ECLI:CZ:US:2002:2.US.505.01
sp. zn. II. ÚS 505/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. V. E., advokátem, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 23. 10. 2000, rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 20. 4. 2001, č. j. 103 T 206/2000 - 100 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 To 328/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 17. 8. 2001 ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a rozsudků okresního a krajského soudu vyplývá následující skutkový stav věci. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným, že dne 20. 8. 2000 ve 23.10 hodin v Havířově - Šumbarku na ul. Chrpové, okr. Karviná, kam se nechal dovézt taxikářem firmy "G." V. D., využil jeho nepozornosti a z palubní desky automobilu odcizil mobilní telefon zn. Nokia 550 B v hodnotě 3.000,- Kč, který byl majetkem majitele firmy D. G., když toto V. D. zjistil a viděl, že obžalovanému z kapsy kalhot visí poutko od obalu telefonu, které bezpečně poznal, vyzval obžalovaného, aby mu telefon vrátil a současně chtěl uchopit i poutko od pouzdra telefonu, na což obžalovaný reagoval tím, že do V. D. strčil tak prudce, až tento spadl na zem, pak ho ještě kopl do nohy, čímž mu způsobil pohmoždění pravé dolní končetiny, následkem zranění byl poškozený léčen po dobu šesti dnů, na místo byl pak přivolán D. G., kterého obžalovaný bezdůvodně udeřil do hlavy a pak kopl do nohy D. K., který na místo přišel, k zákroku byla pak přivolána hlídka policie, kdy v přítomnosti této hlídky opět napadl jednoho z taxikářů, a to tak, že tohoto uhodil pěstí do obličeje, v důsledku čehož spadl a na místě bylo přítomno nejméně 5 osob, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Karviná - pobočka Havířov, sp. zn. 10 T 231/96 ze dne 22. 1. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 5 To 140/97 byl pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona a další potrestán trestem odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, z jehož výkonu byl propuštěn dne 20. 6. 1999, tedy jednak se dopustil veřejně výtržnosti tím, že napadal jiného a jednak si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak škodu nikoli nepatrnou, bezprostředně po činu se pokusil uchovat si věc násilím a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, čímž spáchal jednak trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a jednak trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c), e) trestního zákona a za to byl odsouzen podle §202 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně a byl dle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Krajský soud, ústavní stížností napadeným rozsudkem, z podnětu odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 1 roku. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Stěžovatel podává ústavní stížnost, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje zároveň, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu jejich vykonatelnosti. Podstata odůvodnění ústavní stížnosti pak spočívá v tvrzení stěžovatele, že ve vydaném trestním příkazu nebyl poučen o tom, že podaným odporem se ruší, nařídí se hlavní líčení a samosoudce není vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Stěžovatel dále tvrdí, že odsuzující rozsudek je postaven na skutkových zjištěních, které vycházejí z rozporné výpovědi svědka V. D. a dále na důkazu, že údajně odcizený mobilní telefon byl za záhadných okolností nalezen jiným svědkem za 3 dny nedaleko místa činu. Stěžovatel uvádí, že zjištění obecných soudů neprokazují spáchání trestného činu krádeže a právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Okresní soud v Karviné - pobočka Havířov ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku okresního a krajského soudu.
Předseda senátu 5 To Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že oba soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele a odkázal na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. K námitce o tvrzeném nesprávném poučení konstatuje navíc, že doplnění poučení v trestním příkaze o pasáž, že při projednávání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu, se nedoporučuje, neboť je to považováno za jakýsi psychický nátlak na obviněného, aby odpor nepodal.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
K věci samé Ústavní soud odkazuje na svoji dřívější judikaturu, ve které dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti. Z dostupných podkladů je zřejmé, že tomu tak bylo i v průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí prokazují, že se obecné soudy věcí důkladně zabývaly a hodnotily veškeré předložené důkazy. Z odůvodnění je dále zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá skutečnosti, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. K tomu Ústavní soud konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Konkrétně z ústavní stížnosti a rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že námitky stěžovatele proti svědecké výpovědi svědka D. byly již základem a podstatou jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jsou jen zopakovány v ústavní stížnosti. To platí i o dalších námitkách uvedených v ústavní stížnosti, tedy o námitce nedostatečného poučení o odporu proti trestnímu příkazu a stejně tak tvrzení stěžovatele o "záhadném" nálezu mobilního telefonu. Stěžovatel se tak ústavní stížností snaží stavět Ústavní soud do pozice, kdy by měl na základě stejných argumentů, které byly uvedeny již před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy velmi pečlivě vypořádaly, celou trestní věc opětovně přezkoumávat a následně ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit.
K námitce tvrzeného nepoučení o účincích podaného odporu proti trestnímu příkazu Ústavní soud navíc konstatuje, že i po vydaném trestním příkazu je díky podanému odporu plně zachováno právo domoci se projednání případu v řádném procesu před soudem za plného využití práva na obhajobu (k tomu srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 1411 bod 2). Odpor je specifickým opravným prostředkem proti trestnímu příkazu. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že v případě podání není o něm rozhodováno, nemá devolutivní účinek jako odvolání, tzn. trestní příkaz není přezkoumáván z hlediska věcné správnosti soudem II. stupně, nýbrž bez ohledu na obsah včas podaným odporem se trestní příkaz ze zákona automaticky ruší a samosoudce postupuje jako by trestní příkaz vůbec vydán nebyl, tj. zpravidla nařídí ve věci hlavní líčení (k tomu srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 1418 bod 1).
Ústavní soud k další námitce stěžovatele konstatuje, že nelze přisvědčit jeho tvrzení, že byl odsouzen pouze na základě svědecké výpovědi svědka D. Naopak stěžovatel přehlíží, že ze spáchané trestné činnosti je usvědčován řadou svědeckých výpovědí (str. 11 rozsudku okresního soudu), které si vzájemně neodporují, jsou v souladu a prokazují skutkový děj případu tak, jak je uveden ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato skutečnost byla také potvrzena odvolacím soudem (str. 6 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatel je dále usvědčován i jinými důkazy (str. 10 rozsudku okresního soudu). Nelze tedy ani přisvědčit námitce stěžovatele, že zjištění obecných soudů neprokazují spáchání uvedených trestných činů a že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy (srov. rozsudek okresního soudu na str. 10 a 11 a násl. a rozhodnutí odvolacího soudu) se podrobně zabývaly všemi provedenými důkazy a zejména u svědeckých výpovědí pečlivě a podrobně uvedly, jaké konkrétní skutečnosti byly příslušnými částmi výpovědí prokázány, kterým výpovědím naopak soudy neuvěřily, protože v nich shledaly konkrétně uvedené a podstatné rozpory (srov. např. str. 12 rozsudku okresního soudu ve vztahu k výpovědím svědka Kozáka a svědkyně B.). Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut. V části ústavní stížnosti směřující proti trestnímu příkazu se jedná o návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., směřující proti neexistujícímu rozhodnutí, když výše bylo vysvětleno, že trestní příkaz byl podaným odporem zrušen a celá trestní věc byla nově projednána a rozhodnuta.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatuje, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou a nepřípustnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu