůvodnily, přičemž v jejich závěrech Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Proto nezbývá než stěžovatelku odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o skutkové závěry obecných soudů, Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy se všemi shora naznačenými otázkami podrobně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a své skutkové závěry řádně zdůvodnily. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit tvrzení o nesprávnosti skutkových závěrů obecných soudů učiněných na základě provedených důkazů, neboť se shora uvedenou úlohou Ústavního soudu souvisí také skutečnost, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, které prováděl obecný soud, pokud tento obecný soud respektoval zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Porušení této zásady však v ústavní stížnosti napadáno není, přičemž ani Ústavní soud nezjistil, že by při hodnocení důkazů obecné soudy postupovaly v rozporu s ní. Z tohoto důvodu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudků soudu prvého i druhého stupně, které se s uvedenými námitkami stěžovatelky plně vypořádaly.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu