ECLI:CZ:US:2002:2.US.50.02
sp. zn. II. ÚS 50/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti zásahu Vrchního státního zastupitelství v Praze, Odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, která směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, když stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel je spolu s obviněným M. Ř. a dalšími osobami stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, když obžaloba již byla podána. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud nařídil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, Odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, rozhodnout o stížnosti stěžovatele ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. VI VZv 2/2000, kterou se domáhá poskytnutí přiměřené lhůty k seznámení se spisem, a to do 3 dnů od doručení rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tak, že dle jeho tvrzení mu byla poskytnuta příliš krátká doba na seznámení se spisem a na návrhy na doplnění vyšetřování. O stížnosti proti postupu vyšetřovatele nebylo státním zástupcem dosud rozhodnuto.
Ústavní soud se zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že uvedený postup orgánů činných v trestním řízení je způsobilý k tomu, aby byl podroben přezkoumání Ústavním soudem. Ústavní soud tento názor nesdílí. Aby bylo možno jej kvalifikovat jako zásah do lidských práv, musel by být spojen s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.). Až tehdy by ústavní stížnost, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, mohla přicházet v úvahu.
V posuzované věci je však nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.), a na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 49/2000. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
V projednávané věci nelze uvedený postup považovat za jiný zásah orgánů veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Případná procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení stěžovatel samozřejmě může namítat jak v současné době probíhajícím soudním řízení, tak i v opravných prostředcích proti pro něj případně nepříznivému soudnímu rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že za současného stavu věci jsou stěžovateli zachovány všechny přípustné opravné prostředky, které trestní řád upravuje a ingerenci Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování je třeba v této fázi trestního řízení za daného skutkového stavu věci považovat za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá také z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí zásadou subsidiarity.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro jeho nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vad jeho podání, když plná moc pro advokáta obsahovala nepřípustnou substituční doložku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu