ECLI:CZ:US:2002:2.US.502.02
sp. zn. II. ÚS 502/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. Z. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., Písek, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 5. 2001, č.j. 7 C 195/98-46 (správně č.j. 7 C 195/98-88), a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2002, č.j. 15 Co 1005/2002-118, za účasti Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2002, č.j. 15 Co 1005/2002-118, jakož i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 5. 2001, č.j. 7 C 195/98-46 (pozn.: zjevně se jedná o písařskou chybu, neboť pod uvedeným č.j. se v soudním spise nachází usnesení ze dne 5. 5. 2000; dle názoru Ústavního soudu je napadáno prvostupňové rozhodnutí ve věci samé), neboť má za to, že těmito rozsudky a postupem uvedených soudů byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dál jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), případně Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), neboť byl odňat svému soudci, přičemž z ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel odkazuje na čl. 38 odst. 1 Listiny; dále byla porušena jeho ústavně zaručená práva tím, že mu soudy neumožnily svobodný přístup k jednání, jeho záležitost projednávaly v jeho nepřítomnosti, nedaly mu možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, v důsledku čehož rozhodovaly na základě nesprávně zjištěného stavu věci a nesprávného právního posouzení a rozhodly o něčem jiném, než čeho se žalobou domáhal. Z ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel se v tomto bodě dovolává čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu. Vzhledem k tomu stěžovatel požaduje spravedlivé a veřejné přezkoumání napadených rozhodnutí a postupu soudů v jeho přítomnosti a vydání nálezu, jímž by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Protiústavnost postupu soudů měla patrně spočívat v tom, že dne 3. 5. 2001 se stěžovatel jakožto žalobce dostavil k jednání u Okresnímu soudu v Táboře, avšak soud mu v účasti na tomto jednání zabránil a v jeho nepřítomnosti rozsudkem č.j. 7 C 195/98-88 zamítl jeho žalobu (na náhradu škody ve výši 93.545,-- Kč s přísl., jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku), což se opakovalo při jednání u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 14. 8. 2001, na němž uvedený soud zamítl jeho odvolání proti zmíněnému rozsudku soudu prvého stupně. Toto rozhodnutí krajského soudu bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 627/01, zrušeno (pozn.: z důvodu, že mu protiprávně bylo zabráněno v účasti na jednání; viz níže). Na den 7. 5. 2002 bylo nařízeno Krajským soudem v Českých Budějovicích další jednání, k němuž se stěžovatel dostavil, avšak uvedený soud mu - vzhledem k tomu, že se odmítl podrobit kontrole - zabránil vstoupit do budovy, a to i přesto, že před justiční stráží i předsedou senátu, JUDr. R. O., poukazoval na své ústavně zaručené právo jednání se účastnit. Poté krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že odvolání stěžovatele zamítl. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že byl odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud z ústavní stížnosti nezjistil, v čem by dané porušení mělo spočívat. Stěžovatel pouze popsal průběh rozhodování ve věci podjatosti soudců. Pokud jde o oba body ústavní stížnosti, stěžovatel v podrobnostech odkázal na svá podání a rozhodnutí soudů, jež jsou obsažena ve spise Okresního soudu v Táboře sp. zn. 7 C 195/98.
Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal příslušný soudní spis a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že v ústavní stížnosti se opakují námitky obsažené již v ústavní stížnosti předchozí (věc vedená pod sp. zn. III. ÚS 627/01), a to, že byl odňat zákonnému soudci a že mu byla odňata možnosti jednat před soudem. Pokud jde o první námitku, uvedený soud odkázal na své vyjádření k předchozí ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 2001, neboť v daném okruhu právních problémů nedošlo k posunu ve skutkovém stavu. Pokud jde u druhou námitku, soud vyjádřil názor, že postupoval plně v intencích shora uvedeného nálezu, o čemž svědčí úřední záznam, a předmětný postup byl zdůvodněn v napadeném rozhodnutí. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje ústavní stížnost odmítnout, event. zamítnout. Okresní soud v Táboře uvedl, že nemůže ovlivnit, z jakých důvodů a proč je mu věc přikázána nadřízeným soudem. Vyjádření o vztahu k osobě soudce JUDr. Z. a námitce podjatosti jsou uvedena na č.l. 36, z nichž vychází rozhodnutí nadřízeného soudu na č.l. 40 - 42, jež musí respektovat. Dále soud uvedl, že si stěžovatel nepřítomnost u ústních jednání způsobil sám, když se odmítl podrobit zákonem předepsané a standardně prováděné kontrole při vstupu do budovy. Proto považuje ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Vedlejší účastník řízení (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR) uvedl‚ že obdobnými námitkami se Ústavní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 627/01 a dospěl k závěru, že bezpečnostní pohlídky nepředstavují zásah do podstaty ústavně zaručených práv, pokud tyto probíhají za podmínek stanovených zákonem, resp. v jeho mezích vydanými předpisy. Za účelem posouzení, zda byly dodrženy podmínky, za kterých lze účastníkovi řízení vstup do soudní budovy odmítnout, navrhuje důkaz příslušným soudním spisem a stanovisky orgánů, jež odpovídají za bezvadný průběh bezpečnostní prohlídky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
V prvé řadě stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Českých Budějovicích, že mu byla odňata možnost před ním jednat. Jak vyplývá ze shodných tvrzení stěžovatele a Krajského soudu v Českých Budějovicích, příp. z úředního záznamu ze dne 7. 5. 2002, stěžovatel měl v úmyslu se jako účastník řízení zúčastnit ústního jednání, nařízeného na uvedený den. Při vstupu do budovy však detektor signalizoval kovové předměty v zavazadle stěžovatele. Když stěžovatel nevyhověl požadavku justiční stráže na provedení běžné kontroly, justiční stráž tuto skutečnost oznámila předsedovi senátu, jenž se osobně dostavil a - vzhledem k tomu, že se mu nepodařilo přesvědčit stěžovatele, aby se dané prohlídce podrobil - vydal pokyn, aby stěžovatel nebyl do budovy vpuštěn.
Danou právní problematikou ve stejné věci stěžovatele se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 627/01. Z uvedeného nálezu vyplývá, že předpisy, jež stanovují povinnost osob účastnících se soudního jednání podrobit se prohlídce (§8a, §13 odst. 1, 2 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 2022/99-SM, ve znění instrukce č. 3838/00-SM), představují v současných podmínkách zcela nepatrné omezení, které se podstaty ústavně zaručených práv a svobod nikterak nedotýká. Dále z uvedeného nálezu vyplývá, že v případě toho, kdo se hodlá účastnit soudního jednání jako veřejnost, příslušné předpisy platí absolutně, tj. nepodrobí-li se prohlídce, bude mu přístup k soudnímu jednání odepřen, jinak je tomu, jestliže jde o předvolanou osobu (účastníka řízení, svědka, apod.), kdy způsob bezpečnostní ochrany a postup justiční stráže odkazuje na pokyn soudce, který osobu vzpírající se bezpečnostní kontrole předvolal.
Stěžovatel se tedy mýlí, pokud se domnívá, že jeho právo účastnit se jednání má ve vztahu k jeho povinnosti podrobit se předepsané kontrole absolutní hodnotu. Jak vyplývá z výše uvedeného nálezu, (ústavně souladnou) povinností osoby předvolané k soudnímu jednání je podrobit se prohlídce, a pokud tak neučiní, o své vůli se vystavuje riziku, že jí bude ve vstupu do soudní budovy zabráněno. Za protiústavní může být tento postup označen, dojde-li k zabránění ve vstupu v rozporu se stanovenými pravidly. Tuto skutečnost stěžovatel nenamítal, ač mu byl výše uvedený názor Ústavního soudu znám, a ani není z okolností případu patrné, že by příslušné orgány předepsaný postup nedodržely. Proto Ústavní soud danou námitku stěžovatele shledal zcela neopodstatněnou. Stěžovatel (patrně) poukazoval i na to, že mu bylo bráněno účastnit se jednání dne 3. 5. 2001 u Okresního soudu v Táboře, avšak danou problematikou se již zabýval Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu (sp. zn. III. ÚS 627/01), a proto Ústavní soud stěžovatele na závěry v tomto nálezu uvedené plně odkazuje.
Pokud stěžovatel poukazuje na to, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce, aniž by konkrétně uvedl, v čem toto porušení mělo spočívat, resp. odkázal Ústavní soud na svá podání učiněná ve věci vedené u Okresního soudu pod sp. zn. 7 C 195/98, má Ústavní soud za nutné předně poznamenat, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a tak není povinen a ani oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, navíc ještě za použití revizního principu, čehož se v podstatě stěžovatel domáhá. Jak vyplynulo z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči předsedovi senátu odvolacího soudu, ten jí však odmítl s tím, že obsahuje stejný důvod jako dřívější námitka vznesená v podání stěžovatele ze dne 8. 6. 2000, a pokud již o ní dříve rozhodl Vrchní soud (usnesení ze dne 14. 9. 2000, č.j. Nco 179/2000-57), je odvolací soud i účastník tímto rozhodnutím vázán. Stejně tak uvedený soud neshledal důvodnou námitku, že soudce prvostupňového soudu, Mgr. Mládek, byl vyloučen z projednávání věci, neboť pravomocným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2000 a ze dne 20. 3. 2001 bylo rozhodnuto o tom, že tomu tak není. Je tedy zřejmé, že odvolací soud se námitkami stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že jsou neopodstatněné, přičemž tento svůj závěr řádně zdůvodnil v napadeném rozhodnutí. Skutečnost, že Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil ve věci vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci odlišný názor (usnesení ze dne 29. 2. 2000, č.j. Nc 5/2000-40), než který zastával v obdobné věci předtím (usnesení ze dne 30. 7. 1998, č.j. 6 Nc 557/98-18), sama o sobě nemůže zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť zákon ponechává prostor pro určitou úvahu soudu a výsledek aplikace práva se tedy může v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu či vývoji názorů v čase lišit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2002
Vojtěch Cepl předseda senátu