ECLI:CZ:US:2002:2.US.511.02
sp. zn. II. ÚS 511/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V. T., zastoupené JUDr. S. Š., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2002, č.j. 30 Cdo 153/2002-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2001, č.j. 13 Co 81/2001-95, a rozsudku Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.12.2000, č.j. 11 C 68/2000-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23.7.2002 napadá stěžovatelka všechna, v záhlaví usnesení označená, rozhodnutí obecných soudů.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne19.12.2000 byla zamítnuta její žaloba na určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 31.3.2000, kterou žalovaní - JUDr. V. G., E. G. a Dr. J. G., prodali nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu Praha - město, na LV č. 482, v katastrálním území M. S., a to dům čp. 438, na V. ul. č.13, se stavební parcelou č. 334 a parcelou č. 335, v rozsahu 5/6 z celku, kupujícím Ing. R. P., Ing. M. P. a Dr. M. L.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, současně však zamítl návrh stěžovatelky, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky, zda v nabídce na uzavření kupní smlouvy musí být uvedeno, že existuje osoba, která nabídku učinila a uvedení výše kupní ceny nabídnuté touto osobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2002 odmítnuto, jako nepřípustné.
Podle názoru stěžovatelky jí byla, postupem všech v záhlaví usnesení označených soudů i jejich rozhodnutími, odňata možnost jednat před soudy v řádném a spravedlivém procesu, v němž by mohla uplatnit veškeré jí navržené důkazy, které údajně v případě jejich provedení, mohly přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Dále prý označené soudy pochybily tím, že nesprávně interpretovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku, dopadající na projednávanou věc. Předmětné pochybení bylo údajně takové intenzity, že způsobilo porušení práva na soudní ochranu, zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny, zaručující ochranu vlastnictví.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se zjišťuje, že dovolání stěžovatelky, jehož přípustnost odůvodnila stěžovatelka odkazem na ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2000, tj. před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.,( dále jen "o.s.ř."), když jako důvod dovolání stěžovatelka uvedla případ uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. a), písm. d) o.s.ř. Stěžovatelka v dovolání tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posouzení otázky přípustnosti dovolání Nejvyšší soud konstatoval, že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a), písm. b) o.s.ř., nejde však ani o případ uvedený v ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Ve vztahu k možnosti přípustnosti dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud zdůraznil, že citované ustanovení svěřuje oprávnění posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu výhradně dovolacímu soudu. Jde totiž o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení významných právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných, judikaturou vyšších soudů zatím neřešených, či řešených v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud ve svých úvahách dospěl k závěru, že rozhodující v předmětném sporu je právní otázka, zda prodejem spoluvlastnického podílu nemovitostí bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka, a zda je či není rozhodující, aby v době, kdy takto oprávněné osobě byl nabídnut podíl k výkupu, existoval konkrétní zájemce o koupi, nabízející prodávajícímu spoluvlastníku určitou kupní cenu. Označená právní otázka však dle názoru dovolacího soudu nezakládá rovněž oprávněnost dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť shodnou právní problematiku již řešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18.10.2001, sp. zn. 25 Cdo 2764/99, s jehož právními závěry je názor odvolacího soudu, vyjádřený v napadeném rozsudku zcela v souladu.
Dalším dovolacím důvodem byla skutečnost, že účastníku řízení (stěžovatelce) měla být v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ( §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.). K naplnění shora označeného dovolacího důvodu je však nezbytné, zdůraznil dovolací soud, aby bylo prokázáno, že dovoláním napadené rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí. Z pouhého tvrzení stěžovatelky, že soud v řízení neprovedl některé jí navržené důkazy však nelze dovodit, uvádí dále dovolací soud, že stěžovatelce byla tímto postupem odňata možnost jednat před soudem, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť přípustnost dovolání v takovém případě je dána jen tehdy, pokud napadené rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí, to však zjištěno nebylo.
Závěrem obsáhlého odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že pokud měla stěžovatelka v dovolání na mysli takovou vadu řízení, že soud vyšel při svém rozhodování z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, mohlo by se případně jednat o jinou vadu řízení (§242 odst. 3 o.s.ř.). K uvedené vadě by však dovolací soud mohl přihlédnou pouze v případě, že by ve věci bylo dovolání přípustné, neboť existence této vady by sama o sobě přípustnost dovolání nezakládala.
Nejvyšší soud tedy nezjistil, že by v předmětné věci byl naplněn některý z případů přípustnosti dovolání, takže dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Z rozsudku odvolacího soudu se zjišťuje, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzen a změněn ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pod bodem III. výroku odvolací soud zamítl návrh stěžovatelky, aby proti jeho rozsudku bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky, zda v nabídce na uzavření kupní smlouvy musí být uvedeno, že existuje osoba, která nabídku učinila, a výše nabídnuté ceny touto osobou učiněné.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, když podle jeho názoru soud prvního stupně rozhodl na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci, projednávanou věc rovněž správně posoudil a vyvodil z ní odpovídající právní závěry, se kterými se odvolací soud zcela ztotožnil.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost, v souvislosti k napadeným rozhodnutím obecných soudů, splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") a byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání v ustanovení §72 odst. 2 ve vztahu k §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka odvozuje splnění podmínky včasnosti návrhu ze zachování zákonné 60 denní lhůty k jejímu podání ode dne doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
S tímto názorem lze souhlasit pouze potud, pokud stěžovatelka ústavní stížností napadá již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2002.
V případě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2001, č.j. 13 Co 81/2001-95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.12.2000, č.j. 11 C 68/2000-61, je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že v této části je předmětná ústavní stížnost opožděná, neboť vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné, ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. byl posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2001, který nabyl právní moci již dne 9.8.2001. Zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu proto počala běžet dnem doručení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 22.7.2002 je zřejmé, že jsou tímto splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., a proto ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.12.2000, senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Dále se již Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky, směřujícími proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2002, č.j. 30 Cdo153/2002-119, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje shodné námitky, které již uplatnila v dovolání, a s nimiž se dovolací soud velmi podrobně zabýval a ve shodě se zákonem vypořádal v odůvodnění předmětného usnesení.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka nijak nevysvětlila, z jakých skutečností dovozuje, že napadeným usnesením dovolacího soudu došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (zakotvujícího mimo jiné, že "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům"), dále čl. 36 odst. 1 Listiny (vyslovující právo každého, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny (stanovující, že "každý má právo vlastnit majetek; vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje".). Nejvyšší soud tímto usnesením nerozhodoval ve věci samé, ale rozhodl o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky, jako mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu v případě, pokud to zákon připouští ( §237 až 239 o.s.ř.) Rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.2.1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C.H.BECK , nález č. 6, str. 47-49).
Jak konstatuje dále ve výše citovaném nálezu Ústavní soud, předmětem ústavní stížnosti, směřující proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, je denagatio iustitie, a ne samotné hmotné subjektivní právo stěžovatelky. Případné tvrzení stěžovatelky o omezení jejích procesních práv v dovolacím řízení, ke kterému by mělo dojít tím, že v tomto řízení "nemohla navrhovat důkazy a k prováděným důkazům se vyjadřovat" je zcela absurdní, neboť jak již bylo řečeno shora, dovolací soud rozhodl o odmítnutí dovolání bez jednání, a tedy i bez provádění dokazování (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny v ústavní stížnosti chybí jakákoli ústavněprávní argumentace, jíž by se Ústavní soud, ve vztahu k předmětnému usnesení Nejvyššího soudu, mohl zabývat.
Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněnou i tu část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2002, č.j. 30 Cdo 153/2002-119.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002